Sjelevenn

14

Ráno vstanu odhodlaná se svou situací něco udělat. Jdu se proběhnout a pak mám sraz s Annicou v kuchyni. Dorazím v momentě, kdy nakládá jídlo na talíře. Zamračím se na linku. Tři talíře? Nakloním hlavu na stranu stejně jako moje vlčice a přimhouřím oči.

V tom mě obejmou silné paže a na odhaleném krku ucítím jemný dotek, „Dobré ráno sjelevenn," zabručí a já pevně stisknu čelisti a podívám se na Ann, která ne příliš úspěšně maskuje úsměv. „Do teď bylo dobré," řeknu aniž bych se na něho podívala. Vezme jeden talíř a posadí se ke stolu „Díky Annico," poděkuje a pustí se do jídla. Jak jsi mohla? Zeptám se jí aby to neslyšel. Promiň, myslela jsem, že kdyby jste spolu začali trávit čas postupně, první s někým dalším a teprve pak sami, bylo by to snazší. Omluvně pokrčí rameny. Zavrtím hlavou a s povzdechem si vezmu svůj příděl. „Díky Ann," zašeptám a jdu ke dveřím. „Hej, kam jdeš?" zavolá za mnou mrzutě Grenseløs. Neobtěžuji se s odpovědí a vyjdu před dům. Popřeji krásné ráno Kolbeinovi a políbím ho na tvář. Posadím se do trávy a opřu hlavu o jeho nohu. Hladí mě po vlasech a dál sleduje hrající si děti. Nabídnu mu slaninu, kterou s povděkem přijme.

Se spokojeným úsměvem pozoruji děti a vsázíme se, které vyhraje. Zase ho porazím a tak se musí proměnit ve vlka a povozit všechny děti. Slíbí mi, že příště určitě vyhraje, tak jako už tolikrát předtím a znovu mlčky sedíme.

Zavřu oči a nastavím tvář teplému slunci. Luna se ošije a přinutí mě zbystřit. Otočím hlavu a ve dveřích spatřím Grenseløse. Opírá se o rám a se založenýma rukama na mě hledí. Vůbec mu nevadí že o něm vím. Neříkej, že není hezký. Rozplývá se vlčice a spokojeně vrní. To víš že jo. Ušklíbnu se na ni. Proč mají všichni vlci ve zvyku chodit jen v kalhotách? Je to hrůza. Zavrtím hlavou a zadívám se na jeho otce. Jsou si dost podobní, ale zároveň úplně jiní. Zachytí můj pohled a usměji se na něj. Pohladí mě po vlasech a omluví se, že musí vyřídit nějaké věci. Zůstanu sama a úsměv mě brzy přejde. Najednou se zase cítím sama a zranitelná.

Zavřu oči a zjistím že pořád stojí ve dveřích. Jen doufám, že tam i zůstane. Povzdechnu si. Z poza něho se ven vyřítí Ann, „Månen!" křikne na mě a před obličejem mává nějakým papírem. Počkám dokud nepřijde až ke mně a teprve pak se na ni otočím.

„Příští týden je vlčí ples!" její nadšení je nepochopitelné. „Co to je?" zavrtím hlavou, „Je to ples, který se koná každý rok už několik desítek let. Ten den je všeobecné příměří a tak se i ti největší rivalové můžou bavit jako přátelé. Je to největší akce roku!" zavýská až mi zalehnou uši. „Ale no tak. Jak uslyším hudbu když budu hluchá?" uslyším smích a střelím pohledem za Ann. Vidím jen jeho záda, jak se otočil a vracel dovnitř.

Den ubíhá celkem obyčejně, jako všechny předešlé. Odpoledne si vzpomenu na své předsevzetí že něco udělám s mou situací. Zamířím do Kolbeinovi pracovny. Vejdu dovnitř a najdu ho tam s Askelem. Oba se mračí a z jejich ustaraných pohledů poznám že se něco děje a není to nic dobrého.

„Co se stalo?" kmitám pohledem z jednoho na druhého aby mi neunikl jediný náznak vysvětlení. „Zatracení napadli jednu z vesnic, která zasahuje na naše území," vysvětlí nakonec Kolbein a posadí se do křesla. „Co budeme dělat?" vrhnou na mě udivené pohledy. „My? Ty rozhodně nic. Askel povede skupinu, která jim dá za vyučenou." „Chci jít taky," založím ruce na hrudi a jsem rozhodnutá že neodejdu, dokud nedosáhnu svého. „To v žádném případě," vzhlédne ke mně. „Askele, necháš nás prosím na chvíli osamotě?" dotyčný pohlédne na Alfu a čeká na jeho rozhodnutí. Teprve když přikývne vyjde na chodbu.

