Sjelevenn

10

Zavrním a přetočím se na druhý bok. Ani nepotřebuji budík, abych se vzbudila v obvyklý čas před svítáním. Zívnu a chci se posadit, když mě něco zastaví. Co to- otevřu oči a naježím se, když uvidím mohutnou paži, která mě objímá. Otočím hlavu a hodně se ovládám abych nezavrčela nahlas. Co tu sakra dělá? Luna se jen kochá pohledem a úplně mě ignoruje.

Co nejopatrněji se vyplížím z postele a přemýšlím, kudy utéct. Když půjdu přes dům, můžu někoho probudit a pochybuji, že by to neslyšel. Střelím pohledem ke dveřím na terasu a pousměji se, když jsou otevřené. Vyjdu ven a naposled se ohlédnu, uleví se mi, když stále spí. Podívám se přes zábradlí a Luna už vrtí ocasem v očekávání. Tak jdem na to holka, s úsměvem ji sleduji a jedním rychlím pohybem vyskočím na zábradlí a pak cítím ranní vzduch, jak mi šumí v uších. Dopadnu do podřepu abych zmírnila bolest. Zavřu oči a Luna spokojeně zavije, když jí předám vládu nad svým tělem. Běžím jako o závod, na východ slunce se zastavím na svém místě vysoko v kopcích. Je odtud nádherný výhled na krajinu, která se probouzí do dalšího rána.

Domů se mi nechce, vím že až se tam vrátím budu hodně nepříjemná na všechny, hlavně na Kolbeina i když vím, že on za nic z toho nemůže. Dlouho se toulám po lese a až hlad mě přinutí se vrátit. Oblečení mám jako vždy mezi posledními stromy. Smečka je zvyklá, že jste při proměně nazí, ale s tím mám velký problém. Už kvůli mé minulosti. Naštěstí jim to nevadí a vždy mi oblečení, které ze sebe shodím při přeměně ve vlka dají k jednomu z krajních stromů abych se mohla v soukromí obléct.

Když jsem oblečená zamířím do kuchyně, kde nikdo není. Vezmu si jen pečivo, nemám na nic chuť, v rychlosti to sním a zamířím do Kolbeinovi pracovny, kde si jsem jistá že ho najdu. Na mé zaklepání se ozve jeho hlas a já vejdu dovnitř. „Dobré ráno, jak ses vyspala dítě?" obejme mě. Jen pokrčím rameny a při vzpomínce na ranní překvapení mnou znovu otřásá vztek. „Proč mám v pokoji toho lháře?" založím si ruce na prsou. Zamračí se, „Na to jsem zapomněl," zamrmlám si spíš sám pro sebe. „Zapomněl?" vyvalím na něj oči. „Když tě přinesli nechtěl jsem aby ses probudila v nemocnici, to by na klidu nepřidalo nikomu a jediný volný pokoj v domě byl ten Grenseløsův a včera jsem byl tak vyveden z míry zvratem událostí, že jsem na to zapomněl." „Víš jaké to bylo, když jsem se ráno probudila a on spal vedle mě? Příšerně jsem se lekla!" „Omlouvám se," pokrčí rameny a já si jen povzdechnu. Vím že ten, kdo by se tu měl omlouvat jsem já. Já jsem na něho nepříjemná, ale ten chlap mě příšerně vytáčí.

Luna zbystří a upozorní mě na blížící se kroky. Natočím hlavu abych lépe slyšela a zavětřím. Sakra! Řeknu já, ale Luna se začne tetelit. Rychle přelétnu místnost a když uvidím otevřené okno neváhám. „Budu v lese, vrátím se večer," rychle ho políbím na tvář a jedním plynulým skokem jsem z okna venku. Co nejrychleji se přeměním a běžím do lesa. Schovám se za první stromy a schovám se. Slyším otevření dveří „Je tady?" ozve se hrubý hlas. „Není, Grenseløsi," odpoví mu otec. „Ale byla," zasyčí. „Proč přede mnou utíká? Však já ji najdu a přinutím se podřídit." „Grenseløsi!" okřikne ho otec, „nezapomínej co jsem ti včera řekl, pro ni nejsi sjelevenn, zlobí se žes ji nazval vlkem i že jsi ji porazil. Není jako ostatní vlčice které znáš, nepodaří se ti ji přinutit tě milovat!" nastane ticho. Odfrknu si. To si piš že nepodaří. Zmizím v lese a běžím tak daleko, jak to jen jde.

Celý den se toulám, když mám hlad ulovím si něco k jídlu a pak se zase potloukám tichem. Když je čas cvičit, zamířím k louce. Jsem tam první, ale za pár minut se ozvou kroky a mezi stromy se objeví ostatní. Čau kluci, pozdravím jednoho po druhém. No ahoj, kde se celý den flákáš? Doma je boží dopuštění a ty si pobíháš po lese. Odfrknu si.

