Sjelevenn

5

Kolbein trval na tom, že si dám několik dní pauzu, aby se mé tělo mohlo v klidu uzdravit, ale i tak jsme se chodila dívat jak trénují a s Lunou jsme se snažily zapamatovat některé útočné manévry i obrané gesta.

Sedím bokem od ostatních abych nepřekážela, když ke mně přijde Askel a posadí se. Chtěl jsem ti poděkovat, zní nejistě. Za co? zavrtím hlavou a odtrhnu pohled od dvou vlků, kteří se pokouší toho druhého porazit. Že ses mě zastala před Alfou. Nás zastala, podívá se na Marcuse, ten ho zaslechl a otočí se na nás. Pokývne hlavou na znamení vděku a já se pousměji. To nic nebylo. Jste jako moji bratři a nebyla to vaše vina. To já jsme se nechala unést, usměje se a vstane. Stejně dík a vrátí se k ostatním.

Po třech dnech už jsem to nevydržela a přesvědčila Kolbeina, aby mě aspoň pustil s Annikou se proběhnou abych zjistila jak na tom jsem. Trvalo to téměř čtvrt hodiny, ale nakonec polevil, „Dobrá, ale pod jednou podmínkou." „Jakou?" Luna už natěšeně poskakovala a nemohla se dočkat. „Přestaneš mi vykat. Jsem Kolbein," doširoka se usměji, obejmu ho a vyběhnu ze dveří. „Díky!" zavolám za sebe, málem jsem sletěla ze schodů jak jsem spěchala. Annika už čekala na okraji lesa, „Tak co? Jdeme?" přikývnu a než k ní dorazím už je z ní vlk. Její kožich má krémovou barvu, stejně jako její vlasy. Cítím že bolest při proměně už se zmenšuje, ale stále mě nutí zakňučet, když se dostaví. Páni, řekne když se otřepu abych si znovu zvykla na vlčí podobu. Kam poběžíme? Zeptám se a Annika zapřemýšlí. Byla jsi u jezera? -Ne. -Tak jdeme! a rozběhne se mezi stromy.

Byly jsme pryč téměř celý den a byl to jeden z nejkrásnějších dnů mého života. Je tu tolik prostoru, ticha a nádhery, tolik porozumění a tolerance. Až teď jsem poznala co znamená opravdu žít a být šťastná.

Vrátily jsme se po setmění, jsem unavená, ale spokojená. Po příchodu do pokoje vlezu pod sprchu a několik minut si užívám pocit stát zase na dvou. Byla to nádhera, ozve se Luna. Jo, to byla. A víš co? Budeme každý den chodit na několik hodin do lesa, co ty na to? Ani nemusela odpovídat, její pocity byly úplně totožné s těmi mými. Zastavím vodu a vyjdu ven. Otřu zamlžené zrcadlo a osuším si vlasy. Co to- nakloním se blíž a hledím do zrcadla. O to je? Uchopím pramen vlasů. Bylo to jako pěst na oko. Mé tmavě hnědé vlasy měly mezi sebou vetřelce, silný pramen sněhově bílých. To už jako šedivým? Vrátím se do pokoje a otevřu skříň, je tu spousta oblečení, ale nic nemá mou velikost, vlastně není ani pro ženu. To je fuk, chytnu první triko a tepláky které mi padnou pod ruku a natáhnu je na sebe.

Seběhnu ze schodů a zamířím ven, vím že ho najdu sedět na tom samém místě. Rád tam sedával a pozoroval život kolem domu a děti jak si hrají. „Co to je?" zavolám na něho už z dálky. „Copak?" zeptá se jeho typicky milým tónem i když musel vědět co myslím. „Tohle," uchopím pramen vlasů a natáhnu ho. Povzdechne si a pokyne abych se posadila, „Určitě sis všimla, že každý ze smečky má se svým vlkem společné víc než jen oči. Tím jak spolu člověk a vlk vyrůstají se vzájemně doplňují a vytváří mezi sebou viditelné pouto. Tobě tato možnost byla odepřena a tak se změny nemohly projevit už dříve. Tvůj vlk má bílou barvu, takže je celkem logické, že budeš mít něco bílého i ty." „A to nemůžu mít bílého něco jiného? Třeba triko?" zasměje se a obejme mě, „Ale dítě, oblečení není tvou součástí," povzdechnu si a svěsím ramena. „Je možné že zůstane jen u toho pramene? Nebo mi zbělají všechny vlasy?" „To neví nikdo, záleží na tom, jak silné bude pouto mezi tebou a tvým vlkem. Jak moc splynete v jedno." Mlčky sleduji jak slunce mizí za stromy.

„A jakou barvu má tvůj vlk?" zeptám se nakonec. Odtáhne se a udiveně se na mě zadívá „Za mých mladých let to byla šedobílá, taková jakou mají divocí vlci." „Kdy ses přeměnil naposledy? Nikdy jsem tě jako vlka neviděla," zamračí se a přemýšlí. „A víš že už si to ani nepamatuji? To už bude hodně let." „Proč?" nechápu to, být ve vlčí podobě je pro mě osvobozující pocit. Nechápu proč by se toho někdo vzdával. „Já nevím," zavrtí hlavou. „A přeměníš se?" chvíli váhá. Na jednu stranu jsem zvědavá, ale zároveň se i bojím aby si neublížil. „Můžu to zkusit," vstane a protáhne si ruce.

