Pod vládou démona (GF/FF) [Dokončeno]

16. Kroužek kreslení

    Nějak jsme se nad Gideonem už nezabývali, ale hra s frisbee mě pustila, takže jsem jen na všechny koukala a seděla na kameni. Po chvíli se ke mně připojil Bill.
    ,,Neřeš ho, někteří lidé se nezmění." Řekl a ušklíbl se.
    ,,Já ho neřeším, jen mě štve co si o mně myslí."
    ,,Takže ho řešíš." Protočila jsem oči a odvrátila zrak. ,,Hele, Gideon od sebe odhání úplně všechny kolem od té doby co jsme ho dostali do vězení, takže není divu že zrovna Pinesovi a hlavně nás dva nebude mít rád dvakrát víc."
    ,,Moc si mě neuklidnil."
    ,,Co se tím snažím říct je to, že ať už si o tobě myslí co chce, je to jedno. Protože mi tě máme rádi." Řekl a šťouchl do mě.
    ,,Hejjjj nech moje špíčky!" Zasmála jsem se, Bill se taky zasmál. Ještě chvíli jsme tam tak seděli a dívali se na dvojčata s Aaronem, které to po chvíli už taky přestalo bavit. Rozešli jsme se tedy zpátky k chýši. Slunce pomalu zapadávalo za obzor, tím pádem bylo ještě větší teplo. Já se cestou málem zbláznila - zaútočili na mě dva čmeláci když jsem procházela kolem jedné květiny. Ostatní se mi smáli zatímco já měla další trauma na celý život. Když jsme došli k chýši, sedli jsme si na schody a povídali si. Divila jsem se, že ještě vůbec máme o čem.
    ,,Vy dva vlastně chodíte na stejnou školu, že?" Ozvala se Mabel a ukázala na mě a Aarona.
    ,,No...jo." Přikývli jsme oba.
    ,,Kamže přesně?"
    ,,Grafický desing."
    ,,Takže umíte kreslit!"
    ,,No...tak nějak?"
    ,,Skvělý! Tak nás jdete učit." Řekla Mabel a už běžela do chýše. S Aaronem jsme se na sebe překvapeně podívali. Jak to myslela? Za chvíli na nás zavolala z chýše. Pozdravili jsme Stana který byl rozvalený v tílku a kraťasech u televize a šli za Mabel do kuchyně. Na stole byli poskládaný různý pastelky, dokonce i fixy, tužky a gumy. Byli to věci které člověk koupí v normálním papírnictví, ale něco se s tím vytvořit dalo.
    ,,Můžete začít učit." Usmála se Mabel a zasedla na jednu ze židlí. S Aaronem jsme se na sebe posměšně podívali - věděli jsme co to obnáší. Posedali jsme si všichni a už na nás všichni koukali.
     ,,No..." Začal Aaron, přerušila jsme ho - udělám to trochu zábavnější.
    ,,Vezmeme si tužky," Začala jsem a do ruky vzala tužky, všichni mě napodobili. ,,dáme hrot na papír," Zase udělali podle mě. ,,a začneme si kreslit." Dokončila jsem s úsměvem. Aaron se rozesmál zatímco všichni na mě zamrkali jestli to myslím vážně.
    ,,Myslela jsem...no..že to uděláš pořádně." Řekla Mabel.
    ,,Mabel, kreslení se nenaučíš za noc. Já kreslím plus mínus sedm let, co ty Candy?"
    ,,Já? Asi pět let?"
    ,,A jak dlouho ti trvalo než si s tím byla spokojená?"
    ,,Já s tím spokojená nejsem do teď." Ušklíbla jsem se.
    ,,Takžeeeee co máme dělat abysme uměli kreslit alespoň z části jako vy?" Zeptal se poprvé Dipper.
    ,,Cvičit." Odpověděli jsme s Aaronem nastejno.
    ,,Co?" Řekl nechápavě Bill.
    ,,Prostě musíte cvičit, kreslit každý den, zdokonalovat se...prostě tyhle věci." Řekla jsem a začala si hrát s tužkou.
    ,,Víte co? Pojďme si dát hoďku, dvě hoďky kreslení a schválně co všechno vytvoříme." Navrhl Aaron, všichni jsme souhlasili.

