loose your halo • destiel

3. Alkohol...

"Kde je Sam?"

"Něco mu do toho vlezlo, omlouvá se, že tě tu prý musí nechat se mnou."

Něco se mi na Deanovi nezdálo. Viděli jsme se spolu sice celkem jen třikrát, ale vždycky byl tak uvolněný, bezstarosný a nad věcí a teď to spíš vypadalo, že ho něco trápí.

"Jo... Fajn," zamumlal jsem si pro sebe, ale Dean mě stejně slyšel.

"To ti až tak moc vadí, že tady můj brácha není? Můžeme to rozpustit, já stejně nemám moc času."

Najednou mi bylo strašně líto, že jsem se tak k němu zachoval. Nikdy mi Dean nevadil, jenom mi přišlo, že byl vždycky tak odtažitý a nevýřečný, že se možná nechtěl on bavit se mnou.

"Ne! Tak to není!" zasmál jsem se a dal mu ruku na rameno. Popravdě jsem až tak pevné svaly vážně nečekal. "Víš ty co, Deane? Mohli bychom Samovy nepřítomnosti i využít a jít spolu třeba... na pivo, co ty na to? Jsi už plnoletý, ne?"

Dean se pousmál a ukázal mi tak své krásně bílé zuby. Měl vážně nádherný smích... nakažlivý.

"Můžu se tě na něco zeptat?" Podíval se mým směrem a já tak měl opět možnost obdivovat jeho roztomilé pihy, pronikavě zelené oči, v jejichž hloubce jsem se topil s každou přibývající sekundou strávenou v jeho blízkosti a ty jeho rty, které-

"Haló! Země volá Case!" zakřičel najednou Dean a já šokem málem vyletěl z kůže.

"Co? Co se děje? Říkal jsi něco?" Fakt mě tak moc rozhodil jen pohled do jeho očí? To jsem až tak moc zoufalý?

"Ale nic, pojď už." Mávnul nad tím rukou, obě dvě zastrčil do kapes a vyšel směrem k nedaleké hospodě. Za to mně chvíli trvalo než jsem se probral ze zírání před sebe do prázdna a vyběhl za ním jako ocásek.

Dean byl tak tajemný a čím víc se přede mnou skrýval, tím víc jsem já měl nutkání tu zeď, kterou si kolem sebe postavil, prorazit. Sam byl sice úplně super kamarád, byl milý, úžasně se s ním povídalo a smálo se, ale Dean byl pro mě jako Narnie (pozn. autora: aneb schovaný ve skříni xd), do které jsem chtěl vždycky zavítat.

Vešli jsme do hospody a posadili se úplně do rohu, kde byla největší tma. Nenáviděl jsem hospody, bary, kluby, herny... vlastně cokoliv, kde byli lidi.

"Seš v pohodě? Přijdeš mi nějak mimo." Chtěl jsem mu odpovědět, že to říká zrovna ten pravý, ale místo toho jsem mu jen zalhal, že je všechno v pořádku. Nevěděl jsem, proč jsem tuhle "zábavu" sám nabídl, když to pro mě bylo spíš podobné peklu.

Asi po pátém půllitru piva mi to ale všechno začalo být úplně jedno. Dokonce jsem si i zatancoval s Deanem, na což jsem hned ráno doufal, že on zapomněl. Každopádně se nám to nakonec z odpoledne protáhlo až skoro do půlnoci... A já toho nelitoval ani maličko, protože nebylo nic lepšího než Deana poznat o něco blíž, i když jsme toho spolu vlastně ani moc nenamluvili.

"Víš, co ti musím říct?!" zakřičel Dean, aby prehlušil hudbu a zpěv lidí kolem nich.

"Cooooo?!"

"Že ti musím něco říct!!!"

"Ale ne jako 'co', ale co?!" křičel jsem se smíchem a doteď se divím, jak mi vůbec mohl rozumět.

Dean se taky začal smát a jak sebou cukal, polil se celý pivem.

"Ty seš ale jelito!" začal jsem se smát ještě víc a ukazoval na něj prstem jako malé dítě.

"Ne, počkej, já ti chtěl něco říct!"

"Tak povídej, jelito!"

Dean na chvíli přestal "tancovat", podíval se na své špičky u bot a vypadalo to, že nad něčím vážně přemýšlí, načež já se tedy uklidnil taky.

"Já jsem to zapomněl." Udělal takové ty štěněčí oči a pak jsme se oba dva začali znovu smát snad ještě víc než kdy předtím. Když jste opilí, všechno vám prostě přijde vtipnější... A nebo když jste ve společnosti osoby, se kterou vám je dobře.

Nikdy dřív jsem se tak neopil a taky se to projevilo další den, kdy jsem myslel, že každou vteřinou umřu. Máma kolem mě lítala jako bych měl smrtelnou chorobu a o tátovi jsem jen věděl, že když šel na noční, srazili jsme se ve dveřích a pěkně mě seřval.

O Deanovi jsem ráno nevěděl vůbec nic. Nepamatoval jsem si ani jak jsem se dostal domů nebo kdo mě dostal do postele, protože táta to rozhodně nebyl a bylo mi až moc trapně na to, abych se někoho zeptal. Usoudil jsem, že to musela být máma, i když se o tom ani nezmínila.

"Nechceš ještě vodu nebo čaj nebo polévku, prášky? Všechno donesu, jen si řekni, zlato."

Protočil jsem očima a povzdechl si. Mluvila strašně moc nahlas.

"V pohodě, mami, jdi se podívat spíš na Maiu," řekl jsem s pohledem zabořeným do stropu. Chtěl jsem mít hlavně klid a celý den při nejlepším jenom prospat. Poprvé za život jsem se přistihl při myšlení na typické předsevzetí "už nikdy nebudu pít" a musel se pousmát.

Kolem poledne mi začal tak moc cinkat mobil, že jsem se probudil a tak moje přání o celodenním spánku bylo tatam.

Na displayi se mi objevilo několik zmeškaných hovorů a zpráv od mámy z předchozího dne, dvě zprávy od Sama, kdy se omlouval, že nemohl přijít a pak se ptal, kde s Deanem jsme, že se po něm shání jejich táta a potom tak minimálně třicet zpráv od Deana.

Pomyslel jsem si, že co ten po mně sakra chce a začal si zprávy zběžně číst... Vůbec ne vypadaly mile... aspoň ze začátku. Nadával a vyčítal mi, že jsem se opil a že jsem jeho opil a že kvůli mně má teď doma problémy. Když jsem pak ale sjel o několik zpráv níž, začínal být milejší a milejší. Dokonce se mi i omluvil a poprosil mě, jestli bychom se co nejdříve nemohli zase vidět a promluvit. Dost mě to překvapilo a děsilo, ale nemohl jsem v tu chvíli být šťastnější.