Room mates

13. Hlídání na úrovni

"Já už nemůžu." Vydechoval Adrien, když si z něho dvojčata a jejich kamarádka Manon udělali dostihového koně. Podle všeho Manonina maminka potřebovala taky hlídání a Marinette nemohla říct ne.

Asi si říkáte, že byste nesvěřili svoje dítě cizímu člověku, jenže Adriena znají lidi i na Aljašce a krom toho tito lidé ho zrovna znali osobně. Takže mu pochopitelně věřili. Tudíž věřili i Marinette. I protože jim pověděla jejích zkušenostech s hlídáním dětí u ní na vesnici. Dokonce, než se přestěhovala, měla na to udělanou webovku, jejíž recenze jí pomohly dostat přízeň rodičů těch ratolestí, které si zrovna z Adriena dělaly trampolínu.

Marinette mezitím s miminkem na zádech připravovala oběd. Miminko koukalo všude a dost se mlelo, ale Mari to nevadilo. Bavilo jí poslouchat Adrienovo fňukání.

Bylo teprve půl desáté a děti měli hlídat až do sedmi večer. To bude ješte sranda. Pomyslela si Mari.

"Marinette!? Zachraň mě! Proooooosííím!!!!"

"Jestli tě teď půjdu zachaňovat, spálí se nám oběd."

Začali na sebe pokřikovat z obýváku do kuchyně a zpátky. No jo no. Na obyčejný internátní pokoj to tady bylo docela velké.

"To nevadí..."

"Ale vadí..."

"Já oběd klidně koupííím." Skuhral dál Adrien.

"Ne."

"Noták..."

"Říkám, že ne."

"Koupííím ti klidně dvacet obědů a tunu čokolády!!!" Smál se přitom, protože mu děvčata zrovna mávala pod nosem peříčky z nějaké kreativní sady, co si s sebou přinesla. Adrien kýchl.

"No...potom půjdem do parku. Jestli na tom trváš, můžeš nám něco koupit až půjdeme zpátky. A čokolády tu mám dost."

"A zachráníš mě?"

"Ne."

Marinette hrozně bavilo štvát Adriena. Ale neskutečně moc. Vytáčet Adriena bylo pro Mari a její škodolibost vyloženě posvícení.

Adrien se vzdal a padl na gauč. Ovšem dvojčata se na něj vrhla jako zuřiví tygři na svou kořist.

"Á né nežerte mě!" Kňoural Blonďák.

"My tě sežereme!" Zapištěla Manon a skočila Adrienovi příma na to citlivé místo. (Ne schválně samozřejmě.)

Adrienovo kňourání a ječení a velké hlasité Jááááu se podobalo křiku babičky v nouzi. Chudák babička Adrien.

O Hodinu a půl později bylo jídlo hotové a miminko najedené, přebalené a uložené v Adrienově posteli. Samozřejmě s hlídkou a spousta polštáři okolo. Kde jen jen Adrien vyhrabal?

Děti byly naučené nekřičet, když miminko spí, takže tohle naštěstí řešit nemuseli. Dokonce ani Manon nekřičela. Zaplať pánbůh.

Hodinu potom, co se najedli, nakrmila Mari miminko a vydali se ven.

"Marinette! Marinette!"

"Copak?" Usmála se Mari na jedno z dvojčat, které ji tahalo za rukáv.

"Půjdeme do parku nebo na hřiště?"

"Není hřiště i v parku?"

"No je." Odpověděla dívka.

"Ale hrozně nudný." Pověděla druhá.

"Jo. V centru města je lepší." Řekla třetí.

"Tak jdeme tam!" Řekl čtvrtý...teda počkat co? Adrien není dítě...a nebo jo?

"A není to daleko?" Zeptala se nejistě Mari a podívala se na již probuzené miminko a pak na tři příše-eh teda holčičky s obavami, jestli to vydrží.

"No...museli bychom jet vlakem. Potom tramvají. A pak jít dva kilometry pěšky..." Přemýšlelo nahlas čtvrté dítě Adrien.

Doufejme, že na ty prolézačky nepoleze taky. To bych ho musela praštit před holkama a to se mi fakt nechce. Říkala si Marinette spíše ze srandy než seriózně.

"Hej Pikachu!"

"No?....Počkat co?"

"Haha on na to slyší!" Začala se smát Marinette a děvčata s ní. Manon se doslova válela smíchy po zemi.

Adrien nafouknul tváře a udělal duck face.

"Tak teď fakt vypadáš jako pikachu!" Začali se třískat smíchy všichni. I Adrien. Není přece suchar ani béčko, aby byl nakrknutý, kvůli vtipu na jeho osobu.