Sjelevenn

19

Tak probuď se!

Hlava mi třeští a všechno se se mnou točí. Do toho Luna ječí ty svoje příkazy. Bolí mě každý sval, každá kost v mém těle se při sebemenším pokusu o pohyb vzpírá.

No konečně. -Co se stalo? Kde to jsem? Otvírám oči dokořán, ale vidím jen černočernou tmu. Unesli tě, co asi. Odfrnke si vlčice. Ne, neunesli. Já šla dobrovolně. Najednou si vzpomínám na všechno. Ozvou se kroky a mé smysly zbystří.

„Sundejte jí to," ostrý hlas se roznese místností. Zběsile mrkám aby si oči přivykly na šero. Pár metrů přede mnou stojí vysoký muž, jako první mě upoutá jeho oblečení. Na první pohled bych ho nazvala bezdomovcem, slátané kusy různých druhů látek vytváří chaotický dojem. Rozhlédnu se kolem sebe, sedím spoutaná na rukou i nohou těžkými řetězy na zemi. Stěny jsou holé bez oken, jen u stropu se houpe jedna žárovka, která osvěcuje místnost.

„Vítej u nás," rozhodí muž rukama a ušklíbne se. „Kdo jste? A co chcete?" ozve se ohlušující smích, který se mi zarývá do stále bolavé hlavy. „Tak zvědavá. A nejsi ani škaredá. Musím uznat, že mě překvapilo, když jsem se doslechl, že Grenseløs našel svou spřízněnou duši. Byl jsem na tebe zvědavý," Podřepne si a zkoumavě na mě hledí. „Co chcete?" zopakuji znovu otázku a snažím se znít sebejistě. „Od tebe? Nic," vstane a posadí se na židli do rohu.

Nechápu to, proč tu jsem, když ode mě nic nechtějí? „I když se musím přiznat, že jsem od tebe čekal trochu víc," znechuceně mlaskne, „od spřízněné duše někoho jako Grenseløs bych čekal tvrdost, průbojnost, bezohlednost a krutost. Ani ve snu by mě nenapadlo že jeho sjelevenn bude obyčejná průměrná ženská," nad jeho slovy se zamyslím. „Jak to myslíš někoho jako Grenseløs?" povytáhne obočí. „On ti nevyprávěl o své minulosti?" nasucho polknu a on se zasměje.

„To se podívejme, tak já budu mít tu čest ti povyprávět historii slavného Grenseløse. I když musím uznat že zase tak slavná není. Kdysi dávno jsme byli téměř jako bratři z jedné smečky. Pak se ale několik z nás rozhodlo, že Alfa už je starý a smečka neprosperuje tak, jak by měla. Při snaze převzít moc vypukl boj. Grenseløs byl tak vzteky bez sebe že nechal svého vlka, aby ho plně ovládl. Když se pak vrátil k moci nad svým tělem zjistil, že ve zběsilém zabíjení usmrtil i svou matku a spoustu nevinných mužů, žen a dětí," nevěřícně kroutím hlavou. „To by nikdy neudělal," jeho škleb mi nahání hrůzu. Představa, že by Grens byl něčeho takového schopen odmítám připustit, ale někde v hloubi duše slyším hlásek, který mi říká že je to pravda.

„Kdo jsi ty?" „Konečně rozumná otázka," opře se o opěradlo a založí ruce na prsou, „já jsem Alfa Zatracenců," roztáhne ruce aby své gesto umocnil. Do místnosti vejde muž, kterého jsem už viděla. Byl to ten, co mě přinutil s ním odejít. „Á, tohle je má pravá ruka," jen zavrčím, čímž je rozesměji.

Ty oči, kde jsem je už- „Už jsme se setkali," zašeptám, „tehdy v lese." „Ano," zavrčí Alfa výhružně, „tehdy, když jste napadli mé muže a zabili jednoho z mých nejlepších vlků!" zařve až se zachvěji. „Napadli jste nevinné lidi!" oponuji mu stejným tónem. Nadzvedne obočí.

„Vytáčíš mě, aspoň v něčem jste si s Grenseløsem podobní. Nebaví mě se dohadovat s nějakou courou," pokyne muži po jeho boku. „Nastal čas abys posloužila účelu, kvůli kterému jsi zde." Otevřou se dveře a dovnitř vejdou dva muži a nesou stůl plný nástrojů, které o sebe cinkají.

„Neboj se," řekne, když vidí můj strach, nakloní hlavu na stranu s odporným úsměvem, „potřebujeme jen tvou krev aby nám tvá sjevelenn s otcem dali to, co nám patří." „To je co?" „Naše území," řekne to jako by to byla samozřejmost. Muž zvedne nůž a namočí do lahvičky s černou tekutinou. „Nebude to bolet," zavrtí hlavu, „bude to o hodně horší."

Srdce mi při pohledu na čepel nože zběsile tluče, jako by mohlo zastavit to, co bude následovat. Když se zakousne do mé kůže zatnu zuby. Po chvíli bolest mírně ustane. Otevřu oči a vidím jak mou krev zachytávají do velké skleněné nádoby. „Až bude plná tak ji pošlete i se vzkazem," slyším hlas a bouchnutí dveří. Chladná ocel mě znovu pálí na kůži a tentokrát už to nevydržím. Z hrdla se mi vydere výkřik posílený Luniným vytím.