loose your halo • destiel

8. Tetování

Dobře... Opět budu "promlouvat" k "publiku" 😂😄

.. tak to když tak přeskočte ♥

Tak mě tak dneska náhodou napadlo tuhle destiel fanfikci obohatit o nějaký ten Supernatural edit, co vy na to?
(ok... spíš to je taková propagace mého velice mrtvého YouTube kanálu 😂).
Takže tam nahoře (vy víte kde... tam jak je ten mega cute GIF Mishi) je taky jeden z mých tří SPN editů, tak na něj můžete kouknout ♥.
Ty další dva edity dám k následujícím kapitolám a nebo, pokud se vám nechce čekat, můžete je samozřejmě najít na tom YouTube kanálu, když si to otevřete. Však vy mě chápete, jak to myslím, já nedokážu vysvětlovat věci 😂, omlouvám se 🥺😂.

No a teď už přeji krásné čtení tohoto literárního odpadu 😂😂♥

......

Seděl jsem u sebe v pokoji na posteli, zíral do země a vůbec nevnímal všechny ty lidi kolem mě. Co se to stalo? Co jsem to provedl? Tak moc jsem si přál odtamtud zmizet.

"Casi? Zlato?" promlouvala ke mně máma a třepala mi s rukou. Nepodíval jsem se na ní. "Promiňte, páni vyšetřovatelé, ale měli byste odejít. Můj syn si prožil trauma a potřebuje klid." Ani nemohla tušit, jak zatraceně rád jsem byl, když je vyvedla ven ze dveří.

"Zlatíčko, jsi v pořádku? Chceš být o samotě?" Normálně jsem nesnášel, když mi máma říkala zrdobnělinami, ale teď mi to bylo važně úplně jedno.

Když už pomalu odcházela, podíval jsem se jejím směrem a tiše poděkoval. Nevím, jestli mě slyšela, ale snad ano.

Padl jsem na postel, zavřel oči a vydechl všechen vzduch z plic. Za posledních pár hodin toho na mě bylo víc než dost.

Když jsme se s Deanem nějakým záhadným způsobem dopravili k hotelu, pomohli jsme mu se Samem (kterému jsem volal při řízení a nebudu lhát, ve stresu, že nabouráme si ani nepamatuju, co jsem mu to vůbec řekl) do jejich hotelového pokoje. John byl někde pryč, neměl jsem čas zjišťovat kde.

Sam ošetřoval Deanovi ránu, zatímco já volal na policii. Absolutně jsem netušil, co jim mám, sakra, říct... Že jsem nějak, ani nevím jak, spálil minimálně hektar země, porazil desítky stromů a ten feťák, co Deana postřelil, asi leží někde pod kořeny? A nebo se prostě doslova vypařil? Pak už dorazila myšlenka na fakt, že jsem ho pravděpodobně zabil. Ano... zabil jsem člověka.

Když dorazila policie, Dean už stál na nohou i bez podpory. Zarazilo mě, jak rychle Sam dokázal tu ránu zahojit, ale z jeho automatických bezchybných a jasně cílených pohybů bylo jisté, že už to někdy dříve dělal.

"Dobrý den." Podal mi ruku policista a ve mě jako by rázem stuhla všechna krev. Zabil jsem toho může. Zavraždil. Co když měl rodinu? Někoho, kdo ho potřebuje? Co když byl vážně jenom nemocný a já ho zabil?

Díval jsem se tomu policistovi chvíli do očí a pak začal blábolit něco o střelbě v lese, zloději a jak mi utekl, ale neviděl jsem, kam běžel a tak jsem se hned zase vydal zpět za Deanem. Lhal jsem, že si z toho nic moc nepamatuju a že ani netuším, jak ten střelec vypadal nebo kolik mu bylo let... I když jeho podobiznu jsem měl stále čerstvě před očima. Dean byl předtím celou tu dobu v autě a omdlíval ze ztráty krve, takže naštěstí o ničem nevěděl a ani nic neslyšel.