Sjelevenn

3

„Dobrá dítě, pro dnešek to myslím stačilo. Teď se stejně jako předtím přeměň zpět," otočím se, úplně jsem zapomněla že tam jsou. Nechce se mi, ten nový pocit se mi příliš líbí. Neboj, ještě si spolu užijeme spoustu legrace a teď mě uslyšíš už i když budeš člověk. Neochotně zavřu oči a znovu vykřiknu, když se mé tělo mění. Sakra, fakt to dost bolí. Padnu na kolena a držím se za žebra. „Jsi v pořádku?" lékař ke mně poklekne, přehodí přeze mne deku a ustaraně mě prohlíží. „Jo, jen mě bolí hruď," zabručím. „To je normální, časem to zmizí úplně," povzbudí mě Kolbein a pomůže mi obléknout se, zvednout a posadit na lehátko.

„Pro jistotu ti zkontroluji tlak, ale zdá se že všechno proběhlo tak, jak na poprvé mělo," musím se sama pro sebe pousmát, jako by byl zklamaný že proměna nebyla víc teatrální. Nic si z toho nedělej, ozvala se Luna, ještě mu ukážeme co umíme. Pousměji se a v klidu počkám dokud přístroj nezapípá že dokončil měření a spolu s Kolbeinem odejdeme zpět nahoru.

Odvede mě do pokoje, kde jsme se probudila „Měla by sis odpočinout, proměny si berou hodně energie." „Dobrá, jen, mám jednu otázku," nejistě si skousnu ret, „Jakou?" posadí se vedle mě. „Čemu jste se tak divili? Bylo to kvůli tomu že mi nepraskaly kosti a nekřičela jsem jako na mučidlech?" zacukají mu koutky, ale vzápětí ihned zvážní. „Ne, kvůli tomu ne. To, co nás zaskočila byla barva tvé srsti," svraštím obočí. To nechápu, Já taky ne, přidá se můj vlk. „Víš, viděl jsem šedé vlky, hnědé, černé, různé kombinace barev, ale tak bílou srst jsem nikdy neviděl a Elias také ne," na chvíli se zamyslím co by to mohlo znamenat. „Takže jsem divná?" je jediné co mě napadne, ale ani mě, ani Luně se to nelíbí. „Ne, dítě," zvedne dlaň a pohladí mě po vlasech, „Nejsi divná, jsi výjimečná," usměje se. Líbí se mi, ozve se Luna a já se musím pousmát. Povytáhne obočí, pochopil že se neusmívám tomu co řekl.

„Tak, myslím že nastal čas, abych se zeptal," pousměje se, „jak se jmenuješ?" chvíli přemýšlím, vlk ve mně se ozve: Ve smečce se všem říká jménem jejich vlka. -To není tak špatné, napadne mě. Ještě aby se ti moje jméno nelíbilo, zavrčí, ale vím že to nemyslí vážně. Zasměji se a podívám se na Kolbeina, který čeká na mou odpověď. „Luna," řeknu s úsměvem.

„Månen. To je nádherné jméno," už už se chci nadechnout abych ho opravila, ale Luna mě zarazí. To je jejich jazyk, ale význam je stejný. A popravdě se mi líbí úplně stejně. Zamyslím se, Mě se líbí možná ještě víc, odpovím. „Månen, to se mi líbí," oplatím mu úsměv. „Budeš se muset naučit ovládat své emoce, ne všichni musí vědět že ti Månen řekla něco vtipného," přikývnu. „Jistě."

Vstane a přejde ke dveřím, kde se zastaví, „Odpočiň si. Kdybys měla hlad, v přízemí je kuchyň, chovej se jako doma a kdybys cokoliv potřebovala, kdokoliv ti jistě pomůže," s těmi slovy odejde a nechá mě samotnou. Cítila jsem se unavená, ale nadšení a adrenalin mi nedovolovali usnout. Jen ležet a sledovat strop pokoje.

Podle mě je dobrá Alfa, ozval se po chvíli hlas. Alfa? Nechápu co tím myslí ani koho. Ten muž, necítilas tu jeho nadřazenost a úctu, kterou k měnu Elias choval? Je to jejich vůdce, Alfa smečky, zamyslím se nad jejími slovy. Mám pravdu, od první chvíle působil důstojně a jistě. Kéž bych měla takového otce, probleskne mi hlavou a znovu pocítím ten známý pocit prázdnoty po rodičovské lásce. Luna zakňučí, Ale on nás má rád jako dceru. Smutně se pousměji a připustím, že má pravdu, jeho náklonnost a vřelost pomalu zaplňovala prázdné místo v mém srdci a činila mě šťastnější.

Zakručí mi v břiše a i když se mi nechce vstanu a sejdu dolů. Procházím obrovskými místnostmi, kdybych nevěděla že zde bydlí tolik lidí, myslela bych si, že tu bydlí někdo, kdo si velkým domem něco kompenzuje. Ucítím vůni masa a Luna natěšeně poskočí. Kuchyně je stejně velká jako ostatní pokoje. Bílo šedá barva působí čistě a elegantně. V celé místnosti je jen jeden člověk. Mladá žena přibližně mého věku, dlouhé blond vlasy má zapletené do copu, otočí se a když mě uvidí na tváři se jí objeví přátelský úsměv, „Ahoj, ty jsi ta nová, že?" utře si dlaně do zástěry a přejde ke mně.

