Nedokážu ze sebe vypravit jediné slovo. Uchopí mou dlaň a podívá se na škrábance, „Co se stalo?" polknu a zadívám se na svou ruku. „Poškrábala jsem se o strom," špitnu tiše. „Proč?" „Měla jsme na sebe vztek." „Kvůli čemu?" zavřu oči a cítím že mi tváře úplně hoří. „Kvůli tomu co jsem udělala," tentokrát můj hlas neslyším téměř ani já. Zvedne mi obličej a otře slzy. „A proč jsi to udělala?" „Abych přestala myslet na všechno to zlé." „Cítila ses pak lépe?" nepatrně přikývnu.
„Dobrá," pevně mě k sobě přitiskne a políbí na rameno, „něco mi slib, až se příště budeš zase cítit tak jak předtím, chci abys mi to řekla, ano?" přikývnu. Mám pocit že už musel dávno usnout, ale já prostě nemůžu.
„Grensi?" snažím se aby můj hlas byl tak tichý, abych pokud už spí ho neprobudila. „Ano?" podle hlasu určitě nespal. „Povíš mi o své minulosti?" nastane ticho, ve kterém slyším jen tlukot jeho srdce. Nakloní se aby mě mohl políbit na tvář, chvíli mě pozoruje a pak se nakloní k mému uchu, „Jednou ano," zašeptá, „ale teď by sis měla odpočinout, krásko," zachvěji se, když se jeho rty dotknou lalůčku. Pak si znovu lehne a pevně mě stiskne v objetí.
Ráno vstanu a jdu se proběhnout, jakmile se vrátím, už po prvním setkání se členy smečky poznám, že je něco jinak. Všichni se na mě usmívají a vypadají spokojeně. Teprve Ann mi vysvětlí příčinu: „Máme moc dobrý čich, takže ti můžu s jistotou říct, že jsi celou noc spala v posteli s Grenseløsem, stejně jako ty jsi cítit z něho. Plus u něho to prozradila i ta příšerně dobrá nálada," uchechtne se a zavrtí hlavou. Nedokážu si ho představit v 'příšerně dobré náladě'.
Z myšlenek mě vytrhnou paže, které mě silně obejmou až se nemůžu nadechnou. „Dobré ráno krásko," zabručí mi do ucha a líbá mě na krk. Začnu se bránit a pokouším se vyklouznout, „Nechej toho," vrčím na něho, ale on se mým pokusem o útěk baví. Nakonec mě pustí a pozdraví i Ann, která se směje a podá mu talíř. „Díky," řekne s úsměvem a vyjde ze dveří. Nechápavě za ním hledím, co se to s ním stalo?
Vlčice si povzdechne. Ale přiznej, že je zatraceně sexy, když se usmívá. Neodpovím, jen zavrtím hlavou. Vezmu si talíř a chci se jít posadit za Kolbeinem, jako každé ráno. Ve dveřích se ale zarazím. To si ze mě dělá srandu? Grens sedí vedle otce a něčemu se spolu smějí. Snídani sním ve stoje a zmizím v domě.
Následující dny je viditelně uvolněnější atmosféra. S Grensem se tolik nehádáme, ale i tak se mu snažím vyhýbat. Sice jsem vzala na vědomí jeho proslov tehdy v noci, ale to nedokáže smazat mou minulost a všechen můj strach a bolest.
Úplně jsem zapomněla na ten jejich vlčí ples, a teprve v den jeho konání mi ho Ann při snídani připomene. „Já na to úplně zapomněla," plácnu se do čela. „To nevadí," pokrčí rameny. „Ale vadí, nemám co na sebe," jen se usměje. „Nedělej si starosti, všechno je zařízené. Pokud chceš, můžu tě učesat a namalovat." Co bych bez ní dělala? Pousměji se a obejmu ji, „Děkuju Ann, jsi poklad." „Já vím," pokrčí rameny.
„Gransi?" mám strach se ho zeptat, bojím se že začne vyvádět. „Ano?" vzhlédne od papírů na stole. Kolbein se snaží ho zasvětit do chodu smečky a tak hodně času tráví s ním v kanceláři. Zrovna někam odešel a tak jsem toho využila.
Sklopím oči a nervózně si mnu ruce. „Nevadilo by ti kdybych na ten ples jela s Ann? Nabídla se, že mi pomůže se připravit," slyším skřípání židle když vstane a přejde ke mně. Uchopí mě za bradu a přinutí se na něho podívat. Ve tváři má zvláštní výraz a já se bojím o to víc. Nakloní hlavu na stranu a přivře oči, „Tys právě požádala o svolení," doširoka se usměje. Zavrtím hlavou. Tak to teda ne, takovou radost mu neudělám, nechci aby si myslel že to tak bude pořád, „Ne, jen jsem ti chtěla říct, že tam pojedu s -" přitiskne svá ústa na moje a políbí mě. Cítím jak se mi podlamují kolena, ale strach je silnější a tak se pokouším od něho odstrčit. „Co to sakra děláš?" když vidím že je o hodně silnější a nemám šanci, kousnu ho do rtu. „Au!" zamračí se a dotkne se ho prstem aby zjistil, jestli mu neteče krev. Trošku, do večera se to zahojí. Zavrtí hlavou a já nasucho polknu. Ten výraz v jeho očích se mi vůbec nelíbí. „Sjelevenn, máš ponětí co to se mnou dělá?" odhrne mi vlasy z tváře. Tělem mi projede mrazení a vysmeknu se z jeho sevření. „Řekla bych že přesný opak toho co se mnou," štěknu po něm, ale on se jen zasměje. „Já bych řekl že úplně to samé," založí si ruce na prosu a pomalu jde ke mně. Couvám až kam to jde, ale když narazím do stěny položí své ruce z obou stran aby mi znemožnil útěk.
