loose your halo • destiel

36. Výlet

"Jak jako nedostupné?!" zařval Dean na hlas v mobilu a odhodil ho na zadní sedačky Impaly. Byl nervózní a naštvaný, ale i přesto byl ohleduplný vzhledem ke mně, čehož jsem si upřímně vážil. Když se totiž cítím nesvůj, mé schopnosti nedokážu tolik kontrolovat. Před mým pobytem v hnízdě jsem je dokonce bez nějaké zátěže nedokázal použít už vůbec. Byl jsem vlastně jako Hulk, když nad tím tak přemýšlím... Zvláštní, malá, nesvalnatá a nezelená napodobenina Hulka.

"Jen nemají signál, Deane. Bude to v pořádku."

Dean stále koukal před sebe na silnici, nehty zakrýval do volantu. Už se pomaličku rozednívalo, Sam nebyl dostupný už několik hodin a my celou noc jeli směrem k hnízdu. Když mě tehdy "přenesl" Chuck vzduchem, bylo to pohodlnější, ale už jednou jsem tu cestu musel nějak překonat, když jsem šel za Deanem a taky jsem to pomocí nohou a stopování aut zvládl.

Vyrazili jsme na cestu po obědě, což kvůli Deanově zpoždění při nakupování bylo v pět večer. Neustále jsem se Deana snažil uklidnovat, že se nemusí bát, že je Sam i Jess v pohodě, ale když se stále neozývali a nebyli dostupní, museli jsme začít jednat. A první, co nás napadlo, bylo samozřejmě vyjet jim naproti. Sam říkal, že mají v plánu vyjet až další den, ale další den právě probíhal.

"Deane?" oslovil jsem ho, když jsme byli ještě tak padesát kilometrů od Samova bytu a sedmdesát od hnízda.

"Kolik že tam je andělů?" Úplně ignoroval mou otázku, ale aspoň nezačal křičet, že to je moje vina. Věděl jsem, že je to moje vina. Nebýt mě, Dean by mě nehledal a nežádal by Sama o pomoc.

"Hodně. Desítky. A nephilimů je tam ještě mnohem víc." Až když jsem to dořekl, mi došlo, že taková slova ho ale vážně neuklidní. "Bude to v pohodě." To taky moc nepomohlo...

Po nějaké době jsme konečně dorazili k paneláku, ve kterém měl Sam s Jess byt. Bylo to na okraji města a v přízemí domu byla večerka. Měl jsem strašnou žízeň a Dean musel byt taky po té cestě hladový a žíznivý, ale musel jsem nákupy hodit za hlavu. Sam a Jess byli teď mnohem důležitější.

Vyběhli jsme po schodech do třetího patra. Dean naštěstí věděl, kam jít, jelikož za Samem několikrát byl. "Sammy?" zkusil to Dean prvně tiše spolu se zaklepáním. Když se ale i po pár následujících pokusech nikdo neozval, na řadu přišlo zvonění, kopání do dveří a volání Samova a Jessicy jména.

"Deane, musíš se uklidnit. Můžou na nás sem ještě zavolat policii." A tomu bych se vážně rád vyvaroval, jelikož od toho mého výslechu na policejní stanici jsem z nich začal mít vcelku strach.

Dean se ale stále neuklidňoval, ba naopak to s ním bylo horší. "Deane!" zakřičel jsem pro jednou já a konečně si získal jeho pozornost. Měl slzami zaplněné oči a pohled takový, jaký mívá, když je psychicky úplně na dně. Obvykle se potom ale naštve a...

"Určitě ho mají. Ten tvůj hnusnej druh, určitě ho mají." ... nepřemýšlí nad tím, co říká. Najednou mu to ale asi došlo, mrkl a těžké slzy se mu rozkutálely po tvářích. "Promiň, Casi, já... tak jsem to nemyslel, jen... mám o něj strach. On není lovec, neměl jsem ho do toho vůbec zatahovat."

Usmál jsem se jako znak toho, že se na něj nehněvám a chápu ho. "Měli bychom jet k hnízdu a počkat tam někde na něj."

Seděli jsme v autě a jeli na východ. Čím více jsme se ale blížili k cíli, tím více mi docházelo, jaký nesmysl je jet s Deanem (s DEANEM) k hnízdu. Nemohl jsem mu jen tak dovolit, aby dobrovolně vběhl andělům a nephilimům přímo do náruče. Stačili Sam s Jess.

"Deane, zastav," řekl jsem po pauze ticha. "Nemůžeme tam jet."

Dean se mi nechápavě podíval do očí. "Děláš si srandu? Sám jsi to chtěl."

"Ne, prosím, zastav."

Chvilku ještě něco namítal, ale nakonec zastavil u krajnice, otočil se na sedačce, aby byl čelem ke mně. "Tak co je za problém?"