Modrýma očima si mě prohlédne a pak z ničeho nic obejme, „Vítej u nás, já jsem Annika." Zalapám po dechu Páni, ta je přátelská, poznamená Luna. Jen doufám, že takoví nejsou všichni, ovládnu se a oplatím jí úsměv. „Já jsem Luna, po vašem-" „Månen," skočí mi do řeči. „Ráda tě poznávám. Máš hlad? Něco ti dám, udělala jsem toho moc, jako vždy," zasměje se zvonivým smíchem a nakládá na dva talíře. „Děkuju," mám příšerný hlad.

„Kolbein říkal, že jsi teprve zjistila kdo jsi, je to pravda?" přikývnu a olíznu si prsty. „Ty jo, a jaké to bylo se poprvé přeměnit? My to známe od malička a tak si to nepamatuji." „Zvláštní a chvíli to dost bolelo, ale bylo to super," musím se při vzpomínce na to, jak jsem stála na čtyřech pousmát. „Ta bolest časem zmizí, mě už to ani nepřijde," snaží se mě povzbudit. „Nešla by ses pak někdy proběhnout? Samozřejmě až to Kolbein dovolí," při pomyšlení na běh ve vlčí podobě se neubráním nadšení a moje vlčice se jen tetelí nedočkavostí. „Určitě."

Kolbein chce, abych začala od základů s nejmenšími vlčaty, ale po druhé lekci si uvědomí, že i když jsem se přeměnila zatím jen jednou, jsem na tom fyzicky i inteligentně lépe než děti, které za sebou mají několik desítek, možná stovek transformací. Z velké části za to vděčím Luně, díky ní se některým věcem vůbec nemusím učit, protože ona je zná. Nakonec se rozhodne pro "zkoušku", jak to sám nazval.

Ráno mě odvedl na louku nedaleko domu, kde už byla skupina vlků, která trénovala. „Zkus to s nimi," pokyne mi, ale já si nejsem jistá že je to dobrý nápad. Jsou moc velcí, Luna se naježí, Nebuď srab, to zvládneme. Zhluboka se nadechnu, když se od skupinky oddělí velký hnědý vlk s bílou skvrnou na čenichu a přejde k nám. Nasaji jeho pach. Znám ho, chvíli mi to trvá, ale nakonec i podle očí poznám Askela. „Chci abys to zkusila s nimi, pokud to na tebe bude moc, vymyslíme něco jiného," pousměje se, ale jediné na co dokážu myslet já je, že se mám podruhé v životě přeměnit a to před ním. To bylo to, co se mi nelíbilo. Až budeš připravená přijď, ozve se mi Askelův hlas v hlavě. Přikývnu a on odběhne k ostatním. „Připravená?" nakloní stařec hlavu a usměje se. Jak je možné, že on mi věří víc, než já sama sobě? Protože mi plně nedůvěřuješ, jinak bys věděla, že to s přehledem zvládneme a nakopeme jim zadky, jsem za její slova vděčná. Přikývnu a zavřu oči. Tak jdeme na to, nechám ji aby mě ovládla. Znovu vyjeknu bolestí, ale během pár sekund ze sebe setřesu oblečení a protáhnu nohy. Kolbein mi jen pokyne a odejde.

Teprve teď zpozoruji, jak se pozornost všech obrátila ke mně. Myslíš že to bylo tím, jak jsem vykřikla? Zeptám se Luny s nepříjemným pocitem. Nevím, ale jsou divní, poznamená. Ještě že se vlci neumí smát, jinak bych byla za blbce. Zprvu jdu pomalu, ale po pár krocích se rozběhnu a zastavím se až u nich. Všichni jsou větší než já, ale snažím se to nevnímat.

Bando, dnes s námi bude cvičit i Månen, je tu nová a teprve před pár dny se proměnila poprvé, takže s mírou, ozve se Askel, ale ani on se nedokáže ovládnout a civí na mě stejně jako všichni ostatní. Co je? Nevydržím to nakonec. Dobrý ohoz, poznamená jeden z vlků uznale. Aha, takže zase ta věc s mojí barvou, cítím jak Luna protočila oči. Chlapi, poznamená nakonec. Měla pravdu, až teď jsem si uvědomila že všichni vlci jsou muži. Stačil mi k tomu jeden nádech.

Tak začneme, ukončil to nakonec Askel a začal udílet pokyny. Chvíli mě nechal, aby se rozkoukala a pak mě zapojil do tréninku. Přidělil mě k Einarovi, což byl nejmenší člen, ale i tak jsem z něho měla strach, ale evidentně jsem tu byla jediná. Luna se nemohla dočkat až se konečně bude moct ukázat. Einar se očividně bál aby mi neublížil a teprve když ho Askel okřikl zaútočil. Uskočila jsem na stranu a on spadl čenichem do trávy. Nechala jsme ho aby se postavil a pak jsem po něm skočila. Luna zavrčela stejně jako já a povalila jsme ho na zem. Snažil se mě setřást, ale když jsem mu čelistmi stiskla krk zakňučel a já se stáhla. To bylo super, můžeme znovu? Luna poskakovala z místa na místo plná adrenalinu a toužící po boji. Askel hleděl na Einara s mrzutým pohledem. Ten stáhl ocas a sklopil hlavu. Marcusi, zavrčel a dopředu popošel černobílý vlk. Všichni ostatní se postavili do kruhu čímž vymezili pole.