loose your halo • destiel

1. Pondělí

Slunce se zrovna vyhouplo nad horizont, ptáci zpívali, vůně rostlin se přes úzké škvírky oken dostávala do lidských domů a svět se pozvolna probouzel do dalšího nového týdne. Byl prostě další nádherný jarní pondělní den... Dokud mi nezazvonil budík.

Podíval jsem se rozespalýma očima na display mobilu a pousmál se při zaostření na jednu z těch nejtrapnějších fotek, které jsme s mojí kamarádkou Meg vyfotili. Chyběly mi naše společné výlety, neustálé pošťuchování se, nekonečné záchvaty smíchu, ale také ty chvíle, kdy jsme se navzájem utěšovali. Každopádně si šla za svým snem. Vysoká škola, na kterou si od mala přála jít, byla vzdálená přes 300 kilometrů daleko a já zůstal trčet v jednom z největších zapadákovů vůbec, na vysoké, kterou jsem nesnášel.

Povzdechl jsem si, znuděně vylezl z postele a přešel do kuchyně, abych si udělal kafe. Máma ještě spala a táta měl zrovna noční, takže jsem bylo zase na mně vzbudit mojí mladší sestru, připravit jí snídani a vyprovodit do školky.

"Maio, vstávej," promluvil jsem a dotkl se její malé ručičky.

"Casi, nech měěě..." Na to, že děti v jejím věku byly většinou hodně aktivní, ona byla spíš jako moje přesná (zatraceně líná) kopie. A to jsme byli oba dva adoptovaní z úplně jiných rodin.

Asi za hodinu už jsme si to spolu razili směrem ke školce, která byla naštěstí jen deset minut cesty od mojí školy, takže nebylo kam spěchat.

"Svačina?" začal jsem kontrolovat, než odešla do davu svých malých uječených kamarádek.

"Mám."

"Pití?"

"Mám."

"Náhradní oblečení?"

"Mám."

"Bačkůrky?"

"Mám všechno, neboj se." Obrátila Maia oči v sloup a já vyčerpaně kroutil hlavou.

"Tak na sebe dávej pozor. Po obědě by tě měla vyzvednout mamka."

"Takže dneska až po o?"

Už jsem jí ani nestihl odpovědět, protože než jsem se vzpamatoval, byla uprostřed své skupinky kamarádek a já tak pomalým krokem vyrazil směrem k vlastnímu mraveništi studentů.

Škola byla nuda. Vždycky byla, ale zrovna tohle pondělí to byla snad ta úplně největší nuda vůbec. Můj přístup ke škole byl vždycky takový, že jsem jí nesnášel, ale věděl jsem, že bez ní to v životě nikam nedotáhnu, takže jsem se snažil studiu věnovat co nejvíc to šlo.

Po vyučování jsem si sedl do trávy v parku za budovou. To byla jedna z mála výhod mojí školy, protože ten park byl snad to nejkrásnější místo v celém městě a mohli se tam zdržovat pouze studenti a zaměstnanci školy, takže tam byl i klid.

Zíral jsem do mobilu a chatoval si s Meg, která mi psala o tom, jak má crush na jejího učitele matematiky a jak s ním a několika kamarády půjdou večer do baru. Vždycky jsem obdivoval její otevřenost a bláznivosti. Lidi nikdy nedokázali pochopit, jak někdo jako ona se mohl bavit s takovým introvertem, jako jsem já.

Zrovna mi posílala fotku toho učitele, když se nedaleko ozvala střelba. Další lovení, pomyslel jsem si. Všichni se rozběhli směrem, odkud vycházel křik a alarmy aut pro odchyt nephilimů. Střelba už ustala.

Napsal jsem Meg, že ten její učitel vypadá fakt dobře, zvedl se a vyšel k domovu. Lovení nephilimů mě oproti ostatním už neskutečně unavovalo. Na naší škole byl obor specializovaný přímo na jejich lov a těch pár lidí, kteří ho studovali, byli už na první pohled totální kreténi bez špetky soucitu. Ne, že bych byl úplně proti lovení andělů nebo nephilimů. Byly to přece jenom nebezpečné příšery (aspoň podle toho, co mi od malička tloukli do hlavy) a nephilimové o to víc, když byli napůl lidé, nikdo je tím pádem nedokázal rozeznat. Ještě k tomu byli mnohem silnější než andělé... ale i tak přece nemohli za to, komu se narodili.

Já jsem kdysi znal jednoho nephilima. Jmenoval se Noah, chodili jsme spolu do školy, jeho máma byla strašně krásná žena a o jeho tátovi všichni říkali, že byl mrtvý. Noah se nijak nelišil od ostatních, nijak nevynikal. Byl to obyčejný kluk, co rád hrál fotbal, jezdil na kole a fascinoval ho vesmír... Jednoho dne ale najednou nepřišel do školy a učitelé nám oznámili, že už nikdy ani nepřijde, jelikož musel být odvezen na "Oddělení pro nephilimy." Všem hned došlo, kým byl a všichni ho také ihned začali odporně pomlouvat a přát mu smrt.

Byla to zlá doba... I když už o dost lepší než před několika lety. Teď už se na lov nephilimů soustřeďovalo jen pár lidí na celé město a opravdu málo z nich bylo v lovech úspěšných. Časem nephilimové pomalu mizeli a bylo šíleně vzácné, když se nějaký objevil.

Dalo se to každopádně čekat. O andělech se ve zprávách mluvilo už jen tak třikrát do roka, když se nějaký nový člověk náhodou proměnil a o nephilimech byly zprávy tak v průměru sedmkrát do měsíce. Čísla se snižovala, lovců bylo také méně a méně, ale peněz za úlovek anděla nebo nephilima pak naopak přibývalo.

Hodil jsem batoh do kouta pokoje a těžce padl do postele. Chvíli jsem jen přemýšlel, dokud za mnou nepřiběhla Maia. "Casi!"

Nuceně jsem se na ní podíval a pousmál se. "Copak potřebuješ?"

"Nudím se."

"Tak řekni mámě, ať se ti věnuje, já teď fakt nemám náladu."

"Máma nemá čas, volá si zase s nějakou kamarádkou ohledně nephilimů."

Zvedl jsem se do sedu a pocuchal Maie její blonďaté vlásky. Máma pracovala pro jednu rodinu, která se živila lovem nephilimů a andělů jako informátor. Byla to fajn práce. Mohla být většinu času doma, občas jen někomu zavolala a musela sledovat zprávy a dění v našem městě a okolí. Navíc to byla dost dobře placená práce.

"A co chceš dělat?" usmál jsem se na Maiu.

"Hmmm..." zamyslela se, "třeba můžeme kouknout na film. Nebo na nějaký seriál."

"The Walking Dead?"

"The Walking Dead."

.......

ÚPLNĚ PŘÍŠERNĚ POMALU SE TO ROZJÍŽDÍ, OMLOUVÁM SE 🥺.
Přísahám, že od příští části už to bude lepší ♥. I když stejně je to celý úplná kravina 😄.