    Už tu nějakou dobu sedíme a kreslíme. Co na to říct? Já a Aaron celou dobu pracujeme na jednom obrázku s tím že si dáváme záležet a ostatní jich nakreslili víc. Aaron udělal zátiší z hlavy - chválím ho, mě zátiší kreslit nebaví. Mabel udělala pár malůvek s Tučíkem a pak...asi nějaký čajový dýchánek zvířat? Asi tak nějak jsem to pochopila. Dipper skončil s pár obrázky nějaké krajinky tužkama a Bill udělal nějaké domy. A já? Já skončila s obrázkem nás u ohniště. Samozřejmě všichni hned obdivovali můj a Aaronův výtvor, my dva se mezitím hihňali nad Tučíkem jako kosmonauta.
    ,,A tohle jste se naučili za pár let kreslení?!" Nechápala stále Mabel. Jen jsme přikývli, byla to nakonec pravda.
    ,,Ani nevíš kolik potu, slz a krve při tom bylo ztraceno." Zasmála jsem se.
    ,,Ani nevíš kolikrát jsem se málem zhroutil protože mi nešlo něco nakreslit." Řekl Aaron a já souhlasila.
    ,,Tohle se asi nenaučíš přes noc, a že noc už je." Řekl Bill a ukázal z okna. Překvapeně jsem zamrkala, vůbec jsem si neuvědomila že slunce už zapadlo a nahradil ho měsíc s hvězdami. Podívala jsem se na hodiny, ukazovali něco po jedenácté a já se divila, že jsem stále dost plná energie. O ostatních kromě Billa se to však říct moc nedalo, Mabel pomalu zívala, to samé Dipper a na Aaronových očích prostě šlo vidět že už je unavený.
    ,,Možná bysme si už měli jít lehnout." Navrhla jsem.
    ,,Ale notak! Já překypuju energií!" Řekla Mabel a zadržovala zívnutí. Ušklíbla jsem se.
    ,,Jo, to vidím. Můžeme pokračovat zítra." Řekla jsem a začala pomalu uklízet pastelky, Aaron se ke mně přidal, Mabel ještě chvíli protestovala, ale nakonec se přidala. Za nedlouho jsme měli sklizeno, pastelky v jedné přihrádce, fixy ve druhý a gumy s těžkami ve třetí. Obrázky jsme naskládali na sebe a pak se odebrali do pokoje. Pak mi to došlo.
    ,,Hele, kde bude spát Aaron?" Zeptala jsem se když jsme stali v pokoji.
    ,,Nooo...to je dobrá otázka..." Řekl Dipper a zamyslel se. Podívala jsem se na kolem, Mabel s Dipperem měli postele, já měla spacák s dekou pod ním a Bill si vždycky zmizel kam chtěl on.
    ,,Můžeme se podívat po nějakém druhém spacáku." Řekl nakonec Dipper a my souhlasili. Bill, ten už se předtím někam vytratil. Dipper s Mabel zmizeli najít spacák a já s Aaronem zůstali samy.
    ,,Tak...jak se ti tu líbí?" Zeptám se po chvíli trapného ticha.
    ,,Je to tu skvělý! Je tu tak moc jiné ale zároveň stejné," řekl s úsměvem ,,jen mě nápadá jedna otázka." Řekl nakonec a já se na něj tázavě podívala. ,,Co...ostatní v našem světě? To jim nebude divný že jsme na několik dní zmizeli? Co když po nás teď pátrá policie a-"
    ,,Nepátrá po nás policie a ani jsme nezmizeli na několik dní." Přerušila jsem ho a on se zatvářil hodně zmateně. ,,Posledně jsem tu strávila...snad skoro měsíc. Z.."našeho světa" jsem zmizela na jednu hodinu."
    ,,To se vaši nedivili kam si zmizela??" Divil se.
    ,,Mamka s bráchou nebyli doma." Promluvila jsem v klidu.
    ,,A co tvůj táta?" Zeptal se podezřele.
    ,,Nebydlí s náma." Odpověděla jsem jednoduše. ,,Nikdo si nevšiml že jsem zmizela ani že jsem se pak vrátila. A z důvodu že já jsem dost nezajímavý člověk a ty jsi nový, tak se po nás na škole taky nikdo nebude moc zajímat." Řekla jsem. Aaron zavrtal na chvíli oči do země a pak jen lehce přikývl. To už do pokoje vrazila Mabel a slavnostně zvedla nad hlavu druhý spacák. Zasmáli jsme se nad jejím příchodem a pak už se začali připravovat na spaní. Nakonec jsme všichni zalezli do svých postelích, které v mém a Aaronově případě představovali spacáky a vydali do temné tmy našich snů.

Jotain tapahtuu, jotain tapahtuu!
En ole turvassa.

(1160)