Sjelevenn

9

To je parchant! řeknu Luně. Jsem vytočená do nepříčetnosti. Stačil by mi jeden malinkatý důvod a urvala bych mu hlavu. Luna si ho prohlíží, pak nakloní hlavu ke straně. Ale je hezký. Teď na ni zavrčím já, Děláš si srandu? Řekl že jsme vlk a že nás porazil! Mlaskne a otočí se k němu zády. Máš pravdu.

Muž přede mnou na mě zaraženě hledí, pak najednou padne na kolena. Pěstmi se opře do podlahy a skloní hlavu. Co to má jako být? Omluva? Zapomeň. Když se očividně nehodlá zvednout povzdechnu si a zavrtím hlavou, „Nejsem královna ze Sáby, abys tady musel klečet," zasměji se a Luna se válí smíchy. Rozhlédnu se po ostatních ze smečky, kteří všichni do jednoho upírají pohled na mě. Annika na něho hledí s otevřenou pusou a mračí se. Otočím se ke Kolbeinovi a nasucho polknu, Co jsme udělali? zeptá se Luna. „Co jsem řekla?" zašeptám, ale on neodpoví. „Dejte Grenseløsovi něco k jídlu. Månen pojď, musíme si promluvit. Pak ho ke mně přiveďte," chytne mě kolem ramen a odvání z místnosti pryč. Naposledy se otočím k muži, který stále klečí na zemi.

Odvede mě do pracovny a posadí do křesla. Teprve když se usadí naproti mně promluví: „Je čas na další hodinu poznávání našich životů," povzdechne si a pokusí se o úsměv. „Vlci jsou monogamní stvoření a tak nám naše bohyně dala dar. Každý vlk má někde svou sjelevenn, spřízněnou duši. Někoho, kdo je pro nás ideální jako partner. Když vlk najde svou sjelevenn, na znamení úcty a oddanosti před ní padne na kolena. Jeho družka ho přijme a jejich pouto se stvrdí viditelným znamením," vyhrne rukáv a já spatřím tenký černý proužek kolem paže.

Chvíli na něho nechápavě zírám a nerozumím co to má společného s tím, co se stalo. „Můj syn tam našel svou spřízněnou duši," řekne nakonec abych to konečně pochopila. „To je blbost," zasměji se, ale jeho výraz zůstane vážný. Zděšeně si vyhrnu rukávy a hlasitě vydechnu, když na nich nenajdu důkaz toho, čeho jsem se tak bála. „A co když ho družka nepřijme?" zeptám se. Zamračí se a zavrtí hlavou, „To se nikdy nestalo. Pouto bylo vždy vzájemné," zabručím. „A co bude teď? Neznám ho! Ještě jsem ho ani neviděla a nenáviděla jsem ho! Nazval mě vlkem a řekl že mě porazil!" ruce se mi třesou vztekem „Nechci žádnou sjelevenn!" vstanu a cítím jak se mi hruď svírá strachem. Postaví se a obejme mě, „Neboj se, Månen, nikdo tě do ničeho nutit nebude. Ale měla bys vědět, že pouto ke své spřízněné duši je velmi silná věc a nejde jen tak ignorovat a když k tomu přičtu ještě povahu mého syna," povzdechne si. „Neboj se," odtáhnu se od něj a zastrčím si vlasy za uši, „Mě nikdo nebude říkat co mám a nemám dělat, to teda ne!" založím si dlaně v bok a rázně vrtím hlavou. Pousměje se a políbí na čelo, „Já vím," zasměje se. „Teď si běž odpočinout, dnešek byl náročný," přikývnu a vyběhnu do pokoje.

Napustím si vanu plnou horké vody. Potřebuji přestat myslet na toho darebáka. Ponořím se pod vodu. Proč si myslíš že to s tou sjelevenn neproběhlo tak, jako vždycky? Ozve se Luna. Ta otázka mě trápila taky, ale byla jsem ráda, že mě ta jejich Bohyně nepřipoutala k někomu, kdo vás uráží před tím, než vás vůbec pozná. Nevím, třeba je to tím, že nepocházím odsud. Třeba tam, odkud jsme přijeli to je jinak. Nevím, je to divné. Nelíbí se mi představa, že by mi někdo cizí řekl: Tak, tento se mě k tobě líbí, takže budete spolu. Co to je? Luna si odfrkne, To je pravda, ale vidělas ty ruce? Ten hrudník? Tomu bych klidně sjelevenn říkala. Prudce se vynořím a nadechnu. „Tak si posluž! Ale mě z toho vynech! A protože tělo je moje, najdi si jiné!" cítím jak se usmívá. Jen mě škádlí, vím to, ale tohle není vhodná doba.

Obléknu si triko, které vytáhnu ze skříně a vysuším vlasy ručníkem. Jsem unavená a nechce se mi dalších deset minut stát v koupelně s fénem. Padnu do postele a popřeji Luně dobrou noc.