Sjelevenn

11

Zamrkám abych něco viděla. Koutkem oka vidím jak slézá dolů. Na nic nečekám a přeměním se ve vlka. Vykřiknu bolestí, když se mé tělo svíjí v bolestech proměny současně s následky pádu. „Jsi v pořádku? Månen! Podívej se na mě!" cítím ruce, které mi zvedly hlavu. „Prosím, otevři oči!" teď už to není ten panovačný tón, je v něm něco jiného, ale nedokážu se soustředit na nic jiného než na bolest každého místa na těle. Zvedne mě do náruče a zakňučím bolestí, když se dotkne nejbolavějších míst. „Omlouvám se," šeptá a co nejrychleji jde k domu. Nemám sílu se vzpírat, nedokážu ani otevřít oči. Mám pocit že jsem na moment ztratila vědomí.

Probere mě až Eliasův hlas: „Co se jí stalo?" „Spadla ze stromu," položí mě na lehátko. Někdo mi pootevře víčko a zasvítí mi nepříjemně silným světlem do očí. Totéž udělá i s druhým. Pokusím se odvrátit pohled. „Je při vědomí," z jeho hlasu cítím úlevu, „Månen, musíš se přeměnit, ty rány potřebují vyčistit, ale takhle se do nich dostane srst," pootevřu oči a zadívám se na Eliase, který na mě hledí se starostlivým pohledem, pak se podívám na Grenseløse, který se mračí.

Ozve se rána a do místnosti vejde Kolbein. Díky bohu. Vydechnu si. „Co se to tu u Bohyně děje?" rozkřikne se a podívá se na svého syna a pak na mě. „Spadla ze stromu, má několik ran, které potřebují vyčistit, ale musí se přeměnit, jinak to nepůjde," vysvětlí Elias. Kolbein se na mě ustaraně podívá a pohladí po noze. Doufám, že mě zná tak dobře jak si myslím. Po chvíli ticha se ozve jeho hlas: „Ven!" Grenseløs se ošije, „Ale otče." „Řekl jsem ven!" Grenseløs se na mě podívá a pak odejde. Elias vytáhne z kapsy telefon, „Zavolám aby nachystali rentgen," a vyjde také.

Když jsme sami, vezme přikrývku a přehodí ji přeze mě. Jsem mu za to vděčná. Přeměna je hodně nepříjemná a znovu se neubráním výkřiku. Cítím v očích slzy, ale jsem tak unavená, že je mi to jedno. „Co se stalo?" posadí se na kraj postele a odhrne mi vlasy. „Cvičila jsem s kluky a přišel tam Grenseløs. Nechtěla jsem se s ním vrátit a utekla mu. Vylezla jsem na strom, ale on mě našel a pokoušel se mě sundat. Smekla se mi ruka a já spadla. Praštila jsem se do zad a do hlavy," zaskučím, když se pokusím lehnout trochu pohodlněji.

Zamračí se a vyjde ven. Slyším jak na chodbě mluví s Eliasem. „Uhodila se do zad i do hlavy," řekne tiše, jako by nechtěl abych to slyšela. „Hm," ozve se Elias. „V tom případě žádný převoz nebude, musíme rentgen dostat k ní. Pokud má něco s páteří, hýbat s ní by bylo moc riskantní. To nebudeme riskovat." Hlasy se pomalu vzdalují a nejsem si jistá jestli je to tím že odchází, nebo tím že se pomalu propadám do tmy.

Chlad na hrudi mě přinutí otevřít oči. Elias se na mě usměje „Vítej zpět," sundá si fonendoskop z uší a posadí se na postel. „Jak ti je?" chvíli uvažuji, ale to se těžko pozná, když bez hnutí ležíte. Zhluboka se nadechnu a hrudí mi projede ostrá bolest. „Opatrně, máš pohmožděná žebra. S těmi jsi na tom byla už i hůř," mrkne na mě. „Co moje hlava?" zachraptím. „V pořádku, i záda máš v pohodě. Jen tě tu chci pár dní nechat, abychom se vyhnuli otřesu mozku. Souhlasíš?" přikývnu. Kam jinam bych taky šla? Ani svůj vlastní pokoj už nemám.

