Sjelevenn

16

Vyjdu na terasu a zadívám se na les. Chtěla bych teď cítit půdu pod noha a utíkat tak dlouho, dokud by mi stačil dech. Potřebovala jsem cítit volnost, která mi chyběla. Ale zároveň jsem věděla, že pokud uteču, stejně mě zase najde a přitáhne zpět a žít s věčným strachem z toho, kdy se objeví jsem nechtěla.

„Pojď se najíst," ozve se mi těsně u ucha až sebou trhnu. Aniž bych se na něho podívala zamířím ke stolu. Na talíři je zelenina, slanina a sýr, vedle tmavé pečivo. V duchu se usměji, vypadá to moc dobře, ale pak mě napadne otázka, jestli to všechno připravil on, nebo Annica.

Povzdechnu si a usrknu z hrnku, ze kterého se line příjemná vůně kávy. Zamračeně hledím na talíř a na jídlo nemám ani pomyšlení. „Co se děje?" zvednu pohled a najdu ho na druhé straně stolu jak žvýká. Zavrtím hlavou, ale nenechá se odbýt „Nejsem slepý, vidím že nad něčím přemýšlíš." Jak chce, povzdechnu si, „Tos dělal ty, nebo Annica?"

Vytřeští oči a zastaví ruku uprostřed cesty k ústům, „Prosím?" dostane ze sebe. „Slyšels," pokrčím jen rameny. Neodpoví, jen na mě hledí a cítím jak by po mě nejraději skočil a utrhl mi hlavu.

„Jdu se proběhnout," zamumlám a vstanu než stihne cokoliv namítnout. Vyjdu na balkon a vyskočím na zábradlí. Zavřu oči a nadechnu se. Na zem dopadnu už jako vlk a rychlými skoky mizím v lese.

Byla jsem mrzutá, protože se pocity, které se téměř měsíc neozvaly, zase vracely a s nimi i to nutkání, za které jsem se nenáviděla. Pokusím se ho zahnat rychlím během, ale po dvou hodinách to vzdávám.

Už teď se nenávidím za to, co udělám. Zamířím na své oblíbené místo a přeměním se. Posadím se do trávy a opřu o kmen stromu. Annica pro mě byla jako sestra, ale nenašla jsem odvahu říct jí úplnou pravdu. Za tu jsem se až příliš styděla. Začalo to Adamem, matčiným přítelem v mých patnácti letech. Jak jsem jí řekla, nepamatovala jsem si TO poprvé, ale ty další ano. Přes to všechno špatné na mě byl něžný a když se s matkou rozešel jediné co mi chybělo byl pocit, že jsem pro někoho krásná.

Pak přišel ten ústav, kde všechno nabralo rychlý spád. Stačily ty čtyři měsíce, aby se ze mě stalo to, co jsem. Ten muž, ošetřovatel, který za mnou chodil sice byl nadržený úchyl, ale nebyl idiot. Věděl, že mi nikdo neuvěří, když řeknu že mě znásilnil, ale má slova by nabrala na váze, kdybych otěhotněla, takže si dával až moc dobrý pozor. Proto ve většině případů nešlo o pohlavní styk. Ze začátku jsem se bránila a tak mi vždycky dal nějaké léky.

Vzpomínám si, jak mi říkal abych zavřela oči a uvolnila se, pak mi svlékl nemocniční košili. Roztáhl mi nohy a nejdříve svou rukou mi ukázal co mám dělat, když přestal a já toužila po uvolnění udělala jsem přesně to, co chtěl. Pokračovala jsem sama. Našla jsem pár minut, kdy zmizela všechna bolest, nenávist a problémy i všichni kolem mě a já cítila radost a spokojenost. To se opakovalo každý den, celé čtyři měsíce, takže jsem se chtě nechtě stala závislou, i když jsem si to zprvu neuvědomovala.

Po návratu domů měla matka nového přítele. Hned druhý den jsme se pohádaly a já v noci nemohla spát. Potřebovala jsem vypnout a chvíli necítit nic. Odkopala jsem peřinu a svlékla se. Rukou jsem zajela mezi stehna a cítila jak všechny problémy odplouvají.

Jsem zrůda. Má vlčice zakňučí. Ty nemůžeš za to, že ti největší grázlové byli právě s námi. -Nikdo, ani Grenseløs si nezaslouží takovou trosku jako jsem já. Vím že ať tu budu sedět jak dlouho chci, stejně se tomu nevyhnu.

Zavřu oči a zhluboka se nadechnu a vydechnu, abych se trochu uklidnila. Nejistě odtáhnu nohy od sebe a dotknu se prsty. Blaženě vydechnu a v ten moment mizí všechny výčitky.

Vlčice mi pár sekund před vrcholem na mysl podsune vzpomínku na Grenseløse, jak ležel na posteli a usmíval se na mě.

Slzy mi znovu začnou téct z očí a pocit sebe nenávisti se vrací v plné síle. Praštím pěstí do kmene a bouchám do něj tak dlouho, dokud mám sílu. „Jsem zrůda," vzlykám.

Jako bych zaslechla pohyb. Rozhlédnu se kolem, ale nikoho nevidím.

Přeměním se a ještě chvíli sleduji nekonečný les pod sebou, než se rozhodnu vrátit. Jdu k Annice, potřebuji být s někým, kdo mi rozumí a také se chci co nejvíc vyhýbat Grenseløsovi.

Teprve za tmy se unavená vrátím do pokoje, který je prázdný. Vlezu do vany a celá se ponořím pod vodu, ale dnes mi ani horká voda nedopřává klid a úlevu. Celý den jsem jako na trní. Vysuším si vlasy a vlezu jen v triku do postele.

Probudí mě teprve když si mě přitahuje do objetí. Horký dech na krku mi způsobuje mrazení a ošiju se. Přes to, že se sebevíc snažím usnout, nejde to. Nechápu co se děje, byla jsem příšerně unavená, ale nedokázala jsem usnout. Cos mi to udělala. Zavrčím na Lunu. Ta se tváří jako by nevěděla o čem mluvím.

Stočím se do klubíčka a přerývaně se nadechnu, Grenseløs sjede rukou na můj podbřišek a já zalapám po dechu. „Jaký byl výhled?" ozve se tichý hlas. Najednou mi to docvakne, otočím hlavu a zadívám se do ustaraných očí. Ten pocit, že slyším zvuk nebyl nesmysl. On tam byl, viděla jsem mu to na očích.

Cítím jak mi rudnou tváře, dech se zrychluje a do očí se derou slzy hanby. „Teď mě dobře poslouchej, ano? Je mi jedno, co bylo před tím než jsem tě poznal. Co jsi dělala, co tě nutili dělat, mrzí mě všechno to špatné co se ti stalo i to jak ti kdo ublížil. Pokud se rozhodneš mi to někdy říct, vyslechnu tě, ale pokud si to chceš nechat pro sebe, pochopím to. Chci abys věděla, že ti nikdy neublížím a postarám se o to, aby nemohl ani nikdo jiný. Chci abys byla v bezpečí a šťastná. Chci abys mi důvěřovala," zírám na něho stejně jako má vlčice. „Miluji tě sjelevenn, víc než svůj život."