Přejdu k němu a posadím se mu u nohou. „Jsi nejlepší otec jakého jsem si mohla kdy přát a mám tě ráda. To víš. Ale taky víš, že jsem jeden z nejlepších bojovníků smečky. Porazila jsem téměř všechny, včetně tvého syna," zamyslí se nad mými slovy. „Chápu že se o mě bojíš, ale věř mi, že banda nějakých zatracenců mi rozhodně nic neudělá. Na to jsem až příliš tvrdohlavá," usměji se na něho. Pohladí mě po vlasech a povzdechne si. „Kéž by má Beta byla ještě naživu a poznala tě. Milovala by tě stejně jako já," cítím v jeho slovech lítost ze ztráty. Pevně ho obejmu kolem krku, „Slibuji že se vrátím, tati," zašeptám. „Dobrá, jdi s Askelem, ale buď opatrná. Grenseløs by mi nikdy neodpustil, kdyby se ti něco stalo." Na tváři se mi objeví široký úsměv, „Slibuju," políbím ho a vyjdu ze dveří. Askel se na mě šibalsky usměje a vyjdeme před dům.

Teprve tam dám průchod svým emocím a vyskočím mu na záda. „Månen přestaň," vyplašeně mě ze sebe setřese a rozhlédne se kolem. „Co se děje?" nechápu jeho chování. „Takhle by ses neměla chovat, Grenseløsovi by se to nelíbilo." zatvářím se kysele a zavrtím hlavou.

Za necelou půl hodinu už celá skupina běžíme lesem s Askelem v čele. Je nás kolem dvaceti a já se opět cítím svobodná.

Podle pachu poznáme, že se blížíme. Před námi se objeví jeden z našich zvědů, který je sledoval, „Je jich jen deset, ale na malou vesnici obyčejných lidí až moc. Jsou tak drzí, že se ani neschovali a táboří přímo u cesty," ukáže daným směrem. Askel rozdá pokyny a rozdělí vlky do skupin. Já mám zůstat s ním, s čímž nemám problém.

Pomalu je obklíčíme a pak zaútočíme. Jeden z nich se snaží proklouznout kolem mě. Rychlým pohybem ho srazím do hlíny až zaskučí. Pokusí se opět zvednout, ale to mu nedovolím. Vzpírá se a tak mu tlapou přitlačím na krk. Chvíli se brání a slyším jak sýpá, ale jakmile se mu do mozku dostává málo kyslíku upadne do bezvědomí. Pomůžu Askelovi odrovnat dalšího a pak se rozhlédnu kolem. Jen tak tak stihnu uskočit před vrčící obludou, která se na mě vrhla. Podaří se mu mě zranit na zadní tlapě, ale rána není vážná ani hluboká. Vztekle ho srazím k zemi a když se namáhavě zvedne jsem připravena ho dorazit.

To ale nestihnu, protože mu hlavu ukousne vlk, který se objeví za ním. Přestanu dýchat a s vytřeštěnýma očima zírám na bezvládné tělo u nohou. Vlk přede mnou se přemění a obleče, ale nevěnuji mu žádnou pozornost. Stále jsem sledovala rudou krev, která se vsakovala do půdy lesa. „Obleč se," ozve se drsný hlas a přede mě na zem hodí kopu oblečení.

Teprve teď zvednu pohled na muže před sebou. Je otočený zády, ale i tak ho poznám. Přeměním se a co nejrychleji obléknu, „Co to mělo být?" vyjedu na něho. „Chtěl tě zabít!" otočí se ke mně a prstem ruky míří na tělo mezi námi. „Už jsem ho měla! Jsi slepý?" zavrčí na mě. „Vůbec jsi sem neměla chodit!" Založím si ruce v bok. „To ale nebylo tvoje rozhodnutí." „To teda bylo!"

„Nebylo!" zařvu nepříčetně. „Alfa je stále tvůj otec a ten to povolil! Jediný další vlk, kterého se to rozhodnutí týkalo jsem byla já! Ty ne!" vidím jak se mu zrychluje dech a hruď prudce zvedá. Také slyším vrčení, které mu bublá v hrudi. „Mrzí mě, že to neproběhlo tak jak mělo, ale nemůžu za to! Cos čekal? Že mě nazveš vlkem, řekneš žes mě porazil a já ti skočím kolem krku?! Že zapomenu všechno, co jsem dosud zažila a budu jak poslušný pejsek?! Zapomeň! Násilím ani příkazy si lásku nezískáš, to tě měla naučit matka už v dětství! A přestaň za své problémy trestat ostatní!" všechny věci co jsem mu od začátku chtěla vyčíst a kupily se ve mně se vydraly na povrch a nedokázala jsem je zastavit, a vlastně jsem ani nechtěla.

Stál tam a bez jediného náznaku protestu poslouchal. Když jsem domluvila chvíli bylo ticho, než promluvil, „Už jsi skončila?" „Ano!" vyštěknu na něho. „Výborně," rychlým pohybem mě zvedne a přehodí přes rameno.