Sjelevenn

23

Znáte ten pocit, kdy prostě víte, že je tohle váš poslední den na světě? Že další východ slunce už neuvidíte? Ne? On to cítil, věděl že jeho síly jsou u samého dna.

Ihned potom, co ho přemohli a zajali mu došlo jaká hloupost to byla. Nasadili mu náramek, který znemožňoval přeměnu na vlka a tím ho úplně vyřadili. V lidské podobě nedokázal bojovat tak jako vlk a oni to moc dobře věděli. Klečel na trávě v riflích a černém triku, které mu dali aby mu ponechali aspoň ten poslední zbytek sebeúcty. Ani ho nespoutali, moc dobře věděli jaká potupa to pro něj bude zemřít svobodný a poražený. Klečel v mokré trávě, vlasy mu padaly do čela a musel se snažit aby se nesvalil na zem. Takovou radost jim ale neudělá. Je připraven zemřít. Pokud by život znamenal ji už nikdy nevidět, je připravený. Bez ní jeho život nemá smysl.

Kolem se shromažďovali všichni členové Zatracených aby byli svědky jeho konce. Jako poslední přišel Alfa Kasper, „Tak jsme tu konečně všichni," zněl mírně rozladěně, „dnešek je velmi významný den," zvuk jeho hlasu se nesl do všech stran. „Dnes vy všichni uvidíte konec slavného Grenseløse. A protože má každý odsouzený nárok na poslední přání, také ti jedno splním. Řeknu ti pravdu, jak to tehdy bylo s tvou matkou," namáhavě zvedne hlavu. Kasper se zasměje, „Vidím že tě to zajímá. Takže, ty jsi ji nezabil, ani ty ostatní. Jen jsem chtěl zlomit tu tvou dokonalost," zavrčí a chce se k němu vrhnout, ale upadne. Ozve se odporný smích a přinutí se aspoň znovu kleknout.

„No, nebudeme to dál protahovat, na tuhle chvíli se těším celé roky. Až tě budu moct vlastnoručně zabít. Už se nemůžu doč-" zarazí se uprostřed věty.

Rozhostí se hrobové ticho. Je tak vyčerpaný že nedokáže zjistit co se děje. Když se vedle něho zastaví bílé tlapy nevěřícně otočí hlavu. Vlčice cení zuby na muže před sebou, pak se podívá na něho a chvíli si ho prohlíží. To není možné, to nemůže být ona. „Ale ale, to bude ještě lepší než jsem čekal," ozve se Kasper.

Dotkne se čenichem trika a on pochopí co chce aby udělal. Přes nesnesitelnou bolest si ho přetáhne přes hlavu a podá jí ho, aby si ho mohla obléknout ihned co se přemění.

Zalapá po dechu. Byla to ona, ale co tu dělala? Vypadala jinak. Jiný účes i postoj byl vzpřímenější.

◄►

Vztek se mi hromadí v těle a musím se hodně ovládat. Celý den běhu jsem se snažila připravit na to, co možná uvidím, ale vidět Grense zlomeného a zmučeného bylo až příliš. Vzpřímila jsem se a pohlédla do obličeje, který mě dlouhou dobu strašil ve snech.

Teď jsem se ale nebála, mám vztek. Jak může být někdo tak krutý a ubližovat nevinným lidem? A když jsem slyšela jak řekl že jeho matku zabil Kasper, můj strach z něho zmizel docela.

„Kdepak ses schovávala? Už jsme se báli že jsi někde chcípla," zašklebil se, ale můj výraz je stále kamenný a propaluji ho pohledem. Pomalými kroky dojdu až k němu. „Máme spolu nevyřízený účet," můj hlas je klidný a vyrovnaný. Ušklíbne se, ale jeho nejistota se pomalu zvětšuje.

Ani jeden z nás neřekne jediné slovo, jen si hledíme do očí. Musím mít zakloněnou hlavu abych mu viděla do tváře, ale jeho výška mi strach nenahání, stejně jako už nic. Spíš mi ho bylo líto. Cítím jak mi náš němý souboj ubírá síly, kterých už tak mám po vyčerpávajícím běhu málo, ale odmítám se vzdát a při vzpomínce na zbitého Grense se mi síly vracejí.

Kasperovi se začnou třást nohy a pomalu se začíná hrbit. Po pár minutách padne na kolena, couvá a když je podle něj v bezpečné vzdálenosti přemění se a zmizí.

Vydechnu a podlomí se mi kolena. Všechen adrenalin jako lusknutím prstu zmizí a já se třesu vyčerpáním. Zavírám oči a moje jediné přání je si odpočinout. Někdo mě opatrně zvedá a tak pootevřu oči. Při pohledu do blankytně modrých očí se vyčerpaně pousměji. „Jsi v pořádku?" zeptá se starostlivě. Přikývnu.

Viditelně se mu uleví, sehne se ke mně a dlouze políbí. Nebráním se, jeho objetí i polibky jsou příjemné. Odtáhne se a opře své čelo o mé. „A jak si můžeš být jistý, že ti teď jednu nevrazím?" nadzvednu provokativně obočí. Jeho úsměv se rozšíří, ale neodpoví. Prsty nadzvedne lem rukávu. Zamrkám abych si byla jistá tím, co vidím. Pár černých linek různé šířky, které se mi točily kolem paže. Pootočím hlavu a podívám se na jeho paži. Byly úplně totožné. No konečně. Ozve se má vlčice. Že ti to ale trvalo. -Dej pokoj. Cítím se šťastná, ale příšerně unavená.

„Můžeme jít domů?"zašeptám. Zmateně zavrtí hlavou „Sjelevenn, víš co se tady stalo?" zavrtím hlavou. „Je z tebe Alfa této smečky, tvůj domov je teď tady," posadím se a rozhlédnu kolem. Všichni kolem klečí se sklopenou hlavou na znamení úcty. „Cože? Jak se to stalo?" „Porazit alfu můžeš buď silou těla, nebo silou ducha. To jsi udělala ty. Padl před tebou na kolena jako poražený." Dívám se na všechny ty lidi a stále tomu nemůžu uvěřit.

„Potřebuju se vyspat, nedokážu se soustředit," promnu si oči a nechám ho aby mě podepřel. „Můžu si někde lehnout?" jedna z nejblíže klečících žen se zvedne. „Můžeš si vzít který dům chceš Alfo." Zamračím se. Nechci je vyhánět z domů. „Je některý prázdný?" přikývne. „Dobrá," namáhavě se postavím a rozhlédnu po lidech. „Od dnešního dne tato smečka nebude přepadat, loupit ani zabíjet. Nebude žádné bezdůvodné zabíjení a mučení. Pokud je tu někdo, kdo s tím nesouhlasí, nebo si přeje odejít, může. Nikoho nebudu držet násilím. Dnešek je nový začátek. Nová šance na lepší život. Chci abychom fungovali jako rodina. Až si odpočinu, chtěla bych abychom se všichni sešli. Chci vás lépe poznat." Grens mě objal kolem pasu, viděl jak se mi třesou nohy. „Teď se vraťte domů," odešli všichni kromě dívky, která stále klopila hlavu.

Když nezbyl nikdo, kdo by viděl mou slabost kromě těch dvou už jsem se nedokázala přemáhat. Zvedl mě do náruče a šel za černovláskou, která mu ukazovala cestu. Měla jsme zavřené oči a cítila každý pohyb. Netrvalo mi ani minutu než jsem se propadla do posilujícího spánku.