Sjelevenn

18

Bylo to něco tak nádherného, že se to ani nedalo popsat. Celá akce se odehrávala ve velké zahradě, kde byla položená pevná podlaha, stoly byly naskládané kolem stromků a dokonale dotvářely příjemnou atmosféru.

Chvíli se mnou zůstala a pak odběhla pozdravit některou ze svých známých. Procházela jsem se a uneseně si prohlížela výzdobu. Fascinovaly mě světýlka omotané kolem stromů, visící z větví a pohupující se ve vánku.

„Zdravím," ozve se za mnou milý hlas. Je to drobná usměvavá žena, černé vlasy zastřižené na krátko s černými upnutými šaty. Její úsměv byl přátelský a tak jí ho oplatím. „Vidím že obdivujete výzdobu," podá mi jednu sklenici šampaňského a tak ji přijmu, „Děkuji, ano, je to tu nádherné!" Přikývne a rozhlédne se kolem, „S tím souhlasím. Jsme Laila, mimochodem," podá mi ruku. „Månen," také se představím. „Krásné jméno, a nádherné šaty." „Děkuji," cítím jak mi rudnou tváře. Je velmi milá a další asi půl hodiny si povídáme o všem možném.

„Přijela jsem až ze severu a tak si zdejší teplé počasí užívám. Kdybys chtěl, klidně se někdy přijeď podívat." Nakonec ale i ona odejde a tak zase sama procházím zahradou. Najdu si místo, které je dokonalé. Stromy i dřevěné trámy jsou porostlé svlačcem a v nich zavěšené lucerny se svíčkami. Opřu se o strom a prohlížím si lidi kolem. Bylo příjemné se dívat jak se baví a smějí se. Hudba tiše hraje a dotváří příjemnou atmosféru.

Vycítím něčí pohled a pootočím hlavu. Na chvíli přestanu údivem dýchat. V kvádru stojící na opačné straně s rukama v kapsách a úsměvem na tváři na mě hledí. Cítím jak se mi žene krev do obličeje a sklopím zrak k poloprázdné sklenici. Sluší mu to. Ozve se Luna. „Tím mi moc nepomáháš," zavrčím na ni a cítím jak jsem nervózní. Slyším jeho kroky až se nakonec zastavil přede mnou. Pomalu zvednu pohled a při tom si ho prohlížím.

„Jsi nádherná," řekne a koutky mu zacukají když vidí že mě tím přivádí do rozpaků. „Díky," pípnu. Sakra vzchop se! Přikážu si. „Vidím že už ses zvedl ze země," popíchnu ho. Potřebuji se vzpamatovat, nemůže se mnou tak cloumat. Přikývne, „Jo, sice to trvalo a pak jsem si ještě musel poslechnout kázání o slušném chování, ale už jsem zase v pohodě." Postaví se vedle mě a v tichosti se díváme na ruch kolem. Pak mi vezme sklenici z rukou a odloží ji. „Smím prosit?" natáhne přede mě dlaň. „Já, neumím tancovat," zavrtím hlavou. Podívá se na mě a odhrne mi pramen vlasů. „Tento tanec se neučí, ten má každý vlk v sobě." Jo, neboj, vím co mám dělat. Luna spokojeně vrtí ocasem, když se do něj zavěsím a společně jdeme k parketu.

Začne hrát pomalá hudba, která se nepatrně zrychluje. Několik desítek párů se v souladu pohybuje po parketu a my spolu s nimi. Cítím se šťastná a částečně i svobodná. I když se cítím nejistá jeho ruce mě drží pevně a nedovolí mi upadnout. Nakonec se musím smát. Točíme se dokola až je všechno rozmazané. Přitiskne mě k sobě abych neupadla a zastaví nás.

„Zlato," zašeptá pobaveně, „neděs se, ano?" jeho hlas má přesně opačný efekt. Vzhlédnu a zjistím že všichni na nás zírají a šeptají si. A sakra. Zakleji. Co se stalo? Zeptám se Luny. Ta stojí se sklopenýma ušima. Promiň, trochu jsem se nechala unést. -Cože? Vystřelím pohledem ke Grenselovi, který se jen culí. „Tos ji nemohl zastavit?" zavrčím na něho, ale jen pokrčí rameny. „Promiň, ale mě se to líbilo," zavrtím hlavou a co nejrychleji odejdu s pohledem zabodnutým do země. Jsem naštvaná na sebe, Lunu i Grense, že to dovolili. Zalezla jsem do koutu a snažila se být co nejméně vidět.

To se mi bohužel moc nedařilo, protože ke mně přišel cizí muž. „Dobrý večer," pousmál se. „Dobrý," ani se nesnažím být zdvořilá. „To bylo úchvatné divadlo," ukázal za sebe a ušklíbl se. „Jsem ráda že jsem vás všechny pobavila," vstanu a chci odejít, ale zastoupí mi cestu.

„Mám pro vás návrh," podívám se mu do očí, jsou mi povědomé. „Nemám zájem," chci ho obejít, ale chytne mě za ruku. „Ale máš," zavrčí, „půjdeš s námi," pootočím hlavu a spatřím dalšího, který stojí za mnou. „Proč bych to dělala?" na to očividně čekal. „Protože pokud ne," vytáhne z kapsy papír a rozloží ho. Těžce polknu když uvidím svou starou fotku na policejním oznámení. „Policie bude mít anonymní telefon s informacemi o ztracené psychicky labilní cizince. A pokud to pro tebe není dost, tak co třeba kdybychom ti ukázali jak zabijeme toho parchanta Grenseløse, a pokud to pořád nestačí, klidně přidáme i toho jeho starého fotra!" vyděšeně těkám pohledem ze strany na stranu až na úplně druhém konci spatřím Grena.

Zamračeně na mě hledí a ani nemrkne. Je příliš daleko aby slyšel rozhovor, který se tu odehrával, ale můj vyděšený pohled mluvil za vše. „A zabijeme ho přímo tady. Tím porušíme staletí staré tradice a bude válka," doplní když vidí že stále nejsem rozhodnutá.

„Když půjdu s vámi, necháte je všechny na pokoji?" zeptám se, ale stále zírám na Grense. Musel slyšet, nebo z mích rtů přečíst co jsem řekla. Viděla jsem jak se naježil a zavrtěl hlavou. „Ano," řekl ten parchant vedle mě.

Zavřu oči a vydechnu, „Dobrá," škubne se mnou a vlečou mě do lesa, kde mají přistavené auto. Ucítím na tváři něčí dlaň a za chvíli jsem mimo.