Room mates

7. František

Mžourala jsem do zrdcadla v koupelně a zvažovala, jestli mám Adrienovi opravdu zavolat. Byl by schopný se sem doopravdy přihnat, kdybych mu nezavolala? Nakonec jsem se rozhodla, že to riskovat nebudu a vzala si do ruky svůj rozvrh hodin identický s tím Adrienovým a zjistila, že má právě přestávku - příhodně.

Zhluboka jsem si povzdechla a vytočila Adrienovo číslo. Zvedl to téměř okamžitě, jako by snad celou dobu hypnotizoval obrazovku a čekal až mu zavolám.

"MARI! Už jsem se připravoval ke startu. Myslel jsem, že mi nezavoláš a něco se stalo!" Vybalil na ni Adrien.

"Klid ty pako! Vždyť je teprve devět." Zahihňala jsem se.

"No jo." Adrien si nejspíš zkontroloval čas na mobilu.

"Píšeš si poznámky?" Ozvala se chytrá otázka od dívky, která je průměrem na jedničkách. Pomyslela jsem si o sobě.

"Už je ti líp?" Ignoroval Adrien mojí otázku.

"Jo už jsem v poho. A co ty poznámky?"

"O už zvoní. Musím končit." Oznámil a zavěsil.

No to je super. Jestli si ten idiot nepíše poznámky - jako že si je nikdy nepíše - tak jsem v háji, protože si to nemám od koho opsat. A dva dny bez výpisků je pro premianta třídy, jako když Ashovi seberou Rakeťáci Pikachu. A jsme zase u pokemonů, ach jo. Zase přemýšlím o kravinách! Měla bych se najíst. Když nejím, blábolím nesmysly, tedy pokud zrovna nespím.

"Ughhhhhhhhh" Ozvalo se pokojem nehezké zakňourání. Zjistila jsem totiž, že máme v lednici tu Adrienovu polévku. Nebyla špatná, ale připomnělo mi to, že jsem si slíbila, že Adrienovi upeču sušenky nebo něco. A do toho se mi teď fakt nechce. No jo vy by jste mi možná řekli, ať se na to prostě vykašlu, ale já, když si něco slíbím a dlouho to nesplním, hrozně mě to žere. Proto to chci mít hned hotové.

Doprčic! Zase kecám blbosti! Potřebuju jídlo! A to hned teď!
Jídloooooooo! Jo jasně ta polívka!

Kopla jsem jí do sebe a ještě si přidala takže...hurá, teď můžu zase racionálně myslet!

Akorát tím, že jsem si přidala, jsem snědla celou polévku a tím pádem nic nezbylo Adrienovi. Kruci. Další důvod péct.

O tři hodiny později vanula kuchyní příjemná vůně pečících se croisantů a znělo spokojené broukání, protože jsem zvyklá při pečení broukat.

Mezitím se Adrien už vracel ze školy a stavil se v květinářství, aby Marinette koupil...

No jo...vždyť já nevím, jaké má ráda! Agreste ty seš ale pako. Tu přezdívku ti dala Mari oprávněně. Nadával si Adrien pod fousy.

A tak i druhý pokus o koupení krásné květiny pro Marinette skončil bez úspěchu.

Adrien se tedy otočil na své modelovské patě a šel domů.

"Co-coto?" Nedořekl Adrien stojící před dveřmi jejich prozatimního společného obydlí a vřítil se dovnitř jak uragán hned potom, co ucítil spálu.

"Mari! Mari! Mari zachovej klid. Otevřeme okno a-" přihnal se k oknu a otevřel ho, aby ten ošklivý pach mohl vyletět oknem jako meluzína.

"Co děláš!? Vždyť to vypustíš ven!" Lekla se Mari, odstrčila Adriena od okna a zase ho zavřela.

"O to jsem se taky snažil. Co tě to napadlo vařit, když to tu pak skoro celý vypálíš!" Rozčiloval se Adrien.

Mari ho chvíli nechápavě pozorovala a pak vybuchla v takovém záchvatu smíchu, že se z toho zakuckala a začala brečet smíchy.

"Co-co se směješ? Mohli jsme vyhořet!" Adrien nahodil naštvanou grimasu podobající se nasranému kuřeti.

"To-to je jen fra-haha-František!" Zahalekala Mari mezi vzlyky od smíchu.

"Co? Jakej zase František? Ty tu někoho máš!?" Teď byl Adrien opravdu vytočený a začal otvírat všechny skříně, koupelnu i lednici, aby onoho Františka našel a Mari, jestli doteď brečela smíchy, tak teď se doslova válela smíchy po zemi.

Když se po asi pěti minutách Marinete konečně přestala smát...

"Adriene! František jakože Purpura! Chápeš!" Řekla a začala se smát nanovo. A náš Adrienek si najednou začal připadat jako ten největší idiot pod sluncem.

"A proč sis zapalovala purpuru v září?"

"Nevím. Prostě jí mám ráda."

"I když tak smrdí?"

"Ano i když tak smrdí." Protočila panenky, ale usmívala se u toho.

"A kde jsi jí vyhrabala?"

"Ve svém kufru."

"Ty s sebou nosíš purpuru?"

A tak Adrien na nějaké květiny úplně zapomněl...