Sjelevenn

12

Postaví mě na okraji louky, abych se mohla opřít o strom a pohodlněji se mi sedělo. Sleduji je, ale moje myšlenky jsou někde úplně jinde. Na co myslíš? Ozve se Luna. Povzdechnu si. Vím že je to špatné, ale chtěla bych, aby to bylo zase tak jako před tím, než se vrátil. Vyhovovalo mi to tak. Nastane ticho. Einar opět prohraje a jde si sednout ke mně, než ostatní skončí. „Ty, poslouchej," zeptám se ho po chvíli. „Co Grenseløs chtěl říct tím, jak mi zakázal cvičit? Alfa je přeci jeho otec, ne?" Einar se zamyslel. No, technicky ještě ano. Odpověděl nakonec. „Jak to technicky?" Alfou se může stát třemi způsoby: za prvé, vyzve svého otce na souboj a porazí ho, ale to se nestane. Za druhé, Alfa zemře a za třetí, si Grenseløs najde sjelevenn. Tomu vůbec nerozumím a ani Luna to nechápe. „Proč? Co je na tom tak úžasného?" Když vlk najde svou sjelevenn, je považován za dospělého muže. V takovém případě může současná Alfa předat velení. Ale s vámi je to složitější. Odfrkne si. „Protože to není vzájemné," řeknu nahlas to, co si myslí všichni. „Nevíš proč se to stalo? Co se říká mezi členy smečky? Nevím s kým bych o tom měla mluvit." Většina je nejistá. Mají radost, že Grenseløs našel svou sjelevenn, ale na druhou stranu mají obavy. Mají tě rádi, víc než si možná myslíš, ale i přes to spolu vy dva nevycházíte.

Ještě celé odpoledne nad jeho slovy přemýšlím. Nechci být ta, kdo rozvrátí smečku a kdo způsobí nepokoje, ale nemůžete se jen tak naučit mít rád někoho, kdo vám pije krev jen ho uvidíte.

Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem si neuvědomila jak čas běží. Většina členů smečky už byla v postelích, ale mě se nechtělo, hlavně kvůli tomu, že jsem nevymyslela nic lepšího, než že se budu muset vrátit zpět do Grenseløsova pokoje. Zhluboka se nadechnu a vyjdu po schodech nahoru. Jako bych na každém prkně počítala letokruhy, vleču se snad hodinu, ale nakonec stejně stanu přede dveřmi. Co nejtišeji stisknu kliku a modlím se aby už spal.

Ta jejich Bohyně mě možná má aspoň trochu, protože je pokoj prázdný. Využiji toho a dám si sprchu, obleču si něco z oblečení, které jsme koupili tehdy s Annicou. Tričko a kraťase a zalezu do postele. Schoulím se na kraji a pevně stisknu víčka. Už téměř spím, když se postel prohne pod vahou těla, které se posadí a vzápětí natáhne vedle mě. Snažím se ovládnout svůj dech aby nepoznal že jsme vzhůru. Naivně doufám, že mě nechá spát.

Nenávidím tu jejich Bohyni.

Dotkne se mého ramene až sebou cuknu. Pevně svírám pěsti i víčka a stále dokola si v duchu opakuji větu: Děláš to pro smečku. Pak se pohne a než se vzpamatuji ležím v jeho objetí a cítím jeho dech na krku, zaboří obličej do mých vlasů a zhluboka se nadechne a při výdechu zavrčí. Luna vyskočí na tlapy a začne vrtět ocasem. Prosím, aspoň ty se mnou teď zůstaň. Žadoním a snažím se ignorovat jeho dlaně, které se dotýkají mé kůže. „Nechci ti ublížit, sjelevenn," zašeptá. Už se nedokážu dál ovládat, prostě to nezvládnu. „Pusť mě," vyskočím na nohy a vyděšeně se rozhlédnu po místnosti. Jako první mě napadne balkon, ale dveře jsou zřejmě s ohledem na minule zavřené, do koupelny to nemá cenu, odtud se nedostanu. Nakonec můj pohled padne na dveře, které vedou na chodbu. Neudělám ani tři kroky a už stojí přede mnou jen v teplácích. „Kam chceš jít?" zeptá se s přimhouřenýma očima. „Pryč," udělám krok do strany, ale ihned mi zastoupí cestu. „Patříš sem, ke mně," zběsile zavrtím hlavou. „Nepatřím," chytne mě za ruce a přitiskne k sobě. „Pusť mě, nebo dokončím to, co jsem u jezera nestihla," zasyčím na něho. Zavrčí na mě a pomalu mě pustí.

Vydechnu si a obejdu ho. Chci být co nejdřív pryč z tohoto pokoje, nedokážu se pořádně nadechnout. Dojdu ke dveřím a beru za kliku. Vedle mé hlavy přistane mnohem větší dlaň, která zavře už pootevřené dveře. Cítím na zádech jeho dech, „Patříš ke mě," zavrčí. Prudce se k němu otočím, „Mě se nikdo na souhlas neptal! Takže nemáš právo říkat něco takového! Nepatřím tobě! Nepatřím nikomu! Rozumíš!" křičím až se celá třesu. Poodstoupí a zamračeně si mě prohlíží.

Využiji jeho zmatení a vyklouznu ven. Seběhnu schody a zamířím k pokoji, kde spí Annica. V tuto chvíli vedle sebe potřebuji mít svou nejlepší kamarádku, někoho, kdo mi rozumí.

Zaklepu na dveře. Když se nic neozývá, rozhlédnu se po chodbě jako bych se bála, že uvidím Grenseløse. Zvednu pěst a zoufale zabuším. Teprve teď se za dveřmi ozve šramot.

Když se dveře otevřou, Annica si mne oči. „Co je?" „Promiň že tě budím," když zjistí že to jsem já, její výraz ztvrdne, „Co tu chceš?" „Prosím, můžu u tebe přespat?" Zavrtí hlavou, „Proč? Vždyť máš Grenseløse," zavrtím hlavou a vím že každou chvíli ztratím i ten poslední zbytek sebekontroly. „Prosím, nemůžu se tam vrátit," neústupně si založí ruce na prsou, „Proč? Nestačí ti že jsi ukradla jediného chlapa, který se mi kdy líbil?" opřu se zády o stěnu. „Klidně si ho nech," pomalu sjedu až k zemi a cítím, jak mi po tvářích tečou hořké slzy, „já nemůžu, nedokážu to, prostě nesnesu když se mě dotýká," zajedu si dlaněmi do vlasů a naplno se rozpláču.

„Ježiši, Månen, co to s tebou je?" poklekne ke mně. Křečovitě ji uchopím za ruku a zvednu mokré oči „Prosím, nenechávej mě s ním, znovu už to nezvládnu," odhrne mi vlasy a pomůže vstát. „Pojď dovnitř," obejme mě kolem ramen a odvede do pokoje. Posadí mě do černého křesla a zabalí do deky. „Počkej tady, zajdu udělat čokoládu, jo?" nevím jestli chci aby odešla, ale než se rozmyslím už je pryč.

Vrátí se se dvěma šálky a jeden mi podá. Rozsvítí lampičku a přitáhne druhé křeslo, aby se mohla posadit naproti mně. „Povíš mi proč tak vyvádíš?" dívám se na horkou tekutinu a páru, která se z ní líně nese.

Vzhlédnu k ní a povzdechnu si, „Myslím že jsme připravená někomu říct, co se mi stalo."