loose your halo • destiel

34. Upřímnost

"Pořád ještě umíš vařit líp jak já," poznamenal Dean.

"Já ale nic neudělal. Jenom jsem smažil, to je maličkost."

"Vážně?" zeptal se Dean s plnou pusou a potom polkl jídlo. Vypadal roztomile, když se tak cpal, ale stále jsem musel myslet na možnost jeho útoku proti mně. Věděl jsem, že to je úplná blbost, ale... Bylo tam to ale.

Nic jsem neřekl a ukrojil si kousek lívance s máslem, politého javorovým sirupem. Maia javorový sirup úplně zbožňovala. Když jsme spolu s rodiči byli jednou v parku, zjistila od táty, že jeden ze stromů byl prý javor a byla z toho úplně na větvi... Naštěstí ne doslova, jenom k němu běžela a pokoušela se kůru toho strom nějak oloupat a žvýkat. Netuším, co jí to napadlo. Vzal jsem ji za ruku a odtáhl od stromu pryč. Potom už to nikdy neudělala. Úplně nejhorší na tom totiž ale bylo, že ten strom ani nebyl javor, avšak nějaký jehličnan. Maia měla zrovna tou dobou "vyptávací období" a neustále se jen lidí ptala, co je to a co je ono. Tátu už to s ní nebavilo a tak se na ten strom tehdy ani nepodíval a řekl, že to je prostě javor.

Z mého javorového vzpomínání mě vytrhl Dean, když se zeptal na mojí popáleninu od pánvičky. Jeho otázka ale byla vcelku komická, jelikož se prvně normálně zeptal, pak se zarazil a začal koktat něco o tom, jestli se vůbec můžu spálit vzhledem k tomu, že nejsem člověk. Vážně mi Dean chyběl. Jeho uzavření před světem v době, než a když jsme se seznámili bylo mou inspirací. Měl jsem v plánu dělat nedostupného, i když upřímného (k Deanovi) a naprosto vyrovnaného a klidného, ale asi mi to moc nešlo. Dean mě pozoroval jako hromádku neštěstí.

"Ta popálenina nic není. Jsem v pohodě." Dean mi ale nevěřil. Dohodli jsme se, že až dojíme, dá mi na to studený obklad. Vážně to ale nic nebylo.

Sedli jsme si po snídani do ložnice na postel spolu s bavlněným hadříkem, ve kterém byl zabalený zmražený hrášek a s kbelíkem, aby měla kam odkapávat voda, až bude hrášek tát. "Sundej si tu mikinu," řekl bezmyšlenkovitě Dean. Bral to asi jako úplně normální situaci. Několikrát jsme před sebou chodili nazí a taky spolu spali a trička nebo dokonce mikiny jsme při tom vážně neměli. Problém ale byl v mých řezných ranách na rukou.

"Deane a co kdybych... Si jen vyhrnul rukávy?"

"Co?" Podíval se na mě zmateně a pak se začal omlouvat. "Fakt promiň, já... Jasně, že se přede mnou nechceš promenádovat polonahý. Promiň." Bylo mi ho líto. Vážně se snažil. Nechápal jsem ale proč a trochu v tom hledal nějakou zradu. Proč by jinak měl být takhle milý, i přestože věděl, kdo jsem... i přestože předtím dal dost jasně najevo, že mezi námi je nadobro konec?

Vzal mou ruku do své dlaně, povytáhl rukáv nahoru, položil mi hadr s hráškem na ranku a já sebou cukl. "Bolí to?" zeptal se, a já zakroutil hlavou. Měl jsem jen strach, aby ten rukáv nevytáhl moc vysoko.

Byla to scéna jak z romantického filmu. Já seděl na posteli, Dean přede mnou klečel na zemi a ošetřoval mi ránu tak precizně a jemně, že jsem měl co dělat na něj neskočit, nesvalit zády na zem a nezačít ho hladově líbat. Strašně moc jsem to chtěl udělat. Tahat ho za vlasy a líbat mu krk... Pak bych ho pomalu dráždil, aby sténal mé jméno do vzduchu. Bože, jak moc jsem to chtěl udělat. A další věci, které by následovaly.

Nevydržel jsem to a volnou ruku jsem položil na tu, kterou úplně zbytečně opečovával mé maličké zranění. Podíval se na mě. Měl zorničky rozšířené jako narkoman při absťáku. Sakra, já do něj i po třech měsících izolace byl úplný blázen.

