loose your halo • destiel

16. Co třeba dřív?

"Dobře, ale jak sis stihla za těch pár hodin odbarvit vlasy, to mi vysvětli..." Obrátil jsem oči v sloup s tichou závistí, že to Meg ale fakt sluší.

"Chci udělat dojem."

"Na Deana?"

"Neboj se, nepřeberu ti ho," zasmála se, ale mně to k smíchu nepřišlo. "Tak už se trochu uvolni, ano? Dean se za tebou vrátí. Věř mi."

"Ale co když ne? Je tolik překážek, který-"

"-který Dean snadno zdolá. Viděla jsem, jak se na tebe dívá. On tě miluje, Casi. Opravdu tě miluje."

Přešlápl jsem si nervózně z místa na místo a podíval se na mobil, abych zjistil, kolik je hodin. "Už by tu měl být." Na tuto větu se na čas podívala i Meg. "Měl tu snad být už před patnácti minutama."

"On pokaždé přijde aspoň o chvíli později." Slyšel jsem, jak se mi Meg tiše usmála za zády... Asi nechtěla, abych to slyšel, ale moc se nepovedlo.

Čekali jsme ještě asi deset minut, když už jsem chtěl Deanovi volat, kde vězí, objevil se ve vchodových dveřích hotelu a zakrýval si rukou paprsky slunce, které ho oslepily. "Omlouvám se," říkal zadýchaně, zatímco kráčel směrem k nám, "ale byla strašná fronta u výtahu, musel jsem tam čekat."

Přišel prvně ke mně a obejmul mě. Věděl jsem, že výtah jeho zpoždění nezpůsobil, jelikož z toho by určitě tak zadýchaný nebyl, ale nehodlal jsem to řešit před Meg. "Ahoj, Deane."

"Ahoj, Casi." Neměli jsme žádné zamilované přezdívky jako "čumáčku", "broučku" nebo... jak mi říkala máma, "zlatíčko" a upřímně nám to oběma vyhovovalo... Nebo aspoň mně.

"Ahoj, Meg... Páni, sluší ti to," pochválil jí užasle vlasy, načež si je musela trochu načechrat. Měl jsem co dělat, abych neprotočil očima. Tohle dělala pokaždé...

"Děkuju, Deane... Jsi zlatej." Nevěděl jsem, jestli se nemám cítit uraženě, že Meg vzhled pochválil, ale mně ne a nebo, jestli se mám cítit blbě, že jsem totálně selhal jako kamarád. Každopádně... fakt jsem žárlil na svou nejlepší kamarádku nebo se mi to jen zdálo?

Po chvíli jsme už všichni tři vyšli do baru kousek od centra. Sam s námi samozřejmě nešel, měl prý až moc "práce".

Sedli jsme si ke stolu. Na to, že byla sobota večer, bylo v celém podniku oproti jindy dost pusto. "Tak já nám dojdu pro drink, co vy na to?" zeptala se hlasitějším tónem Meg, abychom jí slyšeli. Já jsem automaticky kývl na souhlas, ale Dean Meg zastavil, než stihla odejít.

"Pro mě něco nealko, prosím."

Oba jsme se s Meg na Deana nevěřícně podívali. Ne, že by byl alkoholik, to vůbec, ale aby jen tak ze dne na den abstinoval? Ještě chvíli bylo ticho, kdy jsme čekali, než se k tomu Dean vyjádří a nebo prohlásí, že to byl jen vtípek, ale jakmile mlčel už moc dlouho, Meg beze slova odešla k barmanovi.

"Děje se něco?" Chytil jsem ho opatrně za ruku, přičemž jsem se před tím ještě zběžně podíval okolo nás, aby nás nesledovali. Byla pravda, že se choval divně už od chvíle, co přiběhl zadýchaný z "čekání na výtah".

Dean se prvně delší dobu koukal na naše ruce, propletl si se mnou na stole prsty a pak se mi podíval do očí. Vypadal tak smutně a sklesle, že jsem se vážně začínal bát, co z něj nakonec vypadne.

"Budu muset odjet už zítra."

Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne....

"Zítra? Proč?" Ale "zítra" bylo přece jen za pár hodin a pár hodin je jen pár minut a on bude pryč... Pryč.

"Tátův kamarád, který taky loví, volal, že od nás potřebuje pomoct."

"To ale znamená, že budeš někde jinde, než jsi mi říkal, ne?" Měl jsem pocit, že všechno štěstí se mi zase sypalo pod rukama.

"Asi o osm set kilometrů dál, než bylo původně v plánu." Jo... Všechno se mi stoprocentně sypalo pod rukama. Dvě stě by se dalo zvládnout, pět set taky, ale dohromady přes tisíc kilometrů vzdálenosti, které nás budou dělit?

"Ou... Aha." Na víc jsem se popravdě nezmohl.

"Casi?" oslovil mě. Bylo zvláštní, jak i přestože hudba v baru byla pořád stejně hlasitá, měl jsem pocit, že jediné, co rázem slyším, je Dean a jeho srdeční tep. Jeho srdce bilo rychle... Byl nervózní. Mimochodem dobrý sluch jsem poslední dobou objevoval více a více. Zjistil jsem totiž, že je způsobený tím, že jsem (pravděpodobně, ale čím dál, tím pravděpodobněji) nephilim a také, jak ho mohu spolu s dalšími cool věcmi trénovat. Bylo zajímavé objevovat skutečného sám sebe.

"Mhm?" Stále jsem nechtěl mluvit. Nechtěl jsem, aby poznal, jak moc mě jeho odjezd bolí.

"Bude to dobrý." Jeho hlas byl tak uklidňující... Skoro bych mu i uvěřil. "Slibuju, že se vrátím a bude to dobrý. A do tý doby si budeme volat a psát a budeme v kontaktu celou dobu. Ano?"

Smutně jsem se usmál. "Ano." Věděl jsem, že nelže. Nebo aspoň byl sám přesvědčen o tom, že mluví pravdu... Jenomže to neznamenalo, že pravdu vážně mluvil. "Proto jsi se zdržel? Žádný výtah?" došlo mi.

"Musel jsem se balit. Hned jak přijdu domů, jedeme s tátou pro Sama na loveckou základnu a pak už rounou pryč. Mimochodem ti tu nechám Baby. Jedeme tatovým autem." Musel jsem se trošku usmát. Fakt, že tu Dean byl připraven nechávat tu nejcennější věc, kterou měl, mi dával dost naděje na zlepšení nálady. "Ale teď můj odjezd neřeš, ano? Užijeme si spolu krásný večer."

Dean se ke mně nahl přes stůl a políbil mě na rty. Bylo to snad poprvé, co to udělal takhle na veřejnosti a mně to přišlo jako velký skok v našem vztahu. Kdykoliv nás mohl někdo vyfotit, ani bychom si toho nevšimli.

"Nikdy bych tě nenechal jít. Nikdy." Políbil mě znovu a můj hrudník rázem naplňovalo jemné mihotání motýlích křídel. Věřil jsem mu. Měl jsem pochybnosti ohledně okolních věcí, které se mohly přihodit, ale důležité bylo, že jsem věřil Deanovi.