Pod vládou démona (GF/FF) [Dokončeno]

9. Ztracena

    Bill se kousek od nás válel smíchy zatímco já s Pacifikou rozdýchávala infarkt. Jakmile jsem uklidnila, spražila jsem ho pohledem.
   ,,C-co je?" Řekl mezi smíchem.
   ,,Co je? Jak dlouho už tu probůh seš?!" Stále jsem byla naštvaná za to co udělal, takže můj hlas byl hlasitěji než normálně.
   ,,Docela dlouho" Zasmál se.
   ,,Tos nás jako celou dobu sledoval..?" Ozvala se Pacifika.
   ,,Teoreticky..?" Odpověděl nejistě.
   ,,Teoreticky? Teoreticky!? Bille, my se tady snažíme najít Dippera s Mabel kteří zničehonic zmizeli a ty tady mezitím děláš kraviny! Víš jak bys nám pomohl kdyby si místo toho hledal s náma?!" Měla jsem strašnou chuť na jeho osobu házet nadávky, na ty ale nebyl čas.
   ,,Co čekáš od někoho jako jsem já?" Zeptal se s tázavým výrazem ve tváři.
   Neodpověděla jsem. Pouze jsem si odfrkla a rozešla se jedním směrem. Vlastně jsem pomalu běžela - byla jsem vážně naštvaná.
    Přijde mi, že od chvíle co jsem přišla si ze mě akorát dělá legraci.
    Znělo mi v hlavě.
   ,,Dříve se choval lépe. Teď se chová jako naprostý idiot.." Mluvila jsem sama se sebou. ,,Pokud mě sem vzal jen aby si ze mě dělal legraci, můžu se rovnou vrátit domů."
    Byla jsem tak zábraná do konverzace sama se sebou, že jsem si ani nevšimla kam jdu. Ani toho, že Pacifika mě nenásleduje. Uvědomila jsem si to asi až po deseti minutách chůze.
   ,,Skvělý, teď jsem se ztratila i já" Mumlám si pro sebe.
    Tak či onak, byla jsem sama. Trochu mi začínalo chybět být sama.
    Potřebuju si vyčistit hlavu..
    Zhluboka jsem se nadechla a nasála čistý lesní vzduch. Rozhlédla jsem se, jestli nezachytím nějaký bod, kterým bych se mohla zorientovat. Bohužel, všude byli pouze stromy.
   ,,Tak jo...můžu zkusit najít nějaký kopec abych se rozhlédla. Nebo...něco v tom smyslu....jo, to nezní špatně"
    Rozešla jsem se nějakým směrem. Asi začnu s sebou nosit kompas, nebo mapu, nebo já nevím. I když...mám vlastně mobil. Ale číslo na Mabel nebo Dippera nemám. A signál tady asi nebude, takže to mi je dosti k ničemu.
    Po dobrých 15 minutách kdy jsem nemohla najít ani živáčka mi došlo, že žádný kopec asi nenajdu. Unaveně jsem zahučela. Podívala jsem se kole. Stromy. Jen samé stromy. Stromy. Stromy. Stromy....stromy! To je ono! Jako malá jsem lezla hodně na stromy! Táta mi dokonce přezdíval Stromový kamzík rodiny.
    Rychle jsem se rozhlédla a vyhledala nejlepší strom na lezení. Dost vysoký, ale zároveň takový, jehož větme by mne unesli. Měla jsem po dlouhé době štěstí, přesně takový který bych potřebovala stál kousek ode mě.
    Neváhala jsem, okamžitě jsem k němu přiběhla. Jediný problém byl, že nejbližší větev byla dva metry od země. Neměl by to být tak velký problém když jsem vysoká, ne...? Dva metry sice nemám, ale metr sedmdesát zase jo.
    O pár kroků jsem odstoupila. Pak jsem se z části rozeběhla a na poslední chvíli vyskočila. Místo toho abych chytla větev, jsem akorát dostala od stromu do čumáku.
   ,,Fajn, tohle nevyšlo..." Zamumlala jsem držíc si nos.
     Na ruce se mi objevila červená tekutina. Skvěle. Netušila jsem, že mi může začít téct krev z nosu jen když jsem se tak lehce bouchla. Dobře, bolelo to jak čert, ale stále jsem nečekala že by mi tekla krev.
    Podívala jsem se na větev nademnou. Zamručela jsem. Natáhla jsem druhou ruku a vyskočila jak nejvíc jsem mohla. Hádejte co, samozřejmě že jsem na tu větev dosáhla!