"Děje se něco?" skoro zašeptal.

"Ne," odpověděl jsem. "Jenom..."

Dean položil hrášek do kyblíku bez toho, aby přetrhl náš oční kontakt. Čekal, až dořeknu větu.

"Chyběl jsi mi."

Dean se usmál a já se musel usmát spolu s ním.

"Ty mně taky."

Ne. Dean neměl v plánu žádnou lest. Byl jsem si tím jistý. A potom mi došlo, že mu musím říct všechno, co jsem dělal posledního čtvrt roku. Už předtím jsem si to plánoval, jelikož jsem chtěl, aby věděl, že mi může věřit. Naprosto a stoprocentně ve všem mi už odteď může věřit.

Přitáhl jsem si obě ruce k tělu, stáhl rukáv od mikiny dolů a podíval se někam směrem k zemi. I Dean pak odnesl kyblík a sedl si vedle mě na postel.

Bylo ticho. Ani nevím, jak dlouho trvalo, protože jsem byl dost nervózní na to, abych cokoliv vnímal. Všechno záleželo na tom, jak Dean všechno vezme. Stejně tak jako tehdy večer za domem, když mě můj biologický táta našel.

"Chtěl bych ti říct všechno," začal jsem a pečlivě sledoval Deanovu reakci. Bylo mi jedno, co se bude dít se mnou, ale tady šlo o mojí mámu a ostatní lidi ve hnízdě, Deana a taky o celkovou budoucnost soužití andělů, nephilimů a lidí v míru. Stále to znělo trochu bláhově, dokonce i jenom v mé hlavě, ale bylo krásné snít.

Položil jsem ruku na hřbet té Deanovy. "Dost jsem trénoval svoje schopnosti, takže teď ti jen dotekem dokážu přečíst myšlenky." Vážně jsem chtěl být upřímný. Nechtěl jsem, aby se bál.

Dean se zhrozil, ale neuhnul. Popravdě jsem pouhým dotekem nebo pohledem teď mohl dělat i mnohem zajímavější věci, ale Deana vždy fascinovala telepatie a mysl celkově, takže jsem měl nějakou potřebu se pochlubit. Trochu jsem se pousmál, abych ho uklidnil. "Ale teď to dělat nebudu. Strašně moc to vysiluje a já bych pak týden v kuse spal." Dean si oddechl a taky se usmál. Líbilo se mi jak celou tu dobu ani maličko neucukl. Věřil mi.

Vyprávěl jsem mu o hnízdě a Chuckovi s Metatronem, kteří se mu očividně hnusili, ale akceptoval je. Přeci jen byl Chuck moje pokrevní rodina. Potom jsem mu řekl, že mám hromadu sourozenců, spoustu z nich mrtvých a jednoho jsem ani neviděl.

"To si na tebe neudělal ani chvíli čas?" Dean byl vcelku naštvaný na mého ztraceného lidského sourozence a tak jsem mu řekl o mámě a jejím hrozném osudu. Časem jsem se dostal k vyprávění o Jo a Anně, které se mu strašně líbily i bez toho, abych mu je moc popisoval. Stačilo mu jen, že byly fakt hezké a byly na mě hodné.

Když přišla řeč na Balthazara, snažil jsem se vyznít co nejvíc neutrálně a hlavně aby si nemyslel, že v našem vztahu byly z mé strany jakékoliv city. Hned se ptal, jestli mezi námi něco bylo a já mu řekl o tom polibku ve skladě. "Snažil jsem se na všechno zapomenout a začít se chovat tak, jak se ode mě čekalo, ale..."

"Ale?" Bylo roztomilé, jak žárlil.

"Nemohl jsem. Řekl jsem mu, že... Že miluju někoho jiného." Možná jsem to neměl tak uspěchat, ale taky jsem mu nechtěl lhát. Navíc to nebylo hned "ach, miluju tě, Deane, vezmi si mě a pojďme spolu plánovat naší budoucnost"...

Povídali jsme si na posteli ještě pěknou chvíli. Dean měl všemožné otázky a já je ochotně odpovídal a nebo jsem k tomu ještě něco dodal. Nakonec mi i Dean řekl něco, co ty tři měsíce dělal. Dostalo mě, jak se mě pokoušel najít, i když jsem věděl, že mi neříká vše. Nevadilo mi to. Vždycky si něco nechával pro sebe a mně se to na něm spíš líbilo.

A tím začínal náš nový život. Nebo aspoň pokus o něj.