"Říkal jsem ti, že jich je tam hodně. Nemůžeme tam naběhnout, kdyby náhodou Sama s Jess měli." Dával jsem pozor, aby důrazně vyznělo to "náhodou". Stále bylo docela brzo, co by tam dělali v takou dobu?

"Když se budu snažit, dokážu je najít."

"Jak?" Dean byl opravdu nedočkavý, což jsem chápal. Jeho bratr pro něj nejdůležitější osobou, jakou měl.

"Nebude to sice úplně přesné, ale díky mým schopnostem zjistím jejich polohu aspoň v rozmezí několika metrů." Dal jsem Deanovi ruku na rameno a pod dlaní cítil, jak se uvolnil. "Bude to v pohodě."

Vylezl jsem ven z auta a poprosil Deana, aby počkal uvnitř. Nechtěl jsem, aby mě viděl, když je všude kolem mě ta zlatá zář. Mohlo by ho to opět vyděsit.

Když už jsem byl mezi stromy, kde byla šílená zima, ale zároveň na mě z auta nebylo vidět, zavřel jsem oči a myslel na Sama. Na naše společné vzpomínky a na poslední chvíli, kdy jsem ho viděl. Nevěděl jsem, jak při tomto "pátrání" vypadám, ale když jsem cvičil s Jo, říkala, že jsem jako křeček v kolečku ze zlatých světelných vláken. Docela creepy.

Když bylo po všem, vrátil jsem se za Deanem, který se znovu pokoušel dovolat Samovi. Otevřel jsem dveře a sedl si rychle do Impaly, aby zbytečně nechladl vyhřátý vzduch uvnitř.

"Pořád nic?"

"Ne," řekl bez emocí a poraženě položil mobil na palubovku. "Co ty?"

"Jo, vím, kde jsou."

Najednou jako by do Deana uhodil blesk a kdyby byl pes, nastražil by uši a vrtěl ocasem. Já mu ale vůbec nechtěl říkat to, co jsem věděl.

Smutně jsem vydechl a podíval se na špičky svých bot. Nebo spíš Deanových bot, které mi půjčil, jelikož byly teplejší, ale to není podstatné. "Jsou asi půl kilometru od hnízda."

"Cože?!" vyjekl Dean. V jeho hlase byl strach. Bylo jasné, že jsme je nemohli dohnat, i kdybychom jeli ve formuli. Silnice strašně klouzaly kvůli náledí a sněhové vánice komplikovaly skoro jakýkoliv výhled z auta ven. Proč vůbec se ti dva rozhodli v takové kose vycházet ven z domu? "Dokážeš nás tam dostat?" zeptal se Dean už o dost klidněji a popravdě mě hodně překvapil svou otázkou. Moje schopnosti a původ bral od jejich zjištění pouze jako zátěž a problém, ale tentokrát nad nimi přemýšlel jako nad výhodou. Líbilo se mi to. Líbilo se mi, že pomalu měnil názor a dával mi nějakou naději.

"Nedokážu létat, to umí jen andělé, ale můžu zavolat Chuckovi."

Když Dean chvíli očividně přemýšlel, o kom mluvím, připomněl jsem mu, že o biologickém otci. "Ne, to je blbost."

"Není to blbost. Dokážu se s ním nějak domluvit." Tak nějak... Spíš se s ním strašně pohádat nebo tak něco, ale lepší něco než vystavit Sama a Jess nebezpečí. Podle nejlepšíhp scénáře by je andělé a nephilimové ignorovali nebo je jen poslali pryč (což by si Sam nedal líbit a tak by ho pěkně zmlátili). Podle nejhoršího by je potom s Jessicou oba dva zavřeli do jejich úžasných hotelů pro lidi aneb podivných nechutných a nemorálních množíren na nephilimy.

Najednou mě Dean překvapil. Nahnul se ke mně a položil mi dlaň na tvář. "Nechci tě zase ztratit," pošeptal tak, že jsem ho skoro neslyšel. Kdyby nebylo té situace s jedním z mých nejlepších kamarádů a jeho přítelkyní, byla by to docela romantická chvíle. Deanova dlaň mi skrze tvář krásně hřála celé moje promrzlé tělo (včetně srdce) a tak jsem na chviličku zavřel oči a spokojeně se usmál. Když už jsem myslel, že Dean ruku odtahuje, otevřel jsem oči a viděl jeho smutný pohled.

Podíval jsem se na svůj náramek, který mi Chuck nechal udělat, mezitím co Dean ruku vrátil zpět k jeho tělu. Ten náramek mimochodem nebyl jen lokátor. Byly to i hodinky, mapa a mobil s jediným číslem - do Chuckovy kanceláře.

Zmáčknul jsem tlačítko na náramku a přiložil si ho k uchu. "Tati?"