Room mates

1. Blonďatý trouba

Zdravím vás! Jmenuji se Marinette Dupain Chengová a můj život jde z kopru do kopru a moje nervy...tak to nechtějte radši snand ani vědět kde až jsou...

Chcete vědět proč? No tak dobře stejně teď nemám nic lepšího na práci, tak vám to asi můžu říct.

Musím přestoupit na nějaké gymnázium v Paříži, zkuste hádat proč.

Celý život mám samé jedničky, občas padne nějaká dvojka, takže ne nepropadla jsem.

Ne nestěhujeme se, to bych nemusela na intr (internát). Ano intr. Musím jít na f*cking intr, ale co se dá dělat? Nic, protože bych musela stávat ve 4 ráno, abych to do školy stihla a to se mi jako fakt nechce.

Tak co? Necháte se podat? Dobře děláte, protože by jste to stejně neuhodli....

Dobře, dobře přestanu dělat chytrou. Zas tak složité to zase není.

Prostě se jedna holka na mé bývalé škole rozhodla mi ze života udělat peklo. A tak jsem tady. Moudřejší ustoupí.

Ach jo. Kdybych jenom věděla kudy k intru a ke škole, nebloudila bych tu jako krtek na slunci a - au...co to?

"Jsi v pohodě?" Zeptal se klučičí hlas...he he nejspíš patřil tomu do koho jsem právě narazila...škoda, že jsem svojí nešikovnost nenechala na starý škole.

"Eeem ee j-jo,? P-promiň..." Řekla jsem ze zvyku, protože nešika jsem 24 hodin denně. Ano já dokážu být nemehlo i ve spánku.

"To je dobrý. Do mě lidi narážejí poměrně často akorát většinou slovně." Řekl blonďatý kluk se zelenýma očima a ušklíbl se.

Sice jsem nevěděla, co tím myslel, ale nevděky jsem se zasmála a vypadalo to, že to je přesně to co chtěl, protože nasadil hrdý úsměv.

"Ještě jednou promiň. Nevíš, kde je tady intr?"

"Říkám, že jsem v poho. A intr je hned vedle školy. Zrovna tam jdu, tak jestli chceš, můžeš jít se mnou, ukážu ti ho."

"No? Tak jo?"

"Jak se jmenuješ?"

"Marinette Dupain Chengová. A ty?"

"Adrien Agreste" Řekl jako kdyby na něco čekal.

"Těší mě"

"Mě taky" odpověděl, ale vypadal zaskočeně. No nic mi do toho není. Nebudu to řešit.

Za pár chvil jsme stáli před intrem a vcházeli dovnitř. Respektive Adrien šel první. Bylo na něm vidět, že to tu zná a šel přímo k recepci. Já jsem šla nejistě za ním.

"Dobrý den Nathalie!" Pozdravil Adrien recepční.

"Dobrý den." Řekla jsem taky.

"Dobrý den! Co pak si asi vy dva přejete? Předpokládám, že pokoje."

"Předpokládáte správně." řekl Adrien přidrzle. Hm...nedivím se mu, ta recepční se mi nějak nezdá.

"Rozpisy jsou v hale. A mimochodem tenhle intr není jen tak ledajaký intr." Oznámila nám a vrátila se ke čtení novin. To říkám, je divná.

Co tím sakra myslela? Straší tu? Nebo jako co? Docela začínám litovat toho, že jsem tady.

"Neboj se. Je jenom nervní. Vždycky je taková. Nikdo neví proč. Už jsem tu párkrát byl ale v hale jsem ještě nebyl, vím jenom kudy se tam jde."

"Aha"

"Koukej. Tady ty dveře vedou do chodbičky kde jsou pokoje, tam je výtah, kterým se dostaneš do vyšších pater, kde jsou taky pokoje. Pater je asi šest...A tady je hala." Řekl vítězoslavně a ukázal na dveře ke kterým jsme mezitím došli.