Ohromeně si prohlížím stvoření před sebou. Je poznat že je starý a i chlupy mu šedivý, ale je nádherný! Natáhnu ruku a zabořím ji do srsti. Ozve se křik. Skupinka dětí zpozorovala vlka a přiběhla blíž, vstane a začne je honit. Děti se smějí a já se směji také, když vidím jak každé, které dožene olízne a povalí na zem.

Je to otec všech dětí ve smečce, ozve se Luna. Nás také, doplní, když jsem její poznámku nepochopila. Za pár minut se vrátí a já mu podržím oblečení aby se mohl obléci. Se širokým úsměvem se posadí zpět „Dlouho jsem se tak nepobavil. Děkuji Månen," obejme mě a políbí na čelo. „To já děkuju tobě a celé smečce. Dali jste mi všechno, co mi v životě chybělo. Domov, lásku, přátelství a rodinu," popotáhnu a nedokážu zadržet slzy. „Oh, Månen. Jsi má dcera a jsem na tebe hrdý."

Netrvá dlouho a v soubojích porazím nebo remizuji se všemi, už mi chybí jen Askel. Ten se ale na souboj nechystá, stále se mu vyhýbá. Nenutím ho, vím že jednou se dočkám.

Svůj slib, který jsme si daly s Lunou se nám daří plnit, vstávám před rozedněním a hodiny pobíháme po lese. Už znám lesy téměř jako své boty. Annika se stala mou nejlepší kamarádkou a hodně času trávím i s Kolbeinem. Vypráví mi příběhy z mládí a vysvětluje hierarchii smečky a ostatní věci, kterým zatím nerozumím. Stal se mým skutečným otcem, který mi dosud chyběl.

Mám pocit jako by omládl, často ho vidím hrávat si s dětmi, ať už v lidské, tak i ve vlčí podobě.

Nakonec jsem se smířila i s mými vlasy. Řekla jsem si, že hnědá patří k minulosti a moje opravdové já je mít nebude. Stojím před zrcadlem a civím na svůj odraz, bílé kadeře mi padají kolem obličeje. Netrvalo to ani čtrnáct dní, od doby, kdy jsem našla první pramen a už nemám ani jeden hnědý. Luna si náš zevnějšek pochvaluje. Hlavně kvůli tomu, že konečně máme něco z ní, jak s oblibou říká.

Obléknu se a sejdu dolů do obýváku, kde mám sraz s Annikou. Na stole už leží spousta jídla, „Páni," přehlédnu hostinu, „to je pro celou smečku?" zavolám na ni do kuchyně. „Ha ha," ozve se Annika a zamířím za ní, „ne vážně, kdo to bude všechno jíst?" zrovna šlehá horkou čokoládu. „No my dvě přeci, máme dámskou jízdu," podá mi jeden z maxi hrnků. Nasaji vůni čokolády a musím se pousmát. „Tak jo," pokrčím rameny a vrátíme se do obýváku. Sledujeme filmy a pak si dlouho do noci povídáme.

„Jsem ráda že jsi tady," dopije čokoládu a odloží hrnek. „To já taky," přiznám se. „Co jsi přišla, Kolbein se hodně změnil. Býval to takový ten zamyšlený moudrý stařešina, víš jak to myslím, ale teď se směje, hraje si s dětmi a poprvé v životě jsem ho viděla ve vlčí podobě. A za to všechno vděčíme tobě. Grenseløs ho nepozná až se vrátí. A já našla svou nejlepší kamarádku," obejme mě. Mám radost že v tom se shodneme. Nebýt jí, nebylo by to tu ono.

„Ty poslouchej," napadne mě. „Jaký je Grenseløs? Kolbein mi o něm řekl jen že je tvrdohlavý a otravný. Tak sem to pochopila," zasměje se. „No, on je," zamyslí se a vidím jak červená, „Moc hezký," udiveně otevřu ústa. „Tobě se líbí!" teď zrudla úplně. Sklopí oči a rozpačitě si zastrčí vlasy za ucho, „Možná," špitne. „Dobře, klidně si ho nech, mě leze na nervy a to jsem ho ještě neviděla," odfrknu si. „Jen mě zajímá pohled někoho jiného než rodiče." „Jo, je tvrdohlavý a paličatý, jeho otec z něj občas málem dostal infarkt, ale bude to nejlepší alfa, jakého tato smečka může mít. Po jeho otci, samozřejmě." Zavrtím hlavou „Stejně je zajímavé jak odlišné dokáží být názory různých lidí na jednoho jedince." Ještě chvíli poslouchám ódy na Grenseløse. Pak jí asi dojde že už by stačilo a naplánujeme si výlet. Tentokrát půjdeme v lidské podobě, protože se chceme zajet podívat do města.