Sjelevenn

13

„Vyrůstala jsem v malé zemi v Evropě, jejíž název by to pravděpodobně nic neřekl. Vychovala mě matka Anna, kdo je můj pravý otec jsem se od ní nikdy nedozvěděla. Jen co si pamatuji v mém životě bylo minimálně šest mužů, kterým jsem říkala tati. Teprve když jsem byla starší mi došlo, proč se mí tatínci střídají. Matka nebyla zrovna jednoduchý typ pro soužití, ani nebyla svatá. Nejhorší byl muž, se kterým žila když mi bylo patnáct. Jmenoval se Adam. Jako první ze všech se mi věnoval. Nosil mi dárky, hrával si se mnou. A pak jednoho dne přišel k nám domů, když matka byla zase někde chlastat, nebo bůh ví kde. Řekl mi že tam na ni má počkat, že jsou domluvení. Šel se mnou do pokojíčku a chvíli jsme si hráli, ale pak mi položil ruku na nohu," při té vzpomínce se zachvěji a potlačím hysterický pláč. Musím to konečně někomu říct.

„Ani si to přesně nepamatuji, jen vím že to bolelo, hodně. Řekl mi že to bude naše tajemství. Když zjistil že jsem to matce opravdu neřekla, jeho návštěvy se opakovaly." „Pane bože," vydechla a položila si dlaň na ústa.

„Za pár měsíců se s matkou rozešli a já ho už nikdy neviděla. Zhruba v tu dobu se u mě začaly projevovat jisté sklony, které má matka přirovnala k posedlosti. Agresivita, vrčení, zvířecí chování všeobecně, náměsíčnost." To jsem byla já, promiň. Ozve se smutně Luna. To mi došlo hned na začátku a rozhodně jsem jí to nevyčítala. Naopak. Nebýt jí, nikdy bych se nedostala sem a neznala bych pravdu. Když ti ublížil, pokoušela jsem se k tobě nějak dostat abych ti mohla pomoct. Nemohla jsem se dívat jak ti všichni ubližovali. -Já vím, a děkuju ti za všechno, cos pro mě udělala.

„Na několik měsíců mě zavřela do ústavu pro duševně choré. To je samo o sobě místo pro jedince, kteří mají zvrhlé sklony. Bláznům přece nikdo věřit nebude. Jeden ošetřovatel ke mně často chodil. Byly to jedny z nejhorších měsíců, jaké jsem zažila. Následovalo vymítání a exorcismus. Došlo mi že pokud chci, aby mě matka nikam neposílala a nemusela jsem absolvovat ty příšerné vyšetření a "léčení", musím dělat, že je všechno v pořádku a jsem normální. To se mi celkem dařilo, ale nedokázala jsem vysvětlit náměsíčnost a že jsem se ocitla na úplně cizích místech.

Jednou večer jsem zaslechla, jak matka s někým telefonuje. Zjistila jsem, že mě do toho blázince chce poslat znovu. Neměla jsem na výběr, musela jsem utéct. Dlouhé měsíce dopředu jsem si na internetu hledala co všechny ty symptomy mohou znamenat a všechny cestičky vedly ke slovu vlk, nebo vlkodlak. Bohužel v zemi kde jsme žiji se mi nepovedlo žádnou skupinu takových najít. Nejvíc článků se psalo právě o Norsku. Obyvatelé měst publikovali že mají za sousedy takové jako my a nemají spolu žádné konflikty. Našla jsem si vás, sbalila věci a když mi matka večer přišla říct, že si další den uděláme výlet, zalhala jsem, že mi v práci dali dvojitou směnu a ona byla nucena náš "výlet" o den odložit. Tím jsem si získala dost velký náskok abych si vyřídila falešné papíry a vycestovala ze země. Z města jsem šla pěšky a pak mě našel Askel a zbytek už náš," ze srdce mi spadl obrovský balvan. Neskutečně se mi ulevilo.

Annica ještě několik minut bez hnutí seděla a vyděšeně na mě zírala. „Proč jsi to někomu neřekla?" vypadlo z ní nakonec. Smutně jsem se pousmála, „A komu? Matka mi nevěřila ani že jsem vynesla koš, natož kdybych jí řekla, že mě její přítel znásilnil." Odložila hrnek a přesedla si na opěradlo vedle mě. „Bože Månen, hrozně moc se ti omlouvám. Netušila jsme čím sis prošla." „Za co se omlouváš?" „Když jsi se stala Grenseløsovou sjelevenn, byla jsem na tebe neskutečně naštvaná. Já toho chlapa obdivovala od dětství a tajně jsem doufala, že by někdy ke mně mohl cítit to, co já k němu. A když jsem viděla jak jím pohrdáš, nesnášela jsem tě ještě víc," sevře mě v objetí, „můžeš mi odpustit?" „Tos nemohla vědět," pousměji se.

„Už když mi o něm Kolbein poprvé vyprávěl jsem si ho představovala jak příšerně otravného muže, ale když mě pak nazval vlkem a řekl že mě porazil, to byla poslední kapka k tomu, abych ho nesnášela. A pak ještě to s tou spřízněnou duší," odfrknu si, „když mi říkal co mám děla, co nesmím, měla jsme chuť ho roztrhat. Einar mi řekl že to mezi námi smečku oslabuje a já sem si řekla že to zkusím. Kvůli nim. Ale když mě objal a řekl že mi neublíží, prostě jsme to nezvládla. A pak mi řekl, že patřím jemu. Tyhle věty jsem slýchala často a nikdy to nebylo ve spojitosti s něčím příjemným." „Chápu tě, a Grenseløs to pochopí taky," zavrtím hlavou. „Ne, tohle se nesmí dozvědět," bylo to něco, za co jsme se bytostně styděla a rozhodně jsem neměla v plánu to říkat někomu dalšímu.

„Řekla jsem ti to, protože jsi moje sestra a už je toho na mě moc," hladí mě po vlasech a pohupuje se zepředu dozadu aby mě uklidnila. „Dobře, jen klid, uklidni se," po chvíli se vzpamatuji a ona se posadí zpět do křesla. Povídáme si dlouho do noci až nakonec usínám v křesle.