Pod vládou démona (GF/FF) [Dokončeno]

20. Chatka

    Všichni jsme se na něj nechápavě
podívali.
    ,,Co tím myslíš?" Zeptala se Mabel.
    ,,Já-není čas to vysvětlovat! Prostě-ugh-" Bill panikařil, skoro to vypadalo že nemůže myslet normálně. Přišla jsem k němu.
    ,,Bille, nadechni se, pořádně a pak nám vysvětlí co se tak moc důležitého děje." Promluvila jsem na něj a on se mi zadíval do očí, nadechl se a vydechl.
    ,,Není čas něco vysvětlovat, musíte se mnou, musíme pryč." Řekl konečně smysluplnou větu.
    ,,Ale proč?" Zeptal se Aaron.
    ,,Na to není čas!" Vyhrkl, popadl mojí ruku a začal mě táhnout za sebou. Vykřikla jsem, budu upřímná, tuhle reakci jsem nečekala. Všichni ostatní za náma běželi taky.
   ,,Kam běžíme?" Zeptala jsem se ho.
   ,,Někam-pryč-do bezpečí!" Křikl na mě. Zaběhli jsme do lesa a běželi čím dál tím hlouběji a hlouběji. V boku mě pomalu začalo píchat a nikdo z nás kromě Billa neměli tušení kam běžíme a hlavně proč. Jeho sevření nepovolilo - naopak spíše čím dál tím více zesilovalo. Několikrát jsem se ohlédla na ostatní, taky už pravděpodobně nemohli a jejich síly opadali úplně stejně jako ty moje. Bill zastavil, konečně. Snažila jsem se popadnout dech, on ale jak stále křečovitě držel moje zápěstí a pak začal i chodit v kruzích, tak to bylo docela těžké.
    ,,Bille...prosím stůj chvíli.." Poprosila jsem ho.
    ,,My-on-přichází-musíte se schovat-" Zase nedokázal srovnat větu. Aaron k nám přišel a odlepil jeho ruku od mého zápěstí až moc jednoduše, jako kdyby mě vůbec nedržel. Moje zápěstí bylo hrozně červené a pomalu vypadalo že snad i modrá a zelená. Copak je možné že mi tím způsobil modřinu? Tím že mě držel?
    ,,Kdo on?" Zeptal se Dipper Billa který se nervózně rozhlížel kolem a stále sem tam chodil v kruzích.
    ,,Je nebezpečný, mnohem víc než já." Bill pravděpodobně nevěděl přesně na co se ho Dipper ptá, protože odpovídal prostě mimo.
    ,,Kdo ale?" Zeptala se tentokrát Delphy. Bill se zasekl a podíval se na nás, přísahám že v jeho oku byl strach.
    ,,Vax..." Zamumlal potichu.
    ,,Vax? Kdo je Vax?" Zeptala se nechápavě Mabel. Bill zaváhal.
    ,,Démon, jako já, on je ale...silnější a nebezpečnější."
    ,,To jde?" Bill jen přikývl.
    ,,Já jsem dalo by se říct že i svatoušek. Rada tvorů jako jsem já se před miliardami lety shodla že je až MOC nebezpečný. Jak pro vás smrtelníky, tak i pro nás démony a jiné papříšery co existují. Byl kvůli tomu uzavřen do takové kobky, zabezpečena byla několika čáry a několika strážemi. Mohl si s sebou vzít jen jednu věc - samozřejmě nějakou malou a nevinnou. Mám pocit že si vzal dítě...to je jedno." Vysvětlil a stále se nepřestal ohlížet.
    ,,A co to má dělat s námi? Je přeci zavřený, ne?" Řekl Aaron, Bill znejistěl ještě víc.
    ,,Těch posledních pár dní...jak jsem se choval dobře a byl skoro furt pryč...jednoduše jsem vycítil že se něco děje. Pravděpodobně se mu povedlo uprchnout. A má namířeno sem - na zemi v téhle dimenzi. Proto se musíte schovat-"
    ,,Ale to nejsme v ohrožení jen my! Ostatní lidé taky!" Vykřikla jsem. Nemůžeme se jen tak schovat když teď víme že se má něco stát.
    ,,Chtěl bych, abyste byli hlavně vy v pořádku..." Zamumlal a podíval se na mě. ,,Já a ostatní tvorové - ti hodní, ne ti co tu byli při Weirmagedonu - mu v tom chceme zabránit. Teď, můžeme prosím jít?" Všichni jsme mlčky přikývli. Už jsme neběželi spíš jsme šli rychlo chůzí. Po chvíli jsem okolí začala lehce poznávat, jednou jsem tu už určitě byla. A měla jsem pravdu, došli jsme na malou mítinku spolorozpadlou chatou uprostřed. Je to ta chata kde jsem Billa před pár týdny bouchla zbraní do hlavy - nad tou vzpomínkou jsem se lehce zašklebila.
    ,,Máme se schovat před vražedným démon v skoro rozpadlé chatrči?" Namítla Delphy. Popravdě jsem s ní i lehce souhlasila. Kdybychom zalezli do nějakého bunkru několik stovek pod zemí tak by asi nikdo z nás nic neřekl, ale tahle chata vypadá že se za chvíli zhroutí a my se tam máme schovat před někým, kdo je šílenec.
    ,,A proč se vlastně musíme hlavně my schovat když jde o život teoreticky celému lidstvu?" Namítl Aaron. Bill se na nás podíval.