„Co mi dáš za to, když řeknu ano?" povytáhl koutek a sledoval můj naštvaný výraz. Přimhouřím oči, „Nekopnu tě do rozkroku," zavrčím. Zavrtí hlavou. „To je málo." Dělám že přemýšlím, „Hm, když k tomu přidáš že mě teď pustíš, mohla bych," dívám se do stropu a ukazováčkem si klepu po rtu. Na tváři se mu rozprostřel šibalský úsměv, „Ano?" povytáhne obočí. „Mohla bych ti třeba dobrovolně dát pusu. Jednu," zvednu prst. Vidím jak se ke mně naklání a tak mu přitisknu dlaň na ústa, kterými měl v úmyslu mě zase políbit. „Až mě pustíš a budeš souhlasit," připomenu mu. Povzdychne si a spustí ruce. Obejdu ho a postavím se do prostoru. Čekám na jeho souhlas. „Dobrá, můžeš jet s Ann, počkám tam na tebe," otočí se nakonec. Přikývnu, „Super," usměji se a rychle se otočím k odchodu.
„Tak moment," k mé smůle mu až příliš rychle došlo že ho chci převést. Omotá svou ruku kolem mého pasu a přitáhne mě k sobě. „Něco mi dlužíš," zavrčí až se zachvěji. Proč mi tohle dělá? Jako kdyby věděl co mi způsobuje, když mi z blízka šeptá do ucha. „Dobrá," vydechnu a otočím se k němu. „Jenom jednu," upozorním ho. Pousměje se, „To se uvidí," škádlí mě. „Varuju tě," zavrtím hlavou. S potlačovaným smíchem přikývne.
Zhluboka se nadechnu a podívám se na rty, které jsou stále stočené v mírném úsměvu. Stoupnu si na špičky a pomalu se k němu nakloním. Cítím jak mi srdce začíná zrychlovat. Zavřu oči a jemně ho políbím. Pocit, který se mi rozlije po těle je zvláštní. Než se naději omotá kolem mě ruce a natiskne se na mě. Vylekaně zvednu ruce a zapřu se o jeho hruď, ale on mě odmítá pustit. Vztekle se napřáhnu a kolenem ho zasáhnu do citlivého místa. Účinek je okamžitý a sveze se na podlahu, „Au," skučí a svíjí se.
Otevřou se dveře a Kolbein překvapeně zírá na výjev před sebou. Já se na něho usměji a políbím na tvář. „Co se tu děje?" nechápe. „Měl bys svého syna naučit dodržovat dohody," otočím se na Grense, který už se vzpamatovává a se smíchem vrtí hlavou. „Musím si na tebe dávat větší pozor, sjelevenn." Musím se pousmát, musí ho to vážně bolet a on se tomu směje. Zavrtím hlavou a raději odejdu.
Ann pro mě přijde brzy odpoledne aby mohla začít s přípravami. Nechápu co chce tak dlouho dělat, ale když se podívám na hodiny zjistím, že skončila jen tak tak abychom stihly vyrazit včas.
Postaví mě před zrcadlo, abych se na sebe mohla podívat. „Páni, Ann, tohle ani nejsem já," překvapeně se prohlížím. Líčení očí bylo decentní, ale efektivní, černá linka v kombinaci s natočenými řasami se mi moc líbila, rudá rtěnka na mě byla až moc výrazná, ale v celkovém dojmu působila přirozeně.
„A teď," ze skříně vytáhla tmavě zelené večerní šaty. „Děláš si srandu?" vytřeštím oči. „Ne," zavrtí hlavou a pomůže mi je obléct. Jsou dokonalé, stejně jako boty. Nakonec mi na krk připne náhrdelník z pěti zelených kamenů a k nim ladící náušnice. „Budeš nejkrásnější Beta na celém plese," uznale si prohlíží svůj výtvor. Při těch slovech ze mě nadšení opadne. Beta, na to jsem úplně zapomněla. Smečka si už zvykla jak to mezi námi je, ale jak to budu vysvětlovat všem ostatním? Snažím se, aby Ann nepoznala že mě něco trápí, dala si s tím vším velkou práci a chci aby na sebe byla právem pyšná.
Vystoupíme z auta před obrovským domem, který je osvětlený tisícem malých světýlek spojených do řetězů. Je tu spousta úplně cizích lidí a podle pachu poznám, že všichni jsou jako já.
Zastavíme se na vrcholku schodiště a překvapením vydechnu.
ČTEŠ
Sjelevenn
WerewolfTouha po poznání vlastní identity mě dovedla do Norska, kde ve svých sedmadvaceti letech poznávám, že nejsem šílená, ale jiná. Dokonale jiná. Objevuji nový svět se spoustou nových možností a lidí, ale ne všichni můj příchod berou jako náhodu. Dokáži...