loose your halo • destiel

19. Bouře

...

stydím se

...

Seděli jsme beze slova v autě a ticho se z příjemného změnilo v trapné už tak před deseti minutami. Já byl na mobilu a psal Meg něco strašně "důležitého", abych byl zaneprádněný, zatímco Dean zase pozoroval silnici před sebou a čas od času koukl směrem ke mně, ale nic neřekl.

To ticho bylo příšerné. Už jsem se chtěl i Deana zeptat, jestli by nepustil nějakou hudbu nebo aspoň rádio, ale potom mi došlo, že zároveň jsem to ticho, i když třeba nepříjemné ticho, nechtěl přerusovat. Bylo na něm něco... napínavého. Přesně jako klid před bouří. Ticho před tím, než se stane něco velkého...

Dean odstavil Impalu u silnice a my museli vystoupit. To byla vcelku dost velká nevýhoda našeho domu. Člověk totiž musel auto zastavit v odstavném pruhu u silnice a potom dojít skoro půl kilometru pěšky skrze vysokou trávu. Zároveň jsme ale díky tomu měli o něco větší výhodu, že za námi nikdo nepůjde a budeme mít klid.

K domu jsme došli ve stejném tichu, jaké panovalo předtím v autě. Jen s tím rozdílem, že jsme se na sebe koukali už mnohem častěji a déle. Stáli jsme těsně za dveřmi, jež Dean chviličku před tím zavřel a zamknul. Napětí se stupňovalo a já cítil jak se můj tep zrychloval každou přibývající vteřinou ticha. Bouře se blížila.

Sledoval jsem Deanova záda, jelikož kvůli interakci s dveřmi, byl ke mně jimi otočený. Nehýbal se tak dlouho... Až moc dlouho. Skoro jako by si buď něco rozmýšlel, nevěděl, co má dělat a nebo se mu udělalo nevolno.

Došel jsem k němu a jemně mu položil ruku na rameno. Okamžitě se ke mně otočil čelem a naše pohledy se zapíchly do sebe jako kdyby snad patřili jednomu člověku. Splynuli jsme... tak jako před čtvrt rokem. Tak jak to bylo správné.

Napětí se opět stupňovalo a já už v dáli zaslechl jemné zahřmění.

Vydechl jsem všechen vzduch z plic a Dean se mírně usmál a olízl si rty. Musel si, sakra, olíznout ty rty? Okamžitě to upoutalo mou pozornost a já se musel jsem kousnout do dásní, abych neopakoval to, co udělal Dean.

"Tak jsme tady," řekl tiše Dean, ale já mu stále sledoval rty a nehodlal s tím jen tak přestat. Nešlo to.

"Mhm," zamumlal jsem a na sucho polkl. Dean nebyl jen nějaký obyčejný dort. On byl zatracené nebe z cukrové vaty s lízátky a bonbóny, co prší z nebe. Jeho obličej posetý pihami byl jako noční obloha... Každá piha byla unikátní a výjimečná jako hvězda, každá vráska tvořila vzácné souhvězdí a i přestože víte, jaký je to všechno hrozný kýč a klišé, prostě nedokážete odtrhnout pohled. A tak jen koukáte jako zmražení na místě s otevřenou pusou a už nikdy se nechcete vrátit zpět do reality.

A asi takhle nějak jsem musel vypadat, když se můj vesmír najednou pohl směrem ke mně a zahalil tak i poslední zbylé kousíčky sebeúcty. Byl tak blízko, že jsem cítil jeho hluboký horký dech na mé tváři, jeho měkké konečky prstů sjíždějící po mé čelisti až k bradě a jeho vlhké plné rty dravě a hladově obklopující ty mé.

Vyměnili jsme si pozice a tak jsem se ocitl zády přilepený ke vchodovým dveřím s jednou Deanovou rukou pod tričkem a druhou v jeho vlasech. Líbal mě tak, jako ještě nikdy před tím... Byla z toho cítit potřeba. Strašná potřeba.

Musel jsem vzdychnout a zavřít oči, když se Dean přesunul na můj krk. Vždycky jsem tam byl hodně citlivý a to on si toho byl moc dobře vědom. "Sakra, Deane..." vydechl jsem tiše. Měl jsem pocit, že moje tělo mi už ani víc nepatřilo... Bylo jeho. Celý já jsem byl jen jeho.