Tentokrát se mi Marcuse podaří porazit na celé čáře. Mám takovou radost až skočím na Askela a kousnu ho do ucha. Månen! směje se a pokouší se mě setřepat. Dostala jsem tě! Skočím na Marcuse, který se stejně jako ostatní směje. Otřepu se a zadívám na Askela. Tak co? Už jsi tu jediný. Ví přesně na co narážím, odfrkne si a podívá se po ostatních. Doufal že u nich najde podporu, ale všichni stojí za mnou. Nebo se bojíš? Popíchnu ho a doufám že to zabere tak, jako u všech. Nezklamal. Jak chceš, ty sis o to řekla. Přikrčí se připravený k útoku. A je to tady! Luna se nemůže dočkat stejně jako já. Myslím na všechny rady, které mi kdy dal a hledám jeho slabé místo. Ožene se po mě, ale mine o několik centimetrů, moje zuby zavadí o jeho ucho a škrábnu ho. Otřepe se a sleduji jak se přikrčuje k útoku. Pak sklopí uši. Tak moment, tohle není útočné postavení, to je- podívám se po ostatních, všichni stáhli ocasy a sklopily pohled. Do nosu se mi vkrade známý pach. Převrátím oči v sloup a zavrčím. Otočím se a sleduji, jak velký vlk kráčí po trávě a zastaví se před námi. Postavím se před Askela a ostatní. Cítím jak se bojí i vztek toho před nimi. Co se to tu děje Askele? Neústupný tón šlehne jako bič po vlcích, kteří se neodváží ani pohnout. Trénovali jsme. Odpoví nejistým hlasem. Od kdy trénujeme vlčice? Jeho pohled se zabodne do mě. Cítím tíhu jeho autority, ale nedoléhá na mě tak silně jako na ostatní a tak na něho dál vrčím a oplácím pohled. Alfa chtěl, abychom ji trénovali. Dostal nakonec odpověď. Tak to teď skončilo. Přimhouří oči. O tom ty nerozhoduješ. Zastanu se ostatních a nelíbí se mi že mi nařizuje co smím a co ne. Vzpřímí se a já zalapám po dechu nad jeho velikostí. Jako Alfa této smečky rozhoduji. Tomu nerozumím, ohlédnu se na Askela aby mi to vysvětlil, ale vůbec mě nevnímá. Běžte. Nařídí jim aniž by ze mě spustil zrak.

Když všichni zmizí mezi stromy udělá pár kroků směrem ke mně. Nahání mi strach, ale převažuje vztek. Co chceš? Prsknu po něm a ustoupím o krok. Vrátíš se se mnou zpět. Jeho tón je neústupný. A co když nechci. Zavrčím. Neptal jsem se jestli chceš. Naštvaně zavrčí a vycení zuby. Chvíli přemýšlím, co bych měla udělat. Jediné, v čem jsem opravdu dobrá je běh.

Pomalu ustoupím ještě o krok. Nikdy. Zavrčím v momentě, kdy se otáčím a co nejrychleji se rozběhnu do lesa. Tuhle reakci nečekal a tak mu chvíli trvalo, než se rozběhl. Slyšela jsem za sebou jeho tlapy, které dopadaly do jehličí i štěkot, ale to mě jen nutilo zrychlit tempo. Nakonec jsem měla dost velký náskok, abych se před ním mohla někde ukrýt, ale kde?

Napadne mě spásný nápad. Doufám. Nejsem jen vlk, ale i člověk. Najdu si nejlepší strom a u jeho kořenů se přeměním zpět v člověka. Co nejrychleji vylezu do koruny a posadím se na nejširší větev tak, abych se mohla zády opřít o kmen. Zrychleně oddechuji a poslouchám zvuky kolem. Když slyším jak se blíží, ztiším se aby mě nenašel. Zastaví se pod stromem a větší. Ztratil stopu. Nakloním se abych na něho viděla a v duchu se modlím aby to vzdal.

Moje modlitby bohužel nebyly vyslyšeny. Přemění se, „Slez dolů!" řekne vytočeně a zvedne pohled. „Sakra," zakleji a pěstí uhodím do kmene. Teď už nemám kam utéct. Odřízl mi jedinou únikovou cestu. „Sjelevenn, pojď dolů," jeho hlas se nepatrně zmírní, ale stále má rozkazovačný tón. „Ne!" štěknu na něj. „To tam mám pro tebe vylézt?" zavrtí hlavou. „Opovaž se!" zavrčím. „Tak slez sama." „Nikdy!" melu si stále svou.

„Jak chceš," řekne a leze nahoru. „Co to děláš? Slez!" křičím na něho. Ježiši, vždyť na sobě nic nemá! A já taky ne. Ne. Ne. Ne. Začnu panikařit. Když je kousek ode mě snažím se ho praštit do ruky aby spadl. „Běž pryč!" křičím na něho. „Pojď dolů," pořád ta samá písnička. Trefím se do jeho prstů až zakleje, „Sakra!" sykne a vidím jak jeho trpělivost překročila snesitelnou mez. Bolestivě mě uchopí za zápěstí a chce přimět abych slezla. Podaří se mi z jeho sevření vymanit, ale dlaň druhé ruky, kterou jsem se opírala o kmen mi sklouzne po kůře a ztratím rovnováhu.

Následující vteřiny se stanou tak rychle, že ani nestihnu vykřiknout. Cítím jak padám. Větve mě nelítostně bičují do obličeje i končetiny. Jedna mě praští do zad tak prudce, až ztratím dech, další za krk, až se mi zatmí před očima. Poslední rána byla milosrdné shledání se zemí.