Sjelevenn

1

Otravné světlo, napadne mě. Pootevřu oči, ale ihned je doširoka rozevřu a rozhlédnu se dokola. Neumřela jsem? Jak jsem se sem dostala? Pomalu se mi vybavují obrysy vzpomínek, těsně před tím, než jsem odpadla. Někdo mě odnesl, ale kdo a kam? Posadím se, jsem v prosluněném pokoji.

Jako první mě zaujme, že je ze dřeva, což jsme ještě nikdy neviděla, ale příjemně to tu voní. Vstanu a obléknu si oblečení, které leží na stolku vedle postele. Velké okno je pootevřené a zvědavost je silnější, než abych odolala. Posunu je ještě o kus abych prošla na balkon, kde zalapám po dechu. Kam jen dohlédnu jsou samé stromy, jejichž koruny jsou pokryty sněhem. Nakloním se přes zábradlí a mírně se mi zatočí hlava. Může to být tak třetí patro, všude je ticho, ale mou pozornost upoutá pohyb dole před domem.

Muž jako by vycítil můj pohled, vzhlédne a mile se usměje. „Vítej, pojď dolů," musím se na něj pousmát a přikývnu. Vejdu zpět do pokoje a otevřu dveře na chodbu, kde hned za rohem je schodiště, vedoucí do přízemí.

Už mě čeká a posune se na lavici aby mi udělal místo. „Posaď se dítě," řekne laskavým tónem. „Děkuji," řeknu než se posadím, „za všechno, že jste mě zachránili a nenechali zmrznout," z lesa vyběhne skupina dětí, které se honí za jediným, který má v ruce červený šátek a mává jím.

„To je samozřejmost, jen nechápu, jak ses sama dostala tak daleko od lidí?" jeho pohled je zkoumavý a mám pocit, jako by mi viděl až do duše. Povzdechnu si, „Šla jsem podle mapy, ale asi jsem se ztratila." „Ano, tu jsem viděl. No, ale nezatoulala ses o tolik mimo," povzbudivě mi položí vrásčitou dlaň na nohu. „Vážně?" „Vážně. Co tu vlastně hledáš, dítě?" sklopím pohled a přemýšlím, jestli mám říct pravdu, nebo ne, „Hledám odpovědi," bylo to sice nepřesné, ale nebyla to lež. „Na jakou otázku?" nenechal se odradit. „Kdo jsem," muž vzhlédne a pozoruje děti. Po chvíli mlčení se opět ozve „A jsi připravená na odpovědi? Ať jsou jakkoliv neuvěřitelné?" zamračeně na něho pohlédnu. Dělá si ze mě srandu? „Chci vědět kdo jsem."

„Dobrá," povzdechne si. „A neměla bys dát někomu vědět že jsi v pořádku?" zavrtím hlavou a svraštím obočí. Ještě to tak. „Kde máš rodiče?" pokračuje ve výslechu „Matka je doma, ale pochybuji že jí chybím. Vsadila bych se, že je ráda že jsem zmizela," zašeptám. „A otec?" pokrčím rameny, „Nevím, kdo je můj otec, nikdy mi o něm nechtěla nic říct." „Aha. Takže jsi utekla z domu," shrne všechny nové poznatky. „Je mi dvacet sedm, dokážu se o sebe postarat sama," ohradím se, a až když ta slova vyřknu si uvědomím, že jsem do nich dala přehnaně moc důrazu.

Muž se jen usměje, „Dobrá. Když chceš, můžeš u nás zůstat. Povím ti všechno co budeš chtít znát," jeho výraz zjihne, „vždycky jsem chtěl dceru." „To mě mrzí," nevím co jiného na to říct. „Ale mám syna, ten mi vynahrazuje všechny další děti. Je tvrdohlavý, výbušný a občas nesnesitelně otravný. Dělá svému jménu čest, jen co je pravda," uchechtne se. „Jmenuje se Grenseløs, což v norštině znamená nezkrotný." Ten chlap mi už teď leze na nervy a to jsem ho ještě nepoznala.