    Rychle jsem se vykašlala na krev z nosu která mi tekla a druhou rukou jsem se též chytla. Nějak se mi povedlo vyškrábat na větev. Teď už by to mělo být jednodušší.
    Měla jsem pravdu. Teď už nebylo tak těžké vyšplhat, vyhýbala jsem se tenším větvem. Bála jsem se, že by podemnou praskly. Vyšplhala jsem kam až to šlo, jakmile všude byli už tenké větve, došlo mi, že výš už nevyšplhám.
    Otočila jsem se od kmenu a pokusila se rozhlédnout. Nebyla jsem zas tak vysoko abych byla výš než ostatní stromy, ale abych viděla střechy města to stačilo. Zapamatovala jsem si stranu následně i otřela krev pod nosem. Už moc netekla.
    Pak jsem se ale podívala dolů abych slezla. Okamžitě jsem začala litovat, že jsem se rozhodla sem vylézt. Začali se mi lehce klepat kolena a ruce roztřásly. Zapomněla jsem, že mám strach z výšek...
   ,,Fajn, k-klid. Mus-sím se uklidnit..." Začala jsem zhluboka dýchat se zavřenýma očima.
    Pak jsem začala opatrně slézat dolů. Nikdy jsem nevylezla tak vysoko...a už v životě nevylezu.
    Už jsem byla skoro dole, stále jsem akorát byla vyklepaná. Položila jsem nohu na nižší větev a chtěla hned přiložit druhou. Ale byla jsem tak ráda že už budu dole, že jsem si nezkontrolovala zda noha pořádně sedí. Noha mi uklouzla a já letěla dolů.
    Některé větve zpomalily můj pád, ale i přesto dosti bolel. Chvilku jsem ležela na zemi a snažila se vstřebat co se stalo. Vyražený dech jsem naštěstí neměla. Posadila jsem se. Teď...jsem zapomněla kterým směrem to město je...skvělé. Naprosto skvělé. Teď už nahoru ale nelezu.
    Chtěla jsem se postavit, v tu chvíli mě ale zastavila palčivá bolest v kotníku. Sykla jsem a podívala se na pravý kotník ze kterého se ozývala bolest. Červená barva kterou měla kůže pomalu zbarvovala modro-fialová. Tohle bude asi ta největší modřina co kdy budu mít.
    ,,Nechceš pomoct?" Uslyšela jsem za sebou hlas.
    Cukla jsem sebou a otočila se. Stál tam Bill, měl...starostlivý pohled? Stále jsem na něj byla naštvaná.
   ,,Zvládnu to sama...!" Zavrčela jsem a rozhodla se postavit.
     Když jsem se chtěla rozejít, bolest byla větší než jsem čekala. Kulhala jsem a Bill se mi musel pravděpodobně v duchu smát a popadat za břicho jako předtím.
   ,,Takhle daleko nedojdeš" Řekl a už jsem jeho kroky slyšela mířící ke mně.
   ,,Ne! Já to zvládnu-" Vyrušil mě ze soustředění takže jsem zakopla o kořen.
    Opět jsem sykla a podívala se na kotník. Když jsem vzhlédla už stál Bill přede mnou s povytaženým obočím.
   ,,Co je?!"
   ,,Nic, chci ti pomoct"
   ,,Tak najdi dvojčata!"
   ,,Ti se už našli. Sami nás našli chvilku po tom co si odešla. Teď by měli být i s Pacifikou na cestě do města. Ty ses ale za tu chvíli dost zřídila..."
    Jen jsem na něj zírala. Věděla jsem že naráží na kotník ale zároveň na krev pod nosem. Odmítla jsem dále se mu dívat do obličeje, takže můj pohled byl teď sklopený o zemi.
   ,,Hele, jsem démon a ty to víš. Takže se nemůžu chovat stále jako svatoušek. Takže raději využij chvíle kdy se tak chovám a nech si pomoct." Poveděl a klekl si.
    Stále jsem odmítala se na něj podívat. Nakonec jsem ale polevila.
   ,,Fajn..." Zahučela jsem.
    Cítila jsem jak si Bill ulevil.
   ,,Vylez mi na záda."
   ,,Cože?"
   ,,Vylez mi na záda"
   ,,Zbláznil ses?"
   ,,Nezbláznil, jen tě chci odnést domů aby ti Ford ten kotník ošetřil"
    Než jsem se nadála. Bill mě nesl na zádech domů.

Yritän auttaa, mutta et näe sitä.

(1144)