Sjelevenn

22

Z mého tanečního učitele se stal můj nejlepší přítel. Reidar mě povzbuzoval, když jsem už nemohla a vždy se mě snažil motivovat.

Jako bych tady na severu našla nového bratra. Chyběli mi Marcus, Einar i Askel. Až teď jsem si uvědomovala jak pro mě byli důležití. Chybělo mi naše popichovaná, souboje i vysedávání dlouho do noci a popíjení.

„No tak, soustřeď se, stařeno!" Reidar zavrtí hlavou nad mou dnešní neschopností. Stařeno mi říká od první chvíle, co jsme se poznali a vymlouvat mu to jsem se ani nesnažila. „Sklapni hezoune!" zavrčím na něj. Tak jsem mu říkala jen, když jsem fakt naštvaná a to dnes jsem. Přezdívka hezoun se k němu dokonale hodí, tmavě hnědé delší vlasy se mu nepravidelně houpou na hlavě a spadají do čela, oči ve stejné barvě jen podtrhují jeho dokonalost.

Zamračí se a vypne hudbu. „Dneska končím," řeknu dřív než on a zamířím k východu. Přeměním se a běžím po bílých pláních dokud mi dech stačí. Jsem tu už téměř měsíc a mé prvotní nadšení už opadlo.

Poslední dva dny jsem nesoustředěná, nevyspaná a mám divný pocit. Vracím se mírně unavená. Reidar sedí na schodech a něco kreslí, jakmile mě uvidí sklapne desky a pousměje se, „Tak co, je ti líp?" pokrčím rameny a posadím se vedle něj. „Ne. Promiň to dopoledne, nedokážu se soustředit." „Chceš si o tom promluvit?" pousměji se na něho. Vždycky mi byl oporou i když jsem byla protivná a nadávala mu. „Já nevím, mám pocit, že se něco děje, ale nevím co. V noci mě budí noční můry a přes den jako bych byla duchem někde jinde."

Chvíli přemýšlí, „A co je v těch nočních můrách?" polknu a svraštím čelo. Nevím, jestli o tom chci mluvit právě s ním, ale Lailu otravovat nechci. „Zdává se mi o Grensovi," sama jsem překvapená svým hlasem. Třese se mi a cítím strach.

Reidar se prudce nadechne a cítím jak se mu napnou svaly. „To je ten, co jsi pro něj sjelevenn?" je slyšet jak je napjatý. Přikývnu, „Ty sny jsou hodně zmatené, je tam on, hodně krve a křik. Slyším jeho hlas jak mě volá." „A přemýšlela jsi o návratu?" zavrtím hlavou. „Proč?" „Bojím se," zašeptám a zaryji prsty do dlaně. „Ho? Nebo o něho?" tato otázka mě doslova vykolejila. Otočím se k němu a prohlížím si výraz, který mě mate. Usmívá se a jako by přesně věděl o čem mluví. „Jak to myslíš?" „Bojíš se návratu? Toho že se bude opakovat to, co jsi zažila? Nebo se bojíš zjištění, že tvé sny mají něco společného s ním?" má vlčice se přikrčí. Má pravdu, co když ty sny jsou skutečné? Co když se to, co jsme viděli vážně děje? Při té představě se mi sevře hruď. Proč by mu ale někdo tak ubližoval?

Z našeho hovoru nás vyruší Reidar: „Vím jaké to je někoho milovat a bát se o něj, ale pokud to znamená ztratit ho s vědomím že bude šťastný, jsem ochoten to přijmout," vůbec nechápu o čem to mluví, „věř svému srdci. Rozum je sice důležitý, ale pokud chceš být šťastná, musíš věřit, že tvé city jsou skutečné," otočí hlavu k domu a zamračí se. „Laila chce abys k ní hned přišla." Přikývnu a otočím se k odchodu, ale pak zastavím „Reidare!" otočí se ke mně, „až se vrátíme, tak ten náš rozhovor dokončíme."

Jdu a při tom přemýšlím nad tím co říkal. Čeho přesně se bojím? Je možné že se bojím o Grense? Co když jsem si celou dobu nalhávala že se bojím vrátit, protože se bojím jen sama sebe?

Vyběhnu schody a vejdu do otevřených dveří. „Chtěla jsi se mnou mluvit?" Laila nervózně přechází po místnosti. „Ano, pojď dál. Musím ti něco říct a asi by sis měla sednout, nebude to nic příjemného."