Sjelevenn

2

„Co se děje?" zeptá se ustaraně, když přiběhnu k domu. Posadím se k jeho nohám do trávy a zrychleně oddechuji. „Poznala jsem Askela," začnu tím, co mi dává smysl. „Co myslel tím, že jsem jedna z vás a že jsem se měla přeměnit?" muž si povzdechne. „To je trouba," zavrtí hlavou. Pak si poposedne, „Dobrá, asi nemá cenu dál chodit kolem horké kaše. Stalo se ti někdy něco, co sis nedokázala logicky vysvětlit?" zamračím se a vzpomínám. Byla toho spousta, neškodné vrčení, agresivita, stavy, kdy jsem se ráno vzbudila nahá na cizím místě, a také ten divný hlas někde vzadu v hlavě. Přikývnu a vzhlédnu ke starci.

„To tvé zvláštní chování má na svědomí druhá polovina tvého pravého já. Jsi kombinace dvou stvoření. Napůl člověk a na půl vlk. Nejsem si jist, jestli ti dokážu přesně vysvětlit všechno co potřebuješ pro pochopení sama sebe znát, ale pokusím se o to. Nikdy jsem nikoho jako ty nepotkal. U nás se děti učí se svou vlčí podstatou žít od malička, tebe ji nutili potlačovat a ignorovat, což není tvou přirozeností," když zachytí můj výraz odmlčí se.

„Jsem vlk?" trvá mi několik minut než jsem schopná promluvit. „Ano." „Jak je to možné?" prsty si prohrábne šedivé vousy na bradě, „Podle toho, cos mi vyprávěla bych odhadoval, že vlčí geny máš po otci," přijde mi to šílené, ale to co mi právě řekl vysvětlovalo všechny mé problémy i matčino chování. Pokaždé, když jsem se o otce zajímala a ptala se na něj, vyšilovala a nadávala mi.

„Takže to znamená," rozhlédnu se po všech okolo a prohlížím si je. Řekla bych, že to jsou obyčejní lidi. „Že vy všichni jste-" nedořeknu to a otočím pohled ke Kolbeinovi. „Vlci," dořekne za mě. „A to, jak Askel říkal, že jsem se měla přeměnit," nevím jestli se mi to všechno nezdá. Zavolá na jedno dítě, které přiběhne k nám a s úsměvem se na mě podívá. „Anny, ukážeš naší návštěvě jak se umíš přeměnit?" holčička nadšeně přitaká a za pár vteřin přede mnou pobíhá malé vlče. Vyvalím oči a nevěřícně se pousměji, to bylo neskutečné! Vlče přiběhne ke mně a olízne mi tvář, „Ahoj," podrbu ji za ušima a ona spokojeně zakňučí. „Výborně Anny, a teď zpět," vlče se otřepe a přede mnou stojí opět holčička a rychle si obléká šatičky, které z ní při přeměně spadly. „To bylo úžasné!" nevěřím vlastním očím. Dívenka odběhne zpět ke kamarádům.

„A to dokážu také?" to by se mi líbilo, mám pocit jako bych se nemohla dočkat až to zkusím. „Samozřejmě, že ano, jen nevím jak tvá proměna bude probíhat, když jsi to nikdy nedělala. Bylo by nejlepší to zkusit někde, kde ti v případě nouze budou moci ihned pomoct," zauvažuji nad tím. „Myslíš lékaře, nebo veterináře?" myslím to vážně, ale zní to směšně. Tiše se zasměje a namáhavě vstane, „Pojď, chci ti někoho představit," vede mě do domu, kde zamíříme do suterénu. Podle bílých stěn mi dojde že je to nemocnice a po těle mi přejede mráz, když mi na mysl vyvstávají staré vzpomínky. Zavrtím hlavou a zrychlím krok.

