Seděli jsme s Deanem naproti sobě a dojídali hlavní chod... Popravdě jsem měl co dělat, abych se pod tou lahodnou chutí nerozpadl na maličké kousíčky, jelikož to bylo vážně nebe.
"Chutnalo?" zeptal se mě mladý blonďatý číšník s milým úsměvem. Měl jsem pocit, že všem, kdo tu s námi byli Dean řekl, že jsem taky lovec, jinak by se na mě ani nepodívali.
"Jo jo, bylo to výbornýý...éé. Výborné."
"Děkuji moc, pane, jste opravdu milý. Vyřídím vaší pochvalu v kuchyni." S těmito slovy, talířky a příbory na podnose se blonďák otočil a pomalu odcházel pryč.
"Casi, tady se nemusíš chovat, nebo mluvit jinak než kdekoliv jinde. Jsou to jenom lidi," říkal Dean, zatímco však upřeně sledoval toho číšníka, co se na mě ani ne minutku zpátky usmíval.
"Ale i tak mám pocit, že jsem v pohádce." Chvíli jsem se díval na Deana, jestli něco odpoví, ale ten stále jen vražedně zíral na chlapce. "Hele, Deane?" Pořád nereagoval. "Nemusíš na něj hned žárlit, byl jenom milej." Zasmál jsem se a to ho konečně probralo.
"Co? Já a žárlit? To nikdy." Na sekundu uhnul pohledem zpět ke kuchyni, ale já už to nijak neřešil. "Měl jsem jenom takový nepříjemný pocit, že tu něco ukradne."
"On? Nemyslím si."
Dál už jsme se jen dívali na sebe, povídali si o hloupostech, pili nealkoholické víno a čekali na dezert. Všechno bylo perfektní. Po chvíli před námi na stole čekal na snědení nádherně vypadající višňový koláč, hudba z gramofonu (ano, byl tam gramofon) se rozlínala velkou místností a světlo vytvářelo z malby na stropě plátno jako v kině... Ne, bylo to milionkrát lepší.
Dean položil ruku na stůl a vyčkával na mou reakci. Chviličku jsem si v hlavě říkal, že by bylo dobré se Deanovi tak nepoddávat, ale... i tak jsem jeho ruku nakonec přijal a s naším dotekem jako by všechno kolem nás náhle zmizelo... Dokud Deanovi nezazvonil mobil.
"Promiň, já to hned-" Pustil rychle mou ruku a zadíval na obrazovku zamčení. Bylo mi hned jasné, že se něco děje. "Strašně se omlouvám, ale tohle musím vzít... je to táta."
Krátce jsem kývnul hlavou, ale to už Dean odcházel od stolu a telefonoval. Přišel jsem si strašně blbě a ani jsem nevěděl proč... Možná za to mohly mé pocity, možná to bylo to místo nebo Dean, ta hudba, číšník, moc jídla, málo vzduchu, Deanův táta, andělé, nephilimové... Udělalo se mi během několika vteřin neskutečně moc zle, že jsem myslel, že snad omdlím.
Toho si musel všimnout jeden z kuchařů a přiběhl ke mně na pomoc zrovna ve chvíli, kdy jsem se pokoušel vyjít ven na vzduch, ale místo toho se mi zamotala hlava a já letěl k zemi.
"Pane? Pane, jste v pořádku?" ptal se, ale já neměl sílu nic odpovědět. Pak jsem chvíli neslyšel vůbec nic a začal jsem vnímat až když mi vlasy čechrala čísi ruka.
"Casi, slyšíš mě?" Dean... Pořád tam byl.
Opatrně jsem otevřel oči, i když chvíli trvalo, než jsem dokázal rozpoznat, co se to kolem mě vůbec dělo. Ležel jsem na zemi, hlavou v klíně Deana, který se nade mnou shýbal a v obličeji měl ustaraný výraz. Kolem nás stálo nebo klečelo ještě několik členů personálu, ale ti byli vedlejší.
"Jak se cítíš?"
"Jenom se mi udělalo nevolno. Už je to v pohodě." Pokusil jsem se zvednout, ale zase se mi zamotala hlava a já padl na Deana.
"Odvezu tě domů."
"Ne!" křikl jsem tak, že mě samotného to dost překvapilo. "Teda... Můžeš, ale-" A potom jsem si vzpomněl na jeho předešlý telefonát. "-co táta?"
Deanův výraz se najednou změnil v omluvný. Nemusel ani nic říkat...
S pomocí toho blonďatého číšníka mě spolu s Deanem skoro doslova dotáhli k Baby a usadili. Bylo to všechno tak rychle a já ani nestihl zaznamenat, že jsme už byli na cestě k mému domu.
"Už mi je lépe, Deane, neboj," uklidnil jsem ho a uvelebil se v černé kožené sedačce.
"Co se vůbec stalo?"
"Nevím... Asi jen nějaká nevolnost. Je to fakt v pohodě." Usmál jsem se a položil Deanovi ruku na koleno, což jsem ještě nikdy dřív neudělal, ale ve filmech mi to vždycky přišlo strašně krásné. Dean se na mě po chviličce měkce podíval a úsměv mi oplatil. "A co ten nephilim? Jak to s ním vůbec vypadá?"
"Táta spustil naše pasti, které jsme se Samem rozmístili v okolí a ty by to měli aspoň oslabit, když se přiblíží k nějaké z nich."
.......
Původně tahle kapitola byla ještě víc jak jednou tak dlouhá, takže jsem jí rozdělila na části.
Ta další je připravená a už jen čeká zítra (/dneska) ♥
ČTEŠ
loose your halo • destiel
Fanfic"Casi... řekni mi, prosím, že nejsi-" "Deane, můžu to vysvětlit! Nevěděl jsem to. Já bych přece nikdy..." Můj hlas se zlomil při pohledu do očí, které jsem pod hněvem najednou vůbec nepoznával. "Nemůžu uvěřit, že jsi ta andělská stvůra."