    ,,Nebude čekat že se schováte někam do rozpadlého domu. Sklep, bunkr nebo něco takového, to pravděpodobně bude čekat víc. A pravděpodobně bude snažit vyhledat někoho, na kom nám, kteří se ho pokusí zastavit, záleží. Nechci...aby se vám něco stalo." Poslední větu spíš zamumlal, na vteřinu jsem však na sobě ucítila zase jeho pohled. Nikdo z nás už nic neříkal, zalezli jsme do chaty.
    ,,Možná bych už tedy zalezla do sklepa." Navrhla Mabel.
    ,,Já možná ne.." Zamumlala jsem a všichni se na mě podívali. ,,Kdyby přeci jen na nás přišel, ze sklepa by jsme neměli jak utéct, tady stále můžeme zkusit vyskočit z okna." Vysvětlila jsem rychle. Právě si trochu protiřečím s tím že bych zalezla do bunkru, ale co se dá dělat momentálně. Zatímco my jsme nějak zabarikádovali okna látkami, Bill stál u jednoho okna a stále vyhlížel. Ohlédla jsem se na ostatní, momentálně se snažili vyřešit jednen povlak na polštář a jak ho tam pověsit. Přešla jsem k Billovi, který sebou trochu cukl když jsem si stoupla vedle něj. Chvíli jsme tam jen tak stáli a mlčeli, pak jsem se nakonec rozhodla promluvit.
    ,,Hrozí nám velké nebezpečí?" Řekla jsem potichu a zadívala se na něj, přemýšlel co má říct.
    ,,To nevím. Nevím jakou přesně má moc a co všechno umí." Zamumlal a pohlédl na mě. Naše pohledy se střetli, okamžitě jsem uhla a koukla z okna. Vůbec to nevypadalo že má přijít nějaký šílený démon který by si chtěl podrobit lidstvo.
    ,,Vy lidé to necítíte, ale někdo jako já víme že se blíží. Chodí z dimenze do dimenze a hledá, zároveň utíká před těma co se ho snaží zastavit teď." Řekl a díval se na oblohu, kde už pomalu začalo vysvítat slunce.
    ,,Víš, příště bys možná měl zvážit jestli mě sem vzít," řekla jsem a on na mě hodil nechápavý výraz ,,vypadá to, že vždycky když tu budu něco se stane. Nejdřív Gideon a teď ten Vax" Ušklíbla jsem se a po dlouhé době jsem viděla Billa se zasmát.
    ,,Nejseš ty náhodou problémový člověk?" Zeptal se s lehkým úsměvem.
    ,,Spíš než problémový tak že přitahuji špatné věci."
    ,,To sedí víc." Oba jsme se dívali z okna ven, jak slunce pomalu vychází z poza mraků, dalo by se říct, že Bill si snad i užíval poslední chvíle klidu.
    ,,Poslal bych tebe s Aaronem a Delphy domů ale..." povzdechl si ,,momentálně na to nemám sílu." Zavrtěla jsem hlavou.
    ,,To nevadí. Jsme psychická podpora." Usmála jsem se a on mi úsměv oplatil. Ohlédla jsem se na ostatní, Aaron vypadal že na nás celou dobu koukal protože okamžitě odvrátil pohled na zem. Já i Bill jsme nakonec ještě pomohli zavěsit látky na ostatní okna, potrhané deky které nám zbyly jsme rozestlali na podlaze v něčem, co dříve byl pravděpodobně obývák a nějak to tam urovnali abychom se tam cítili pohodlně. Kdo ví popravdě jak dlouho tu budeme zavřený. Lhala bych, kdybych si nemyslela že se mi Aaron vyhýbal pohledem. Na večer Bill zmizel a my všichni skončili sami v polorozpadlé chatě. Nikdo z nás neměl co říct a hlad se pomalu taky hlásil.
    ,,Mohl nám alespoň říct abychom si připravili jídlo." Zamumlala Mabel rozmrzele.
    ,,Třeba by tu něco být mohlo." Řekla jsem a vstala s tím že se půjdu podívat.
    ,,Jsme v skoro rozpadlé chatrči, tady bude tak všechno už po záruce s novým životem na sobě." Řekla Delphy.
    ,,Bill by okamžitě rozhodnutý že nás sem vezme, třeba něco připravil." Namítla jsem a rozešla se do místnosti, která mohla být kuchyň. Otevřela jsem pár skříněk, ale kromě několik pavouků a rozbitých talířů jsem nic nenašla. Už jsem to pomalu vydávala, ale po otevření jedné skříně kde jsem narazila na chleba ve mně svitla naděje, opatrně jsem ho vzala do rukou a zmáčkla. Byl měkký a vypadal čerstvě. Zamířila jsem zpátky.
    ,,Našla jsem chleba." Řekla jsem šťastně a všichni hned zpozorněli. Každý jsme si dali pár kousků s tím, že až sem přijde Bill znova tak ho musíme poprosit o více jídla. Jak slunce zapadalo, tak se začalo i trochu ochlazovat. Naštěstí jsme si schovali dvě deky do kterých jsme se všichni nějak zavrtali. Takže jsme se vlastně zahřívali i navzájem. Co si budem, spánek nebyl dvakrát klidný.

