Pod vládou démona (GF/FF) [Dokončeno]

2. Sen

   Dveře od svého pokoje jsem rychle zavřela. Díky bohu, že se mnou nikdo nechce být a mám samostatný pokoj. Podívala jsem se do zrcadla na skříni. Bezva, asi budu mít modřinu pod okem. Alespoň, že ne monokla...budu si muset zase vymyslet výmluvu na doma, proč to mám.
   Vzala jsem si kapesník a otevřela dveře, rozhlédla jsem se. Na chodbě nikdo nebyl. Naštěstí. Vydala jsem se do chodby směrem ke koupelnám. Někdo se tam sprchovat. Nenápadně jsem si namočila kapesník a následně rychle šla zpátky do pokoje. Podívala jsem se zase do zrcadla, mokrý kapesník jsem přiložila na ránu. Lehce jsem sykla když rána zaštípala. Do mého pokoje proniklo slunce. Samozřejmě, že díky větru, který ohnul stromy před mým pokojem. Něco se díky slunci na mém stole zatřpytilo. Otočila jsem se a přešla ke stolu. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, co vidím.
   Přesně na mém stole, přímo přede mnou, ležel náhrdelník. Náhrdelník, bronzově zlatý a s iluminátem s nohama, rukama, motýlkem a kloboučkem na sobě. Tímhle náhrdelníkem, všechno moje dobrodružství předtím začalo. Opatrně jsem ho vzala do rukou. Prohlížela jsem si ho, bylo to šílené. Jaktože se najednou objevil? To mi ho někdo před tím někdo vzal a teď se ho rozhodl vrátit? Co když to je jen nějaký vtípek od spolužáků? To je asi kravina, protože oni o Billovi nic neví.
   Hlavou mi běhali samé otázky. Na žádnou z nich jsem si nedokázala odpovědět. Možná...možná dostanu odpovědi, když si ho nasadím. Minule se Bill objevil, možná se objeví zase. Ale...nechtělo se mi tomu moc věřit. Bála jsem se, bála jsem se, že je to jen nějaký vtip.
   Odložila jsem náhrdelník do šuplíku. Zatím nic riskovat nebudu. Posadila jsem sen a židli a zapla notebook. Začala jsem si pročítat e-maily co mi přišli. Nic zajímavého. Dále jsem nevěděla co dělat, takže jsem si našla nějaký film a až do večera dívala na filmy.

   Bylo něco okolo jedenácté večer. Nedalo mi to a zase vytáhla náhrdelník. Držela jsem ho v ruce a různě s ním otáčela. Nakonec jsem si povzdechla a položila ho na stůl.
   Převlékla jsem se do pyžama a zalehla do postele. Musím v tomhle pekle přežít ještě dva dny a pak bude víkend. A pak to zase začne... . Nějakou dobu jsem se ještě převalovala v posteli a poté usla.

~Dream~

Všude bylo bílo. Nic jiného. Jen bílo. Prázdný prostor, který neměl konec. Možná neměl ani zem a ani strop, nešlo to určit. Když jsem promluvila, rozeznělo se to všude po prostoru. Nelíbí se mi tady a chci odtud zmizet. Když začnu běžet, mé kroky se opět rozezní všude po prostoru. Není tu konec. Není tu nic, co by mi pomohlo. Něco jsem uslyšela. Nějaký hlas, možná dva, možná tři. Ať už byl jeden nebo více, bylo to tlumené. Nerozuměla jsem. Nerozuměla jsem, co říkaly nebo říkal, či říkala. Nešlo rozeznat, zda se jedná o muže či ženu, o dívku či chlapce. Ať už jsem se otáčela jakkoliv, nikde nikdo. Hlasy ale zněli vesele, smích a radost ze života. Když najednou...bílou barvu začala prostupovat černá. Začala jsem jít na druhou stranu, černá nikdy neznamená nic dobrého. Ale jak už jsem běžela sebevíc rychleji, černota mě chytla. Všude bylo černo. Žádná bílá. Další hlasy, ale horší. Jakoby řvali o pomoc, brečeli, chtěli jen umřít. Zatemnělo se mi před očima. Nebo se mi to jen zdálo, a mohla za to ta tma? To už se asi nedozvím...

~End of Dream~

   Prudce jsem sebou trhla až sem málem spadla z postele. Venku pomalu začalo svítat. Nechápala jsem ten sen. Co to mělo znamenat? Byl nějaký důvod, proč se mi zrovna tohle zdálo?

Musta ja valkoinen, mikä on oikea?
Kaikkialla on vastaus, vain sinä et huomaa sitä.

(619)