Sjelevenn

25

„Tolik jsi mi chyběla," zašeptá mi do kůže, „bál jsme se, že už tě nikdy neuvidím," po kůži mi stéká kapka. Překvapeně se otočím. On vážně pláče?! „No tak," otřu mu slzy, „jsem tady," dlaněmi mu přejedu po tváři a položím své čelo na jeho. „Už nikam nepůjdu. Jsi má sjelevenn Grensi, nemůžu bez tebe žít," hlas se mi chvěje. Říct to nahlas bylo obtížné, ale potřeboval to slyšet. Musel to slyšet a já to musela říct nahlas.

Vzhlédne ke mně „Miluju tě Månen," zachraptí a políbí. Jeho rty jsou slané od slz, cítím jeho strach, ale i radost a něco, co z něho skrze naše rty přechází do mě. Příjemný pocit, který se postupně rozlévá do každé částečky mého bytí.

Otočí mě k sobě a přitáhne co nejblíž do pevného obětí. Dlaněmi zajede pod šaty a pomalu je přetáhne přes hlavu a hodí na zem. Chvíli si mě prohlíží, cítím prsty, kterými putuje po kůži na rukou i hrudi a každá částečka se pod jeho dotykem rozkmitává. Pootevřenými ústy trhaně oddechuji a i když to nedokážu vysvětlit, chci ho. Celého, jen pro sebe.

Pousměje se, jako by znal mé myšlenky a pomalu mě položí na záda. Teplo jeho těla mě uklidňuje. Jeho rty líbají můj krk a pomalu se posunují, tiše zasténám, když se jazykem dotkne prsu a vzápětí ho vezme do úst. Pevně tisknu víčka k sobě, rukama prohrabuji jeho vlasy a cítím jak ztrácím kontrolu a schopnost rozumně uvažovat.

Dotkne se mého vlhkého klína, kde cítím ten známý pocit nespokojenosti až zasténám a svaly se mi napnou. Je to nádherný pocit a při tom úplně jiný než jsem znala. Jeho prsty jsou větší a hrubší. Pak udělá něco, co jsme absolutně nečekala a nebyla na to připravená. Svými prsty do mě zajede až vykřiknu. Se spokojeným úsměvem mě sleduje jak lapám po dechu.

Odhrne mi vlasy a jemně políbí. V ten moment cítím jak mě pomalu naplňuje. Přestanu dýchat a mám pocit že zemřu blahem. Pomalu vydechnu když znehybní. Je to nádherný poct a na moment zatoužím aby nikdy neskončil.

Pomalu se nadzvedne a znovu do mě vnikne, tentokrát rychleji. Vykřiknu a skousnu si ret. Jako by se přestal ovládat a zrychlil tempo až jsem měla pocit že se zblázním. Omotala jsem ruce kolem jeho hrudi a zaryla nehty do zad. Najednou mě jednou rukou objal a zvedl. Seděla jsem mu na klíně a vyplašeně se rozhlížela. Omotala jsem své nohy kolem jeho trupu, přičemž jsem se pohnula s ním v sobě. Z úst se mi vydral sten a Grens šibalsky nadzvedl koutek.

Udělám ten pohyb znovu a úsměv mu z tváře zmizí. Vypadá ještě víc přitažlivě než normálně. Napadne mě, ale to snad ani není možné. Ukaž mu co v nás je. Ozve se má vlčice a já jí částečně dovolím se projevit.

Zajedu prsty do delších vlasů a přitáhnu si ho k sobě. Hrubě ho políbím a začnu pohybovat pánví dopředu a dozadu. Dlaněmi drtí mé boky, jeho rty se odtrhnou od mých a zamíří na hruď, kde nasaje bradavku. Zakloním hlavu a vydechnu.

Cítím že se každou chvíli zhroutím. Svaly se napnou a tělem se rozlije nádherný pocit slasti. Ještě jednou se prudce pohnu a Grens zasténá. Jeho teplo mě naplňuje a cítím jak pulzuje. Svaly mi ochabnou a položím hlavu na rameno. Rychle oddechuji a nedokážu ani otevřít oči.

Opatrně mě položí, přikryje a přitáhne k sobě.