„Jmenuji se Kolbein," podá mi dlaň, kterou s úsměvem přijmu a jemně stisknu. „Já jsem-" zvedne dlaň a zarazí mě, „Nechci tě rušit, ale myslím že bys měla pár dní počkat, než mi řekneš své jméno. Vím že tě to možná mate, ale pak to pochopíš," nechápu to, a tak jen pokrčím rameny a souhlasím.

Uvědomím si, že se najednou kolem domu pohybuje dost lidí, ale nechápu kde všichni bydlí? Vždyť kolem dokola jsou jen samé stromy a jeden dům. Nakonec si nedokážu pomoct a zeptám se: „Můžu se zeptat, kde všichni ti lidé bydlí?" a také proto, že už delší dobu sedíme mlčky. „Většina tady," pokyne za sebe k domu. „Vážně?" přijde mi to divné. „Ano, jsme jedna rodina a držíme při sobě," i přes to mi to přijde hezké. Musí být příjemné mít kolem sebe lidi, kteří vás mají rádi.

„Kdo mě našel? Chtěla bych mu poděkovat," vzpomenu si. „Askel, ale teď jsou...v lese, jakmile se vrátí, pošlu ho za tebou." „Děkuju," musím uznat, že i když toho muže znám jen pár minut, už mu důvěřuji víc než komukoliv za celý svůj život.

Omluvím se a jdu se projít do lesa. Slíbí mi, že pak můžeme začít s odhalováním mého pravého já. Procházím se mezi stromy a užívám si nádherné, ničím nerušené ticho. Můj čich zachytí pach, který přinutí mé smysly zbystřit. Zapraská větvička a vzápětí se mezi stromy objeví muž. Jistým krokem přijde až ke mně, kde se zastaví a s nakloněnou hlavou si mě prohlíží. Chvíli zvažuji jestli to je nějaký úchyl, nebo jen neškodný otužilec, protože i když je asi patnáct stupňů, má na sobě jen rifle a bosé nohy.

„Teď už vypadáš líp," usměje se od ucha k uchu a povytáhne obočí. „Ty jsi-" „Askel," natáhne ke mně ruku. „Ahoj, chtěla jsem ti poděkovat žes mě tam nenechal," nechápavě zavrtí hlavou. „Nikdy bych tam nenechal jednoho z nás," mám pocit jako bych ho urazila. „Z nás?" nechápu o čem mluví. „Jo," založí si ruce na prsou a pohoršeně si mě prohlížel. „Proč jsi se nepřeměnila?" „Nepřeměnila?" mám pocit jako by mluvil úplně jiným jazykem. Jen pomalu přikývne, „Bylo by ti tepleji."

Přimhouřím oči a uvažuji, jestli si ze mě nedělá legraci, „Víš, nechápu proč mě nazýváš jednou z vás, ani nevím co myslíš tím, že jsem se měla přeměnit," jeho obočí se svraští. Nakrčí nos a zhluboka se nadechne a pomalu vydechne. „Ty nevíš kdo ji, že?" super, další kdo ví co jsem zač. Proč ne, můžou to vědět všichni, ale já to vědět nepotřebuji. Začíná mnou cloumat vztek.

„Asi bych měla jít," zamumlám. Sklopím zrak a chci projít kolem něj, potřebuji mluvit s Kolbeinem, už nemám trpělivost dál čekat. „Promiň, nevěděl jsem-" uchopí mě za ruku aby mě zastavil. Aniž bych nad tím uvažovala se prudce otočím a vyškubnu svou paži z jeho sevření. Přikrčím se, vycením na něho zuby a zavrčím.

Zvedne ruce v obranném gestu „Ježiši, ženská," pronese jen. Uvědomím si co jsem udělala a co nejrychleji se narovnám. Nervózně si zastrčím vlasy za uši, „Promiň, to jsem nechtěla. Asi bych. Promiň," otočím se a běžím pryč. Co se to se mnou děje? Už zase začínám mít ty stavy, kterých jsem se vždy tak bála.