loose your halo • destiel

18. "Píše..."

Já: Jak jako myslíš, že jsi je nenapsal?

Srdce mi tlouklo hrozně hlasitě a rychle, v krku jsem měl knedlík, nemohl dýchat a k tomu všemu ještě ten alkohol. Byl jsem strašně zmatený a hlava mě bolela, že jsem už fakt myslel, že praskne.

Babylover ♥🤠: Díky bohu, že jsi konečně tady. Snažím se ti napsat aspoň pět hodin, ale toho sis už asi všimnul.

Na tohle jsem fakt neměl náladu ani sílu... Ještě tady budu já ten špatnej...

Já: To mě nezajímá. Jak jsi myslel, že ty jsi ty zprávy nenapsal? Kdo teda?

Ještě nikdy mi nepřišla minuta tak dlouhá. Ani jsem nemrkl a sledoval tři tečky, značící, že Dean stále psal zprávu. Ani jsem pořádně nevěděl, co chci, aby mi přišlo za odpověď.

Babylover ♥🤠: Táta... Včera jsem mu řekl, že už takhle dál nemůžu, že mám tebe a že bych chtěl aspoň nějakou dobu lovit sám a mít více prostoru a času pro sebe... pro nás. Vypadal, že je s tím v pohodě. Dokonce jsme se domluvili, že Sam teď půjde na nějakou dobu studovat, aby měl zázemí a já pojedu za tebou a budu bydlet v tom domě pro nás. Táta byl děsně tolerantní ohledně toho, že mám kluka a chvíli jsme se spolu o tobě dokonce bavili. Potom táta zavolal tvé mámě, že s námi už nebude spolupracovat, abychom neměli společného informátora a pracovali každý na sebe. Byl jsem strašně šťastný... Mrzí mě to, nebyl jsem to já, nikdy bych nic takového neudělal.

Koukal jsem na tu zprávu a četl si jí znovu a znovu dobrých deset minut, při kterých mi na mobil přišly další dvě.

Babylover ♥🤠: Teď jsem na cestě k tobě. Ráno si spolu o všem v klidu promluvíme, ano?

Babylover ♥🤠: Miluju tě, Casi.

Vážně? Vážně?! Měl jsem chuť řvát na celý pokoj. Na celý dům. Na celé město. Na celý svět. Na celý vesmír... Chtěl jsem skákat radostí a zároveň brečet schoulený na posteli až do rána. Tohle jsem přece chtěl celé ty tři měsíce, ne? Aby za mnou Dean konečně přijel, abychom byli spolu. Bylo toho na mě za jeden den až až. Nevěděl jsem ani, co mu na to mám odepsat, jak moc překvapený jsem byl.

Já: Taky tě miluju, Deane.

......

Ráno jsem se vzbudil s hlavou plnou otázek, které jsem měl v plánu Deanovi položit a také s extrémní bolestí celého těla. Měl jsem v sobě tolik pocitů... Nadšení, štěstí, strach, hněv, nejistotu, nedočkavost, překvapení, ale ze všeho nejvíce převažovala láska, chtíč a potřeba Deana obejmout jak nejpevněji jsem mohl a říct mu klidně milionkrát za sebou jak moc ho miluju, jak mi chyběl a jsem štěstím bez sebe, že se vzdal tolika věcí jen pro mě.

Zvedl jsem se z postele a vzal do ruky mobil, jako jsem to dělával každé ráno. Dean mi od posledně poslal pár dalších zpráv, tak jsem si je přečetl a musel se zastavit na té poslední.

Babylover ♥🤠: Přeji ti dobré ráno, Casi 💖 Teda... až se vzbudíš 😄. Snad jsi se vyspal dobře ♥. Já teď stojím na benzínce asi hodinu a půl cesty od tebe. Až se vzbudíš, tak mi napiš, já tě vyzvednu a pojedeme k nám. Nemůžu se dočkat 💖 Miluju tě, Casi 💖.

To, jak napsal, že pojedeme "k nám" mi donutilo srdce zase trošku létat. Nebyl jsem si jistý, jestli bych mu snad i tu nevěru neodpustil, protože já sám se přece málem vyspal s klukem, kterého jsem někdy dříve neviděl. Dean mi strašně moc chyběl... strašně.

Spokojeně jsem se na tu zprávu ještě chvíli koukal, jenomže potom jsem se podíval na hodiny a zjistil, že Dean tu zprávu odeslal už před hodinou. Sakra. Měl jsem přibližně půl hodiny na to, abych se probral, umyl a nějak upravil.

Rychle jsem mu odepsal, že už jsem vzhůru, že se taky těším a miluju ho, vyčistil jsem si zuby, osprchoval se, vysušil vlasy, učesal si je, hodil na sebe nějaké jednoduché oblečení a zastavil se při pohledu na sebe do zrcadla. Věděl jsem, že moje vlasy byly až moc dlouhé, kruhy pod očima moc výrazné a už jsem měl narostlé i strniště, které pro mě nebylo moc obvyklé, ale na nic už nebyl čas.

Dean mi zavolal s tím, že stojí před domem. Ano, vážně se to dělo. S úsměvem jsem na z věšáku vzal kabát a vyběhl před dům. Po cestě jsem si ale uvědomil, že tohle není romantická komedie, kdy se na konci pár několik minut jen líbá na obrazovce po tom, co se dostanou přes nějakou vážnou situaci zpět k sobě... Tohle byl normální a skutečný život. Nadechl jsem se, posbíral všechnu svou zodpovědnost a dospělost a vyšel směrem k ulici, na které stalo nějaké černé auto. Čím blíže jsem k němu šel, tím více jsem poznával starou dobrou Baby. Mojí společnici v nelehké době a parťáka na pubertální pokec pod širákem (ano, občas jsem byl tak zoufalý, že jsem šel na parkoviště, sedl si vedle Baby na zem a vyprávěl jí o tom, co se dělo v mém životě).

Když už jsem stál skoro u Impaly, otevřely se její dveře a vystoupil z nich Dean v celé své kráse, která od posledně nabyla snad ještě víc. V ranním slunci, které se za ním vyhupovalo na oblohu a jehož paprsky osvětlovaly Deanovy světle hnědé vlasy a přetvářely je na jasně blonďaté, vypadal skoro jako nějaký řecký bůh. Měl jsem co dělat, abych se k němu hned nerozběhl a spolu s větrem, který byl ten den zrovna docela silný, mu do nich nevložil prsy a nerozcuchal je ještě víc než už byly.

A to jsem teď mluvil jen o vlasech... On byl ale dokonalý úplně celý. Přišlo mi to jako ta nejromantičtější, a zároveň ta nejtrapnější situace, jaká mohla nastat. Oba dva jsme stáli na místě s pohledem namířeným do očí toho druhého a nepohnuli se ani o centimetr, jako bychom zamrzli v čase.

Nakonec se ale Dean pohl směrem ke mně a já cítil, jak se každý sval v mém těle napnul. "Ahoj," pošeptal tak tiše, že jsem si nebyl jistý, jestli to nebyl jen zvuk toho větru. To, že opravdu mluvil, jsem poznal jen díky pohybu jeho rtů, na které jsem mimoděk upoutal zrak. Bylo tak těžké odolat... Jako kdybyste týden nejedli a pak přímo před vás někdo postavil obrovský dort a chtěl, abyste ho jen pozorovali.

"Ahoj," zašeptal jsem mu jako odpověď a mírně se štěstím usmál. Měl jsem po čtvrť roce zase konečně pocit, že jsem doma.