Vidíš, já ti to říkala. Ozve se vlčice. Je to prostě bůh. Zasměji se aniž by mi došlo že to uvidí. „Co?" odhrne mi vlasy z čela a přejíždí prsty po paži. Zavrtím hlavou a nepatrně pootevřu oči. „Ale nic." „Předpokládám že tvá vlčice měla nějakou zábavnou připomínku," nadzvedne obočí. „Zábavnou ne, spíš pravdivou." Jeho zvědavost roste. „Tak mi to řekni," zašeptá mi z blízka do ucha a cítím jak se usměje když se zachvěji. „Tohle mi nedělej," zabručím a zavrtím se. „Mě se ale líbí jak tě to vzrušuje," pokrčí nevinně rameny. „Tak co říkala?" očividně nepřestane dokud mu to neřeknu. Povzdechnu si a zavřu oči abych se při tom na něho nemusela dívat. „Řekla: Vidíš, já ti to říkala. Je to prostě bůh. Spokojený?" když nic neřekne pootevřu jedno oko. Koutky mu cukají v dokonalém úsměvu a sleduje mě. Nakloní se, „Líbí se mi stejně jako ty," zašeptá a věnuje nám dlouhý polibek.

Hladí mě po zádech a během pár minut opět usínám.

Můj spánek netrvá dlouho a tak když otevřu oči se spokojeností sleduji Grense jak oddechuje. Opatrně vstanu a zamířím do koupelny, pak ze země zvednu šaty, které tam skončili a přetáhnu je přes hlavu. Zrovna mě napadne, že bych si měla s někým promluvit abych věděla co se děje ve smečce, když se ozve tiché zaklepání na dveře.

Zběžně pohlédnu na Grense, ale ten se ani nehne, pousměji se a přejdu ke dveřím. Za nimi stojí černovlasá dívka, kterou si pamatuji. „Alfo, všichni jsou shromážděni jak jsi chtěla," její poslušně skloněná hlava mě mírně rozladí. Vyjdu na chodbu a zavřu za sebou dveře.

„Jak se jmenuješ?" zeptám se mile. „Eirin," odpoví stydlivě. „Takže Eirin," začnu, „zaprvé mi neříkej Alfo ale Månen, tak se jmenuji a za druhé," prsty jí nadzvednu hlavu aby se na mě podívala. Usměji se, „Nechci mluvit s tvými vlasy, nemusíš se mě bát. Ano?" dívka párkrát zamrká zelenýma očima a přikývne. „Můžeme si někde promluvit aniž bychom ho probudili?" ukážu za sebe.

Přikývne a vede mě chodbou do přízemí. „Tady je vaše...tvoje pracovna," otevřu dveře a vejdu dovnitř. „Ty kráso," vydechnu a rozhlédnu se po nádherné místnosti. U jedné stěny jsou od země až ke stropu naskládané knihy, jedna stěna je prosklená a u ní stojí velký dřevěný stůl.

„Tak jo, řekni mi, Eirin, kolik členů měla smečka než se to celé. No. Než jsem přišla?" pokynu jí aby se posadila. „Kolem padesáti, asi." „Dobře, kolik jich odešlo s Kasperem?" „Asi třicet, převážně členové jeho bojového oddílu," přikývnu, „takže zůstalo kolem dvaceti, správně?" nejistě pokrčila rameny. „Co se děje?" přimhouřím oči, něco je špatně. „Ano i ne." „Jak to myslíš?" „Kolem dvaceti zbylo, ale když se rozneslo že máme novou alfu a Kasper odešel, začali přicházet vyhnanci a ptát se, jestli mohou zůstat. Řekli jsme jim, že musí počkat na tvé rozhodnutí," přikývnu. „A kolik jich je?" „Zatím asi třicet." „Třicet?!" vytřeštím oči. „Moment, to je nemožné. Přišla jsem včera?" zavrtí hlavou. „Předevčírem, spala jsi celý den," prohrábnu si vlasy. Tohle nedám. Luna se protáhne. To zvládneme, neboj se.

„Dobrá," vydechnu. „Eirin, nevím co o mě víte, ale co jsem zač jsem se dozvěděla před pár měsíci. Nemám ponětí jak to ve smečkách funguje. Nejsem si jistá jestli tohle zvládnu," Eirin se usměje. „My víme kdo jsi Månen. Jsme si plně vědomi tvých schopností a plně ti důvěřujeme. Víme že jsi pro nás dobrá Alfa."

„Dobrá, tak ať to mám za sebou," vstanu a Eirin mě následuje. „Všichni čekají v sále." „Zaveď mě tam, prosím."

Otevře dvoukřídlé dveře a já strnu. Bože, tohle fakt nedám. To je až moc lidí.