Hodně spím a i když ne využívám toho, když přijde někdo, s kým nechci mluvit. Třeba jako Grenseløs. Už od schodů cítím jeho pach a dělám že spím. I když mu Elias řekne že spím nenechá se odradit. Posadí se na postel a mlčky tam sedí. Odhrne mi vlasy, nebo pohladí. Musím se hodně ovládat abych se neprozradila.

„Omlouvám se, to jsem nechtěl," zašeptá když ke mně přijde uprostřed noci a doopravdy mě probudí. Než si to uvědomím otevřu oči. Sleduje mě bledě modrýma očima, stejnýma jako má jeho otec. Když jsem ho tehdy viděla poprvé, myslela jsem si, že je to Kolbein, jejich vlci vypadají téměř stejně, jen ten Grenseløsův byl větší a mohutnější. Na sobě má tepláky a bílé triko a hnědé vlasy stažené dozadu.

„Byla to moje vina," cítím že ho to vážně mrzí. Zavrtím hlavou, „Mohla jsem si za to sama. Neměla jsem lést na ten strom. To byla blbost." smutně se pousměje a položí svou ruku na mou. Cítím jak se mi napnou svaly, vymaním se z jeho stisku a přetočím na bok. „Sama jsem se nechala zahnat do kouta, ale to už se opakovat nebude," dodám aby pochopil, že se nehodlám vzdát. Cítím jak se postel zatřásla jak se smál, pak vstal. Naklonil se a odhrnul mi vlasy na záda, při čemž jsem ztrnula. Naklonil se a jemně políbil na tvář. „Dobrou noc sjelevenn," zašeptal mi do ucha. Zatřásla jsem se a zhluboka nadechla, „Dobrou, lháři," odsekla jsem a zavřela oči.

Elias mě po dvou dnech propustil, ale stejně mi kladl na srdce, pokud by se cokoliv dělo mám přijít. Doporučil mi se ještě pár dní nepřeměňovat, což mu s radostí slíbím. S úsměvem přikývnu a poděkuji. Vyjdu schody a zamířím do kuchyně, kde najdu Annicu. „Ahoj," usměji se na ni, ale ona neodpoví. Ani se na mě nepodívá a odejde. Nechápu to, co s ní je? Udělám si něco k jídlu a vezmu si to se sebou ven. Posadím se vedle Kolbeina, který se zase dívá na děti. „Ahoj, dítě, už je ti lépe?" políbím ho na tvář. „Ano, už je to lepší," opatrně se posadím vedle něj a pustím se do snídaně.

Opřu svou hlavu o jeho rameno a zavřu oči. Tohle mi chybělo. Luna přitaká. Jo, klid byl super. Sedím tam několik hodin, je teplo a slunce příjemně hřeje. Po několika dnech strávených v suterénu jsem ráda, že můžu být zase na světle.

Odpoledne vidím kluky, jak jsou trénovat. „Ahoj Månen, tak jak ti je? Prej ses pěkně zřídila?" ozve se Einar. „Jo, moje blbost," připustím, „můžu jít s vámi?" vymění si pohledy a nakonec se ozve Askel. „Hele, víš že tě máme rádi a kdyby to bylo jen na nás tak klidně, ale rozkaz je rozkaz." „Ale já nebudu cvičit, budu se jen dívat. A o dívání žádný zákaz nebyl," doufám že to vyjde. Askel se zamyslí, „Tak jo," pokyne a já se na něho usměji. „Díky kluci," obejmu je. Po pár krocích zjistím, že to taková paráda nebyla. Jsou moc rychlí a já nedokážu jít rychleji aniž by mě nebolelo na hrudi. „V pohodě?" zeptá se Marcus, když vidí že nedržím tempo. „Jo, běžte, doženu vás," zastaví a počkají než je dojdu. „Tak hele, žádné výmluvy," zvedne na mě prst, „naskoč," podřepne a naznačí abych mu vlezla na záda. Chvíli na něho nevěřícně hledím, ale když mě znovu pobídne chytnu ho kolem krku.