Vstoupíme do rozlehlé místnosti, kde za stolem sedí muž středního věku. Jakmile nás uvidí přicházet vyjde nám naproti, „Pane, tak brzy jsem vás nečekal," pokorně skloní hlavu a pak se podívá na mě. „Bylo to rychlejší než jsem čekal." „Moc mě těší," nabídne mi ruku, kterou přijmu. „Mě také, takže," rozhlédnu se po místnosti, kde jsou po stranách skříně se šuplíky, jedno lehátko a spousta přístrojů o kterých nechci vědět k čemu slouží. „Jste doktor, nebo veterinář?" zeptám se a pohledem se vrátím k postavě, která si mě zaujatě prohlíží. Při mé otázce se zasměje, „Oboje, naštěstí pro vás. Vy jste se tedy ještě nikdy nepřeměnila, je to tak?" Zavrtím hlavou, „Ne, pokud si pamatuji a něco takového bych nikdy nezapomněla," přikývne. „Dobrá, určitě vám Kolbein řekl, že u nás se nikdy tak starý člověk poprvé neměnil, takže nevíme jak na to vaše lidské tělo bude reagovat," přikývnu a začínám mít strach. „Dobrá, začneme," vloží se do hovoru Kolbein.

„Ve chvíli, kdy se člověk poprvé promění naváže svůj první kontakt se svou vlčí částí. Od té doby jejich pouto sílí až je stejně silné jak v lidské, tak vlčí podobě. Vlk nám propůjčuje jisté vlastnosti, jako je síla, rychlost, vynikající čich a v neposlední řadě urychlené hojení. S tím je to trochu komplikovanější, ale to až někdy jindy," povzbudivě se na mě usměje. Musel vidět můj strach, bylo toho tolik, co jsem se musela naučit a o čem jsem neměla ani ponětí.

„Zavři oči. Tak a teď ve své mysli najdi tu část, které ses celou dobu bránila a bála se jí. Musíš si uvědomit, že není tvůj nepřítel, ale tvou součástí. Musíš jí důvěřovat, ona je ty," bojím se, ale věřím mu a vím, že by mi nijak neublížil. Udělám co mi řekne a lehce se ve svém podvědomí dotknu místa, kterého jsem se celá ta léta bála. „Až budeš připravená, zhluboka se nadechni a nechej druhou část tvého já aby tě naplnila," jeho hlas ke mně doléhá jako by z velké dálky, ale nakonec poslechnu.

Tak jo, jsem to já, konečně budu celá, pousměji se a tělo mi zalije vlna tepla. Cítím jak se mé tělo chvěje, když se mé končetiny zkracují a vykřiknu, když padnu na kolena. Můj výkřik se změní v zakňučení a najednou si uvědomím, že neklečím, ale stojím na čtyřech. No konečně. Ozve se mi v hlavě. Cože? Co jsi zač? -Co jsem zač? Sakra holka, víš jak dlouho na tebe křičím a snažím se abys mě konečně vzala na vědomí? Hlas zní sice podrážděně, ale spokojeně. Jsem tvá vlčí část. Otevřu oči a podívám se na Kolbeina. Oba stojí jako sochy a s otevřenými ústy na mě hledí. Ihned si všimnu, že můj zrak je o hodně lepší než dříve, také slyším jejich tlukot srdce.

„Dítě, jsi v pořádku?" vzpamatuje se Kolbein a skloní se ke mně. Přikývnu a nechám ho, aby mě uchopil za hlavu a prohlédl si mě. Beze slova se otočí k lékaři a vymění si pohledy, které nechápu. „Dobrá, zkus se projít," pohlédnu na své nohy. Když spatřím chlupaté tlapy, na moment se zarazím. No tak, neboj se, bude se ti to líbit. Pobídne mě hlas a já nakonec vykročím. Není slyšet jediný zvuk a přitom cítím podlahu jak se pod mou vahou téměř neslyšně prohýbá. Projdu se po místnosti tam a zpět a musím uznat, že se mi to opravdu líbí. Já ti to říkala. Spokojeně se zatetelí. Říkala? Ty jsi žena? -Samozřejmě, stejně jako ty. Odfrkne si.

Máš nějaké jméno? Zeptám se zvědavě. Jistě. Podívej se do zrcadla. Přejdu na druhou stranu místnosti. Zírám do odrazu a nemůžu uvěřit že to jsem já. Nakloním se kupředu a teprve když se odraz pohne spolu se mnou mi dojde, že je to skutečné. Páni. Vydechnu. Jediné co mi zůstalo z mé lidské podoby byly tmavě hnědé oči a to byla nejtmavší část mé současné podoby. Prohlížela jsem si dokonalý hustý sněhově bílý kožich. Co ti ta barva připomíná? Vyruší mě hlas a chvíli přemýšlím. Když se měsíc odráží na čerstvě napadaném sněhu. Pousměji se v duchu, ano, byla to bílá barva, ale místy s lehce namodralým nebo černým nádechem. Přesně. Jmenuji se Luna.