loose your halo • destiel

4. Vzlet a pád

Stál jsem před vchodem do hotelu, ve kterém Sam, Dean a jejich táta momentálně bydleli. Byl to ten nejkrásnější, nejluxusnější a samozřejmě i nejdražší hotel v celém okolí, ale jejich rodina si to dovolit mohla v pohodě. Lovení vynášelo HODNĚ a podle toho, co mi máma říkala, oni byli jedni z úplně nejlepších lovců na celém světě.

Už bylo pět minut po našem domluveném srazu s Deanem, který byl stále v nedohlednu, když mi v ruce začal zvonit mobil.

"Ano, Meg? ...Co? Ne, já teď- počkej chvíli." Podíval jsem se omluvně do zelených očí, když ke mně Dean zrovna přišel a zašeptal mu, že to bude trvat jen sekundu a že mě to mrzí. "Myslel jsem, že nebudeš moct přijet. Fakt? A jak dlouho-? To je super!" Dean mě celou dobu podezřívavě pozoroval, což mě začínalo docela znervózňovat a tak jsem to s Meg ukončil co možná nejrychleji: "Hele, já teď budu muset končit, zavoláme si večer, ano? Jo, Meg... Taky mi chybíš, pa."

Zamknul jsem rychle mobil a vložil si ho do kapsy.

"Přítelkyně?" Ozval se Dean tiše a mě opět okouzlil jeho příjemný hlas, který jako by léčil mojí příšernou bolest hlavy. Logicky jsem mluvil už s více klukama, co měli pěkný hlas, ale jen ten Deanův na mě působil prostě... jinak než kohokoliv jiného.

Až po chvíli oboustranného zírání do očí jsem byl konečně schopný reagovat na jeho otázku: "Co? Meg?" zasmál jsem se krátce nad tou představou. "Ne, my jsme jenom kamarádi."

"Dobře... To je... Dobře."

Chtěl jsem se ho zeptat, co tím myslel, ale vzhledem k tomu, že to řekl tiše a směrem k betonovému chodníku, nechal jsem to plavat... I když na vteřinku se mi v hlavě objevil nápad, že Dean na Meg třeba žárlil... ale hned jsem to zahrabal někam hluboko. Dean nebyl kluk, kterému bych se já mohl líbit nebo nedejbože ten typ kluka, který by byl vůbec vhodný na vztahy.

Dean byl prostě až moc... Nezodpovědný. Moc dětinský, bezstarostný, problémový. Byl to lovec andělů a nephilimů a ti si nemohou někoho najít a usadit se, i kdyby snad chtěli. Už jen jeho táta byl ukázkou, že vztah u lovců nevydrží... I když jsem teda ještě nikdy nenašel správnou chvíli se Sama nebo Deana na jejich mámu zeptat.

Každopádně se každým dnem spíš než navazování bližšího přátelství jen blížila chvíle Deanova odjezdu s bráchou a tátou do dalšího města za dalším lovem. Na mě si po výjezdu z města už ani jeden z nich nevzpomene... A to ani nezmiňuju fakt, že je Dean nejspíš čistě hetero.

Seděli jsme v parku a sledovali nějaký postarší pár, jak krmí hladové holuby. Bylo to fajn... Nebo aspoň pro mě. Málo lidí, žádný alkohol, čistý vzduch, ticho... A Dean hned vedle mě. Co víc si přát?

"Nechtěl jsi se mnou o něčem náhodou mluvit?" usmál jsem se a podíval se na Deanův profil. Vypadal tak neskutečně uvolněně, což ho dělalo ještě krásnějšího než obvykle a já najednou zase cítil ten nebezpečně stupňující se pocit náklonnosti.

"Jo... Chtěl jsem se ti omluvit za ty zprávy." Otočil se ke mně čelem. "Byl jsem úplně mimo, všechno mě bolelo a táta mě chvíli před tím málem zabil. Nemyslel jsem to vážně."

"Co? To vůbec vůbec neřeš nějaký zprávy, prosím tě." Nekoukej na něj tak. Nezírej. Nenavazuj dlouhý oční kontakt. "A proč to tvému tátovi tolik vadilo?" Ne... Já se prostě neponaučím.

"Asi v jedenáct v noci se na jeho radaru objevily neobvyklé vibrace, které většinou doprovází aktivitu nephilima."

"Někde poblíž?" Upřímně mě to nezajímalo, ale nechtěl jsem, aby zrovna on znal můj názor na jeho životní styl.

"Přímo tady ve městě."

Měl jsem co dělat, abych neobrátil oči v sloup, protože pokud se tahle teorie potvrdí a je ve městě nějaký nephilim, znamenalo by to jen další nával novinářů a lovců z celého světa... Ale na druhou stranu by to také znamenalo, že by u nich mohli Sam s Deanem zůstat třeba o něco málo déle.

"To mě mrzí," zalhal jsem. Byl jsem víc než jen rád za předchozí večer, který jsme spolu strávili, i když mi bylo vážně líto, že měl kvůli mě teď Dean doma problémy.

"To je v pohodě. Jenom teď musím být pořád tátovi k dispozici."

"A Sam by mu pomoct nemohl?"

Dean se krátce hlasitě zasmál a upravil si rukou vlasy, čímž si je spíš naopak rozcuchal. Sakra.

"Sammy lovit nechce. Sice jednou bude muset pokračovat v naší práci, ale dokud nemusí, chci ho od toho držet co nejdále."

Chvíli mezi námi panovalo ticho a když už se pomaličku začínalo přehupovat do trapného, Dean ho přerušil: "Chtěl jsem s tebou mluvit ještě o něčem."

Na sucho jsem polkl a vyzval ho, aby povídal.

"Nevím jestli... Jestli by ti to nevadilo nebo jestli... prostě..."

"Vymáčkni se už, prosím tě, nebo se fakt začnu bát," zasmál jsem se nervózně.

"Casi..." To bylo poprvé, co mě napřímo oslovil mým jménem a musel jsem uznat, že to znělo fakt krásně. "Já jsem myslel... Teda napadlo mě, jestli bys třeba... jenom jestli se ti bude chtít, tak... Prostě jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys se mnou nešel někam... na večeři. Jakože na rande, ne se opít, to ne a-" Najednou se zarazil při pohledu na mojí aneb tu nejzmatenější tvář vůbec. "Do háje, já jsem se prvně zapomněl zeptat, jestli jsi vůbec na kluky. Ksakru! Tolikrát jsem si to v ty hlavě opakoval a připravoval a já to nakonec stejně celý posr-"

"Půjdu," přerušil jsem ho najednou a sám nevěděl, kdo z nás byl v tu chvíli překvapenější.

"V-vážně?"

Vážně? Byl jsem si stoprocentně jistý? Popravdě jsem v ten moment jednal naprosto impulsivně a bez rozmyslu, ale prostě jsem ho nedokázal odmítnout. Nešlo to. Byl jsem jako v transu a jeho nabídka mě... ani ve snu bych něco takového nečekal. Nikdy. To už bych spíš víc čekal, že bych se přes noc stal králem Velké Británie, než aby mě Dean Winchester pozval na rande.

Létal jsem... nebo padal. Ale bylo mi to upřímně jedno. Hlavní byl fakt, že jen o tři dny později jsem měl jít na večeři... na radne... s člověkem, který mi jen svou existencí nutil srdce tlouct rychleji a rychleji a děsit mě... Ale zároveň jsem si díky němu byl jistý, že ničeho na světě se s ním po mém boku už bát nemusím.

Jak moc jsem se mýlil.

.....

Tak... Tohle eskalovalo nějak rychleji než bylo původně v plánu 😄😣