Sjelevenn

15

„Co to zase děláš? Pusť mě!" kopu ho, tluču pěstmi, ale je to zbytečné. Vlčice uvnitř mě se naježí a zavrčí, ale příčinou není Grenseløs. Zvednu se a mezi stromy spatřím pár zelených očí, který nás sleduje. Jakmile zachytí můj pohled zmizí. Přeběhne mi mráz po zádech. Kdo to byl? Přemýšlím nad tím celou cestu zpět.

Jsem vytočená a nepromluvím já, ani on. Odnese mě rovnou nahoru do svého pokoje a teprve tam mě postaví na nohy. Zamkne dveře a klíč schová. Zavrčím na něho, ale on se jen pousměje. Ví, že nemám kam utéct. Přejde ke křeslu, do kterého se posadí a zase na mě zírá.

Na to nemám nervy. Ze skříně vezmu jedno triko a zapadnu do koupelny. Chce se mi brečet, ale jsem rozhodnutá před ním neukázat slabost. Pustím horkou vodu, která když se dostane k ráně na noze neubráním se zavrčení. Jsem špinavá od hlíny i krve a před očima stále vidím jak bez jediného zaváhání utrhl hlavu vlkovi před ní. Jak mohl něco takového udělat? -Jen nás chránil. Ozve se Luna. Aby ta nebyla na jeho straně. Ale co když takový opravdu je? Co když bez slitování vraždí každého, kdo se mu dostane do cesty? Co když ho jednou tak rozčílíme že ublíží nám? -To by nikdy neudělal. Zavrčí nesouhlasně.

Ještě pár minut stojím pod tekoucí vodou a přemýšlím, nakonec se obléknu a vrátím do ložnice. Stále sedí v křesle a zamračeně sledoval dveře koupelny. Jakmile vyjdu vstane a sjede mě tvrdým pohledem. Ztuhnu, když se zastaví přede mnou, „Mohlo se ti něco stát," řekne přidušeně. „Umím se o sebe postarat," obejdu ho. Chytne mě za ruku až bolestí zatnu zuby, „Ty to nechápeš. Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo," zavrčí mi do ucha a jeho stisk ještě zesílí. „To bolí," syknu na něho. Postí mě a bouchne za sebou dveřmi koupelny.

Lehnu si na kraj postele a poslouchám tiché šumění tekoucí vody. Jakmile vyjde ven opět zbystřím. Na stolek vedle postele položí lahvičku a kus látky. „Ukaž tu nohu," nejistě na něho pohlédnu, „no tak," pobídne mě. Otočím se na bok. Jeho prsty se dotknou kůže a neubráním se trhnutí. „Vyčistím to," vezme lahvičku a namočí látku. Opatrně ji přiloží k ráně. Štípe to jako čert, ale ovládnu se. Zavřu oči a v duchu proklínám toho, co mi to udělal.

Vyplašeně otevřu oči, když ucítím teplý vzduch. Sehl se aby osušil zbytky desinfekce. Fouká na ránu a bedlivě mě pozoruje. Nakonec vezme náplast a překryje jí celé místo. Prsty přejede po okrajích aby je řádně upevnil, přičemž se dotýká i mé pokožky. Dech se mi zrychluje a snažím se znovu uklidnit. „Hotovo," vstane a odnese věci zpět do koupelny. Přikryji se teplou dekou a schoulím do klubíčka. Je mi zima a jsem příšerně unavená. Ani neotevřu oči, když se vrátí a lehne si za mě. Po chvíli si mě přitáhne k sobě do náručí a já se nebráním, horkost jeho těla mě uklidňuje a jsem tak vyčerpaná, že během pár sekund usínám.

Prudce se posadím a doširoka rozevřu oči. Srdce mi bije jako kdybych několik hodin v kuse běžela a po čele mi teče pot. Jakmile si uvědomím, že vedle mě někdo leží, vyděšeně se odsunu, čímž ho probudím, „Co se děje?" nevrle zabručí a posadí se. „Pojď spát, ještě je noc," vztáhne ke mně ruku aby mě znovu objal, ale co nejrychleji se odtáhnu a spadnu přes okraj na zem. „Co se děje?" chce mi pomoct nahoru, ale ten sen mě tak vyděsil, že se s vytřeštěnýma očima odsunuji stále dál jen abych byla co nejdál od něho. „Sjelevenn," zašeptá a posadí se na zem naproti mně. Znovu se pokusí mě dotknout. Nepříčetně na něj zavrčím a přikrčím se.

„Dobrá," zvedne ruce nad hlavu, „jak ti můžu pomoct?" chvíli uvažuji a jediné co mě napadne je Annica. „Ann," zašeptám téměř neslyšně. Zamračí se, „Chceš abych přivedl Annicu?" jen přikývnu a schovám hlavu mezi ruce. Slyším klíč v zámku a pak nastane ticho.

