loose your halo • destiel

14. Meloun

Dean mi položil hlavu na rameno a já ho chytil za ruku. "Už můžeš jít domů. Jsem v pohodě."

"Nehodlám vyjít ven z těch dveří a nechat tě tu se sesypat, Castieli." To, že mi řekl celým jménem, znělo, jako by si hrál na mého rodiče.

Rodiče. Máma v nemocnici a táta... "Asi bys ale vážně měl jít." Snažil jsem se, aby to vyznělo co nejméně zle. Chtěl jsem, aby tam zůstal... klidně napořád. Problém ale byl v tom, že táta vážně nesnesl, když jsem měl doma návštěvy. Když ve dne spal, o ničem ani nevěděl, jenomže teď byl vzhůru.

"Proč?"

"Kvůli tátovi. Hele, já vím, že se ti určitě zdá jako strašně super sympatickej chlap, ale není. Takový je jenom před ostatními lidmi, a když-"

"-je pak jen s tebou, jeho chování se úplně změní." Dokončil za mě větu Dean a podíval se mi do očí. "Já vím. Znám to."

Nakrčil jsem obočí a nahnul hlavu na stranu. Vždycky to dělám už tak nějak automaticky, když něčemu nerozumím. "John?"

"Mhm..." Nemohl jsem uvěřit, že mě chápe... Ale neměl jsem ponětí, jestli jsem za to rád nebo ne.

"To mě mrzí."

"Nemusí," zasmál se, ale za jeho smíchem se zřetelně skrývala bolest. "Táta je lovec... A nic víc. Není to ani tak můj táta, jako spíš můj a Sammyho zaměstnavatel, co nám neplatí."

Objal jsem ho a pevně stiskl rukama. Tak moc jsem nechtěl, aby šel pryč... ale musel.

......

Seděl jsem sám v pokoji, zahalen tmou noci. Opět jsem přemýšlel. Často jsem v té době přemýšlel. Například, jak je možné, aby se ode mě odrazila kulka? Žmoulal jsem jí v dlani, až se její ostré vystouplé části zabodávaly do mé kůže. Jak je možné, abych jen svou existencí dokázal vyvalit ze země tolik stromů a spálit zem na popel? Vzpomněl jsem si na policistu s mým ohořelým mobilem v ruce jako důkazním materiálem. Vážně bych mohl zabít člověka? Okamžitě se mi vybavil v hlavě pohled na děsivého muže s nožem v ruce a jak moc jsem si přál, aby odtamtud zmizel. Je můj problém se srdcem z mládí opravdu nemoc a nebo jen vrozený nezvládnutý projev adrenalinu? Třeba právě proto doktoři nedokázali diagnostikovat, co mi je. Co znamená moje tetování? Uvědomil jsem si Denův zmatený pohled, když ho tehdy zkoumal. Co když na mě nějakým způsobem fungovala ta past, co spustil John, když jsem byl na rande s Deanem a proto mi bylo zle? Převalil jsem se po posteli, položil kulku pod polštář a oběma rukama se chytil za hlavu, jako by byla meloun a já jí chtěl rozmáčknout. Co když já jsem tím, kvůli komu neustále blbnou radary lovcům? Co když jsem... nephilim.

Rychle jsem zmáčkl hlavu více a doufal, že mi to pomůže dostat tu myšlenku z mozku pryč. Už tam sídlila několik dní, ale ještě nikdy nebyla tak moc zřejmá... Tak moc očividná. Jednou rukou jsem se do hlavy praštil a bolest mi aspoň na vteřinu pomohla myslet na něco jiného. Nemohla to být pravda. Nemohla. Já jsem přece nemohl být nephilim. Byl jsem obyčejný kluk s obyčejnými koníčky a přáteli a... Vzpomněl jsem si na Noaha. Na mého kamaráda z dětství. Byl jsem jako on.

Už jsem ani nevnímal, jak mi slzy stékají po tvářích a vpíjí se jedna po druhé do polštáře pode mnou. Všechno mi bylo jedno. Nechtěl jsem tam být. Nechtěl jsem myslet. Nechtěl jsem takový život. Jediné, co jsem si přál, byla klidná budoucnost s Deanem, Meg se svou rodinou v domě přes ulici a máma s Maiou někde poblíž. Chtěl jsem psa a adoptovat si dvě děti... Nechtěl jsem se skrývat a každým dnem se bát, že mě někdo uloví... Že mě Dean uloví. Nebo jeho táta a nebo třeba Sam.

Další vlna slz se vehnala do mých očí a další probdělá noc čekala na své prožití. Bylo to jako nekonečná noční můra...

Když bylo brzo ráno a den se pomaličku probouzel, už jsem byl docela v klidu. Ne úplně (to ani z daleka), ale aspoň o trošku víc než předchozí den. I přestože to bylo zakázané, objevil jsem totiž na internetu několik příběhů kluků, jako jsem byl já. Nebo aspoň jsme měli jeden stejný problém... Psali tam o jejich "maskování se", aby mohli žít normální život mezi lidmi a radili, na co by si takový nephilim měl dávat pozor. Zdáli se moc super, i když dlouho na tu webovou stránku ani jeden z nich nic nenapsal a já měl osobně takový pocit, že se v jejich ukrývání někde stala chybka. Ale bylo mi to jedno. Věděl jsem, že to dotáhli daleko. Jeden z nich měl dokonce přítelkyni, která o jeho původu věděla a podporovala ho. Přes noc a sedm hrnků kafe jsem si najednou z největšího odpadu společnosti přišel i trochu výjimečný.

Každopádně jsem sám sobě přísahal, že jednoho dne to Deanovi řeknu, ale do té doby budu mlčet jako hrob. Ať už je Dean lovec sebevětší, tak pokud mě miluje, pomůže mi... A pokud ne, tak... By mi už nevadilo někam zmizet jako všichni ti ostatní nephilimové, o kterých po jejich ulovení nikdo dál neslyšel. Navíc ještě nic nebylo jisté! Své pokrevní rodiče jsem přece neznal a jak jsem to asi měl sám zjistit? Bohužel na internetu ještě neexistovaly žádné babské rady, jak zjistit, jestli nejste nephilim...

Vyšel jsem z domu spolu s Maiou. Nemluvil jsem, ale nebylo to, protože bych nechtěl. Prostě jsem jen nevěděl, co říct. Rozloučili jsme se u ní před školkou a já vyšel ke svojí škole. Ještě jsem si po cestě psal s Meg a s Deanem, aby jim na mě nikomu nic nepřišlo divné. Také jsem zavolal mámě, jak jí je. Předchozí den jsme se za ní už nemohli zastavit, protože bylo moc pozdě, když jsem přijel s Deanem z výslechu. Byl jsem strašně rád, když mi řekla, že je s ní už vše v pořádku a odpoledne na mě už bude čekat doma.

Všechno prostě bylo fajn. Úplně fajn.

.....

Zvládla jsem to před půlnocí!
Yes! 😂
Doufám, že se máte dobře ♥

(edit: děkuji, internete, nakonec jsem dk půlnoci nestihla odevzdat ani školu 🙃😀)