Sjelevenn

Doslov

„Zlato? Musím na čas odejít," prudce se otočím a snažím zakrýt své pocity. „Proč? Kam?" přes to, že se posledních pár dní hádáme celé ty týdny od svatby děkuju bohu, že mi ho dal. Nechci aby odjel, ne když jsme pohádaní. Už to trvá třetí den a vztah mezi námi je napjatý. Jsou to maličkosti, ale chytneme se kvůli každé blbosti. Vím že mě pořád miluje, vidím to v jeho pohledu, ale zároveň mě pořád vytáčí.

„Přišel vzkaz od nového Alfy jedné ze smeček. Co jsem u nich byl když jsi tehdy přišla k nám. Potřebují s něčím pomoct a musím to zařídit osobně." Přejdu k oknu a zadívám se na les, „Jak dlouho budeš pryč?" už teď je mi po něm smutno. Mám pocit že se ze mě stal závyslák. Vstane a přejde místnost, „Nevím přesně, týden, možná měsíc," nasucho polknu a obejmu se pažemi. Cítím jak mi do očí vstupují slzy. „Něco pro tebe mám," pomalu se otočím a sleduji jak něco loví v kapse. „Mobil?" pousměje se. „Jo, číslo mám zatím jen já. Budeme si psát a volat, tak nám to uběhne rychleji," co nejpevněji ho obejmu. „Děkuju," zašeptám a slzy mi proti mé vůli stékají po tvářích.

„No tak, princezno," otře je a povzbudivě se usměje, „udělám všechno pro to, abych se vrátil co nejdřív, slibuju," přikývnu, ale cítím strach. Přitáhne si mě do pevného obětí a dlouze políbí. Na malý okamžik si myslím že všechno bude zase v pořádku, ale jen dokud mě nepustí, pak se znovu vrátí strach, smutek a obavy.

Vyprovodím ho před dům a počkám než se přemění. Připnu mu jeho mobil aby ho neztratil a ještě jednou obejmu. „Miluju tě, Grensi," zašeptám do dlouhých chlupů a pevně stisknu. Dotkne se mě čenichem a zmizí v lese.

Už to jsou dva dny a já mám pocit jako by odešel před rokem. Povzdechnu si a vyjdu před dům. Rozhodnu se proběhnout, abych přišla na jiné myšlenky. Už je to pár týdnů, co jsem se naposled jen tak rozběhla lesem.

Zavřu oči, ale nic se nestane. To je divné. Luno, co se děje? -Nevím, něco mi brání se přeměnit. Otevřu oči a zamračím se. „Eirin?" otočím se k domu a vejdu dovnitř. Najdu je i s Ann v kuchyni jak připravují snídani. „Ahoj, Månen! Jak ses vyspala?" pokrčím rameny a přešlápnu na druhou nohu. „Co se stalo?" Ann okamžitě pozná, že kromě mé neustálé nespokojenosti že Grens odešel, se děje ještě něco jiného.

„Stalo se někdy, že by se někdo zničeho nic najednou nemohl přeměnit?" obě se na sebe podívají a Ann zavrtí hlavou. Eirin se zamyslí, „No, u mužů jsem to nikdy neviděla, ale" vzhlédne ke mně a vyvalí oči „Ale?" pobídnu ji. „U žen je to normální stav, když jsou těhotné." Po pár sekundách mi dojde že jsem přestala dýchat. „Můžeš to zopakovat prosím?" zašeptám. Obě přejdou ke mně a pomůžou se posadit, „Jsi těhotná, zlato," zopakuje Ann a usměje se na mě.

Má nálada se ještě zhoršila. Chtěla jsem mu to napsat, nebo říct, ale nemyslím si že sdělovat to do telefonu je nejlepší nápad. Musím počkat dokud se nevrátí. „Vrať se, prosím," zašeptám a položím ruce na své břicho. Zadívám se na západ slunce nad korunami stromů, „Vím že budeš nadšený a že budeš nejlepší otec, jakého si dítě může přát. Stejně jako jsi pro mě ten nejlepší muž. Chceme tě mít tady. Doma." Po několika dnech, kdy jsme se bála o Grense, o to jaká budu matka, se znovu cítím šťastná. Uvědomuji si, že teď máme vlastní rodinu a začíná úplně nová kapitola našich životů.