Přátelé s výhodami

2. kapitola

Den blbec? No to bylo slabé slovo. Od rána se mi všechno nic nedařilo. 

Buchta, co jsem sbalil předešlý večer a kterou jsem hodlal jen použít a odkopnout, mě hned přišla otravovat o místo asistentky.  Všechny se mi snažily jen dostat do peněženky. Co to s těmi holkami dneska, ksakru, bylo? 

Následovně jsem si přečetl v novinách, že jsem sukničkář, který kandiduje na místostarostu. Hned na to mi volal manager, že takhle volby nevyhraju. A telefonát s úhlavním nepřítelem mě napumpovala tak, že jsem přehlídl červenou a napral to do nějaký holky.

Vystoupil jsem z auta a hned se rozhlížel, kdo to viděl. Pár lidí tu být mohlo, ale naštěstí nikde žádný fotograf. 

Hned jsem tu holku sbíral ze silnice. Byla tak nějak v polobezvědomí, protože nadávat uměla dobře.

,,Debile. Kam jsi čuměl?"

,,Já vím, omlouvám se, slečno. Zavezu vás k doktorovi."

,,Nesahej na mě a nauč se radši řídit to tatínkovo nové auto." odstrčila mě.

Stejně jsem ji sebral a usadil na přední sedadlo ke spolujezdci.

,,Mrzí mě to. Bolí vás něco?"

,,Musím jít na tu schůzku." mluvila z cesty nebo co, ale měla opřenou hlavu a zavřené oči.

Začal jsem se obávat, aby mi neusnula v autě, když bude mít otřes mozku, což asi určitě mít bude.

Během chvíle jsme byli v nemocnici. Ihned jsem jí nabral do náručí a odnesl na pohotovost.

Jako první si mě všimla mladá sestřička a začala se uculovat. V jiný situaci bych už měl její číslo nebo bych jí klátil někde ve skladu, ale momentálně jsem mohl osahávat docela fešnou černovlásku s pevným zadkem, na který jsem si nenápadně sáhl. 

Přišel k ní doktor a hned ze mě doloval, jak se to stalo a co se stalo. Nemohl jsem mu říct, že jsem jí srazil. Zanedlouho se probrala a konečně vnímala. Oddychl jsem si.

,,Jméno.." zeptal se jí doktor.

,,Monika Bernardová."

To jméno mi něco říkalo. Pak jsem si jí spojil s tou malířkou nebo co to dělala. Netušil jsem, že byla tak mladá a už vůbec ne, že měla tak rajcovní figuru.

,,...slyšíš, ty blbečku?" probrala mě z mého přemýšlení.

,,Já? Cože?"

,,Jo ty, kam jsi čuměl?"

,,Měl jsem blbej den a nečuměl jsem vůbec." seděl jsem na židli a dal si obličej do dlaní na důkaz lítosti.

Začal mi zvonit mobil, takže jsem ho vzal a ona se tvářila, jako by se mě chystala zabít.

,,Co je? Teď úplně nemůžu." volal mi asistent.

,,Kde jsi? Nedostavil ses k tomu jednání. Měl jsi mu sponzorovat akci, abys ukázal, že nejsi takový egocentrický kretén a ty se pro jistotu ani neukážeš? To myslíš vážně?" podával si mě.

,,Já... zase jsem něco podělal. Porazil jsem na přechodu jednu ženskou."

,,To je vtip, že jo? Uděláš ty někdy něco dobře? Je ti třináct, že dokola mastíš jednu hovadinu za druhou?"

,,No a ještě ke všemu jsem nemohl porazit běžnou normální ženskou. Je to ta malířka nebo sochařka Bernardová." zajel jsem si prsty do vlasů.

,,Ty vole. Ta tě zažaluje, jestli má něco s rukama a ty se dostaneš možná tak na mizinu a ne do kanceláře místostarosty."

,,Neřvi na mě, sakra. Ještě ty mě nervuj." zavěsil jsem a vzápětí mi přišla textovka.

,,Koukej to vyřešit nebo ti podělá volby. Jde ti o hodně."

Když jsem se zamyslel, ty následky by byly děsivé. Jestli na mě podá trestní oznámení, novináři si na mě smlsnou a budu mít po voličích. Hned jsem nasadil milý úsměv a starostlivý výraz.

,,Jak vám je, slečno?"

,,Čekám na výsledky testů a podepíšu reverz."

,,To ne. Co když se něco stane?" zhrozil jsem se.

,,Radši si jdi udělat znova autoškolu a neřeš mě."

,,Je mi to fakt moc líto. Je něco, co bych pro vás mohl udělat?" snažil jsem se s ní pořád ještě jednat slušně a s úctou.

,,Od tebe už nic nechci." zamračila se na mě.

,,Mohlo by to vykompenzovat nějaké bolestné?" navrhl jsem druhou možnost.

,,Prosím? Myslíš, že zrovna já něco budu chtít od blbečka, který si řekne tatínkovi o prachy?"

,,Ne, zrovna vy asi ne."

,,Tak se nauč jezdit v provozu a mezi lidmi."

,,Vezmu si to k srdci."

,,Ty určitě." procedila mezi zuby a vstala k přicházejícímu lékaři.

,,Vaše výsledky jsou v pořádku. Jen pár odřenin a lehký otřes mozku." oddychl jsem si, když to lékař vyslovil.

,,Můžu vás někam svést?" 

,,Když jsem si všimla, jak jezdíš snad ani radši ne. Chci se dožít dalších narozenin." pozvedl jsem koutky.

,,Slibuju, že pojedu opatrně." vztyčil jsem prsty na znamení přísahy.

,,No dobře."

,,Kam to bude?" otevřel jsem jí dveře od auta.

,,Ta schůzka." plácla se do čela a lovila mobil v kabelce.

Snažila se omluvit z nějakého shledání a pak mi ukazovala cestu k ní domů.

,,Jen takový dotaz. Hodláte mě žalovat nebo tak něco?"

,,Co prosím?"

,,Neudělal jsem to schválně a udělám cokoliv, jen aby se to neřešilo s dalšími orgány."

Začala se smát, ale nic na to neřekla. Byl jsem nervozní, musel jsem něco dělat. Vysadil jsem ji před jejím bytem a to nejhorší, co mohla udělat, mlčela.

Byl jsem v háji, nevěděl jsem, co si myslela. Navíc mě ani neznala. Jistě má k politice odpor a vychutná si mě. Musel jsem něco vymyslet.

Zaparkoval jsem své auto v garáži a sledoval, jakou škodu jsem si napáchal. Naštěstí nic, co by nešlo rozleštit. Najednou jsem si na zadní sedačce všiml malé bílé kabelky. Bylo mi jasné komu patřila.