Bože, proč se mi ty vzpomínky musí pořád vracet? Asi je to tím, že jsem si je sama připomněla, když jsem to vyprávěla Ann. -Neboj se, za chvilku bude všechno v pořádku. Utěšuje mě vlčice.

„Månen," ozve se její hlas. Se slzami v očích vzhlédnu, když se ke mně sklání aby mě objala. „Ann," zavzlykám a křečovitě ji obejmu. „Už je to dobré, neboj se," utěšuje mě.

Ani jsem nepostřehla kdy odešel. Rozhlédnu se až v momentě, kdy mě odvádí zpět k posteli, ale není tu. „Zůstanu tu s tebou dokud neusneš, ano?" usměje se na mě a já přikývnu. „Díky," zašeptám a zavřu oči.

Probudí mě světlo, které prosvítá skrze víčka a nutí mě vstávat. Cítím se jako zbitý pes, bez síly i jakýchkoliv emocí. Otevřu oči, vedle sebe uvidím Grenseløse jak leží na boku a sleduje mě. Když zjistí že jsem vzhůru pousměje se. Luna je okamžitě na nohou a spokojeně vrtí ocasem. Je tak sladký, vidíš jak se na nás usmál? Nikdy by nám neublížil! Má nás rád. Přetočím se na záda, „Sklapni!" zavrčím na ni. „Nic jsme neříkal," ohradí se, „To nebylo na tebe, ale na Lunu," cítím jak se zasmál. „Co ti přijde tak směšné?" vrhnu po něm vražedný pohled. Jen zavrtí hlavou a dál se na mě usmívá, „Nic, jen nejsem zvyklý na dospělé malé vlky." Přimhouřím oči a vstanu. Spala jsem o hodně déle než jsem byla zvyklá, ale odpočatě se necítím ani náhodou.

Vypadá to na krásný den a chci dovnitř pustit čerstvý vzduch, ale dveře jsou zamčené. Otočím se k posteli, „Mohl bys to prosím tě odemčít?" „Proč? Abys mohla utéct?" vstane. „Ne, aby se mohla nadechnout vzduchu," zavrtím hlavou, „Dobře, ale upozorňuju tě, že pokud utečeš, stejně tě najdu a přivedu zpět a pak už žádný čerstvý vzduch nebude," zavrčí až mi přeběhne mráz po zádech. Z kapsy vytáhne klíče a odemkne.

Zhluboka se nadechnu ranního vzduchu plného vůně lesa a ranní rosy. Opřu hlavu o rám a zavřu oči, „Zajdu udělat snídani," ozve se za mnou. Otočím se jestli to myslí vážně. U dveří se otočí a zvedne ruku jako by na něco zapomněl. Otočí se a vrhne na mě pohled, pod kterým se Luna přikrčí. „Zůstaň," řekne jistým hlasem. Když se nedočká odpovědi odejde.

To myslel jako vážně? Zůstaň? Nejsem pes! Prsknu. On umí vařit? Mou vlčici očividně zajímaly úplně jiné problémy. Pokrčím rameny. Co kdybychom se šli podívat? Nepozná že jsem pryč, vrátíme se dřív než on. Chvíli na tím přemýšlím a pak potichu vyklouznu z pokoje a jdu za jeho pachem. Zastavím se u pootevřených dveří.

„Ty Annico," ozve se Grenseløs, „co má Månen ráda?" nadzvednu obočí. „Jako k jídlu?" ujistí se Ann. „Jo." Ann se zastaví a zapřemýšlí, „Miluje horkou čokoládu, taky kávu. Dozlatova opečenou slaninu, čerstvé pečivo, sýry a ostré jídlo," musím uznat, že mě zná hodně dobře.

Grenseløs přikývne, „Dobrá, s tím něco udělám." „Ty, Grenseløsi," ozve se Anničin nejistý hlas, když už už chci odejít. „Můžeš mi něco slíbit?" „A co?" zní podrážděně. „Buď na ni hodný. Prožila si toho už tolik. Zaslouží si být konečně šťastná." Nastane ticho. „Má to něco společného s tím, co se stalo v noci?" nakloním se abych viděla Ann, která přikývne. „A s její minulostí?" znovu přitaká a Grenseløs se zamračí. „Co se jí stalo?" zabodnu pohled do Ann. Tohle ne, nesmíš mu to říct. Říkám si v duchu.

Zavrtí hlavou „Slíbila jsem že to nikomu neřeknu, ale není to nic pěkného," s úlevou si vydechnu a vrátím se zpět do pokoje.