    Pár dní už uběhlo a my tu nemáme co dělat. Bill nás chodívá navštěvovat každý den, ráno a odpoledne. Stále vypadá unavenější a unavenější. Občas chodíme i ven, provětrat se a tak. Teď už to pomalu i vypadá že se něco děje, ptáci jsou zalezlí, hmyz moc nevidíme a slunce je taky teď už skoro jen za mraky. Prostě to je takové to ticho před bouří. Mabel a Dipper se lehce obávají o Stana a Forda, Bill je ale ujistil že ty dva taky zabezpečil.
    Připravujeme se teď už o něco s plnějším žaludkem a každý se svojí dekou na spánek. Bill nám přinesl jak jídlo tak i deky. Ležím na zemi a dívám se do zdi, poslouchám jak všichni oddechují. Moje vlastní mysl mě přivedla k dalšímu nočnímu myšlení po delší době a mně to samozřejmě nedá spát. Lehké zadunění z horního patra mnou lehce cukne, následné lehké šourání po zemi mě pak hodně znepokojuje. Podívala jsem se na ostatní, všichni v klidu spali. Zvedla jsem se z postele a rozešla se ke schodek. Na malou chvíli jsem zaváhala jestli tam mám jít, zvědavost mě však přemohla a já se rozešla nahoru. Když jsem byla v horním patře jsem slyšela něčí těžké dýchání. Nakoukla jsem do pokoje ze kterého to šlo. Na kolenou se tam za hlavu držel Bill, třesl se po celém těle a snažil se zhluboka dýchat. Nečekala jsem, rychle jsem k němu přišla.
    ,,Bille?" Řekla jsem a klekla si k němu. Cukl sebou a rychle se na mě podíval.
    ,,C-co?" Optal se rychle a rozhlížel se kolem.
    ,,Co se děje? Hej notak klid. Všechno je dobrý." Chytila jsem ho za ramena a snažila se ho uklidnit.
    ,,N-nic není do-dobrý." Zavrtěl prudce hlavou. ,,Vše-chno je ještě v-víc háji než před-tím."
    ,,Nemysli na to, teď se zkus uklidnit, nech to být." Místo toho aby mi odpověděl lehce výkřikl a prudce se chytil za hlavu. Nevěděla jsem jak v tu chvíli reagovat, ucukla jsem sebou prostě dozadu.
    ,,Měla bys jít-pryč-uteč!" Křikl na mě mezitím co se svíjel za zemi.
    ,,Teď tě tady takhle nenechám." Řekla jsem a sklonila se k němu, snažila jsem se vymyslet jak mu pomoct.

Billova ruka na mé levé paži okolo které šlehali modré plameny, Billův úšklebek a můj křik, v tu chvíli zaplnily noc.

Právě teď je 0:05 přiznejte se, kdo krucinál nespí?! XD (kromě mě-)

(1787)