loose your halo • destiel

26. Překvápka ve skladě

"Co třeba tohle bílé sako?" Ukázala mi Jo kus oblečení, který právě vytáhla ze skříně.

"Není to moc... nóbl?"

"Ale nepovídej kraviny. Jsou to tvoje narozeniny. První narozeniny tady s námi." Obejmula mě krátce a já se šťastně zasmál. "Večer budeš vypadat přímo majestátně... Jako nějaký princ nebo tak."

Oblékl jsem si přes krémovou košili sako a podíval se na svůj odraz v zrcadle. Vypadal jsem skoro jako můj starší bratr Lucifer... Ten se strašně rád oblékal na slavnosti do sněhově bílé.

"Ukaž." Přišla ke mně zepředu Jo a upravila mi kravatu. Za těch několik měsíců se z nás stali vcelku dobří kamarádi. "Takhle je to dobrý." Poplácala mě po hrudníku.

"Myslíš, že se mu budu líbit?"

"Komu? Balthazarovi?"

Kývl jsem hlavou na souhlas.

"Určitě ano. Balthazarovi by ses líbil i v pytli od brambor, prosím tě."

Tiše jsem se zasmál. Život ve hnízdě byl úplně jiný, než jaký jsem si ho představoval. Každý nephilim i anděl měl svůj vlastní rozpis služeb a rozvrh na daný den. S tátou jsem se vlastně ani skoro nevídal, protože měl moc práce s vedením společnosti nebo se radil s jeho pomocníkem Metatronem, ale nijak moc mi to nevadilo. Měl jsem Jo, která mi byla neustále poblíž a také Balthazara, který na mě měl očividně zálusk... a to by mi ke štěstí přece stačit mělo, ne? Jenže já jsem věděl, že ti dva jsou jen slabou náhradou za Deana, Meg, Maiu, mámu a Sama. K tomu všemu mi stačila jediná myšlenka spojená s mou minulostí a skoro mě to pokaždé zabilo.

Jen pouhý pohled na nebe a už jsem si vzpomněl na naše plánování budoucnosti s Deanem. Stačilo, abych v hnízdě spatřil nějaké nephilimské dítě a už jsem v něm viděl Maiu... Nedokázal jsem moc sám od sebe fungovat.

Sundal jsem si košili a odložil jí na opěradlo židle v mém pokoji. Úplně jsem zapomněl, že jsem si ráno ve spěchu na snídani nezakryl ranky na rukou. "Castieli?" oslovila mě Jo, když si toho všimla. Okamžitě jsem složil ruce na prsou, ale Jo je od sebe stejně rozpojila, jednu si natáhla k sobě a naštvaně se mi podívala do očí.

"Já jsem myslela, že už to skončilo," řekla přísně.

Vytrhl jsem ruku z jejího sevření a přitáhl si jí k tělu. "To nic není."

"Že to nic není? Sakra, Castieli, máš být vzorem pro ostatní nephilimy, nesmíš se takhle sebepoškozovat. Co kdyby to někdo viděl?"

"Tak jenom o tohle ti jde? Abych hrdě stál po Chuckově boku spolu s Metatronem, zatímco budou ráno ostatním dávat kázání a vyvěšovat denní rozvrh?" Natáhl jsem si přes hlavu jemný, vlněný, béžový svetr. "O tohle já nestojím..."

"Víš, že jen o tohle mi nejde, Castieli, záleží mi na tobě... Upřímně." Pokusila se mě obejmout, ale já jsem jí uhnul. Občas jsem se až sám sebe divil, jak rychle se moje nálada dokázala poslední dobou měnit... Děsilo mě to. "Ale musíš myslet hlavně na ostatní ve hnízdě... Na svou rodinu."

Hlasitě jsem se zasmál, jako by právě řekla nějaký vtip. "Na rodinu... Jsem tady už jak dlouho? Dva měsíce? A za celou tu dobu nebyla možnost, abych vůbec mohl s někým mluvit o mojí biologické mámě." Nehorázně moc mě to vytáčelo... Znal jsem oba dva své živé vlastní bratry - Gabriela a Lucifera, a poté Hannah, Anael, Naomi a Uriela, což byli mí nevlastní živí sourozenci... Jenomže stále mi jeden bratr nebo sestra chyběl do počtu a já si byl skoro stoprocentně jistý, že to bylo mámy dítě s člověkem.