loose your halo • destiel

25. Troska

Z pohledu Deana:

Lil jsem do sebe dalšího panáka vodky (po sedmi nebo kolika jsem to už přestal počítat), když za mnou přišel barman. Zrovna si vyměnil službu s jednou nejvíc sexy brunetou, ale ani na toho kluka nebyl tak špatný pohled. Chodil jsem do toho baru často, takže Will byl skoro jako můj kamarád.

"Nalej mi d-dalšího," škytl jsem, opile se na něj usmál a podal mu štamprli, kterou si ode mě William ihned vzal.

"Tady to je."

"Dík." Okamžitě jsem do sebe vyklopil obsah celé skleničky a objednal si dalšího. Potřeboval jsem zase vypadnout... Nikdy jsem nevěděl jak ani kam, ale potřeboval jsem to.

"Tenhle bude poslední. Nehodlám s tebou mít zase problémy." Třískl se skleničkou, že se málem rozbila.

"Ale copak, že jsi dneska tak protivnej?"

Will se na mě znuděně podíval jeho zelenýma očima. "Před chvílí jsem přišel ze školy, nemám prostě na tebe náladu a jsem děsně unavenej."

"Tak já ti pom-" Pokoušel jsem se zvednout ze židle, že půjdu za bar, ale uklouzlo mi to a málem jsem přes něj spíš přepadl.

"Deane, ty už radši jdi domů," řekl Will, zatímco obíhal bar, aby mi pomohl na nohy. Stát na nohou bylo mnohem těžší, než jsem očekával.

Hned po tom mi Will zavolal taxi, které do několika minut přijelo. Řekl jsem řídiči, ať jede furt rovně a že mu budu říkat kam zahnout, jelikož můj dům adresu neměl. Cesta utekla docela rychle, protože jsme se s řidičem bavili o nějakých blbostech. Jediný nepříjemný moment nastal, když mi musel zastavit u krajnice, abych se mohl vyzvracet. Stejně to ale nebylo tak hrozné jako třeba o pět dní dříve, když jsem měl otravu alkoholem, dovážela mě sanitka a pumpovali mi žaludek.

Poslední dva týdny jsem byl prostě příšerná troska... Dokonce i Sammy měl v plánu přestat na nějakou dobu chodit do školy a chtěl za mnou přijet, jelikož se o mě bál... a to jsem mu řekl jen zlomek toho, co se dělo doopravdy.

Po několika minutách jsme s taxikářem přijeli k místu, kde stála zaparkovaná Baby. "Drobný si nech." Dal jsem řidiči peníze a plouživým krokem vyrazil domů. Jakmile jsem byl sám, všechno na mě opět dopadlo. 

Na Case jsem už nebyl ani tak naštvaný jako spíše zklamaný... A ani ne z něho jako spíš ze mně. Bylo mi strašně... Zastavil jsem, koleny padl do trávy, která byla ještě mokrá po dešti a začal brečet. Jak jsem už říkal... Byl jsem troska.

Před očima se mi vybavil Casův zničený a zlomený pohled. Vyvolal jsem v něm strach... Já, který přísahal, že mu nikdy neublížím a budu ho chránit, jsem mu ublížil nejvíce.

Nikomu jsem o Casovi neřekl. Ani kým doopravdy je a ani kde je nebo kam šel. Prostě ho prohlásili za pohřešovaného a vyhlásili pátrání.

Klečel jsem jako skoro každý den v uplynulých čtrnácti dnech na zemi, brečel a doufal, že všechno je jen sen a že až se probudím, Cas bude člověk a bude se mnou sedět v trávě a vyprávět mi o umění, což dělával vždycky tak rád... Jenomže nikdy se mé přání nesplnilo. Castiel byl nephilim... Nephilim. Patřil mezi stvoření, které jsem byl od malička učen zabíjet.

A nejhorší na tom bylo, že já to někde v hloubi duše věděl. Nedokázal jsem to přijmout, ale věděl jsem to.

Bolestně jsem k sobě semknul oční víčka. Co by se asi stalo, kdyby mi to Cas řekl dříve? Co kdybych se ho na to zeptal, když jsem začínal mít pochybnosti? Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl. Všechno jsem pokazil, ale nešlo to jinak... Castiel byl nephilim a já lovec. Neměll jsem ho přece milovat... Nesměl jsem se k němu teoreticky ani přiblítit a přesto jsem skončil opilý v kleče v trávě a nemoci se ani pohnout dál... Ale já nikdy nebyl tak dobrý lovec jako táta... Až moc jsem si lovení bral k srdci, přemýšlel jsem nad tím a vzpomínal na slova, která mi o andělech a nephilimech říkávala máma. Každopádně jsem věděl, že Case bych nikdy zabít nedokázal. Řekl jsem mu to tehdy ve hněvu, ale nikdy bych to doopravdy udělat nemohl. I kdyby mě snad opravdu měl v plánu jen celou tu zneužívat a pak zavraždit, radši bych se nechal, než abych zabil já jeho.

O několik minut později jsem se zvedl ze země, utřel si oči hřbetem ruky a vyšel dál. Ta vysoká tráva mě ale upřímně vytáčela k nepřítomnosti.

Lehl jsem si ve špinavém oblečení do postele a zhluboka vdechl vůni peřin. Stále v nich byl náznak Case... Všude byl náznak Case. Ve skříni měl oblečení, v koupelně zubní kartáček, ručník a sprchový gel, na chodbě ležely jeho boty, v lednici bylo ještě stále několik krabic jeho oblíbeného džusu, který jsem já nesnášel... Cas byl všude a já neměl sílu se ho vzdát.

Ten den, když jsem se dozvěděl pravdu, jsem přišel domů a hněvem všechny jeho věci rozházel na všechny strany. Byl jsem tak neskutečně naštvaný... Ale hned další ráno jsem každou jednu věc zase vzal a pečlivě uklidil na své správné místo. Při mém záchvatu hněvu jsem ale rozbil rámeček s naší fotkou s Casem, který mě mrzel ze všeho nejvíce. Na fotce jsme totiž byli my ze dne, co jsme spolu byli úplně poprvé sami venku bez Sama. Strašně jsme se opili a o téhle fotce jsme ani nevěděli až do chvíle, než jsem jí našel vyhozenou v koši v mobilu. Cas tam vypadal tak šťastně se smíchem od ucha k uchu.

Miloval jsem ho už v ten moment. Nešlo jen o jeho dokonalý a nevinný vzhled, ale především o jeho srdce a duši. Cas byl jediný člověk po neskutečně dlouhé době, který mě nezavrhl kvůli zdi, kterou jsem kolem sebe postavil. On byl jediný, kdo se mě pokusil upřímně poznat a neřešil fakt, že jsem byl lovec. Byl jediný, pro koho jsem byl ochotný se otevřít...

Chytil jsem peřinu do obou rukou a přivinul jí k sobě. "Mrzí mě to, Casi... Mrzí mě to," zašeptal jsem. Kdybych měl možnost ho opět vidět, řekl bych mu to... Objal bych ho a řekl mu, jak moc mě to mrzí.

Měl jsem v hlavě jasno. Radši jsem chtěl být na útěku s nephilimem, který pro mě znamenal víc než celý můj život, než abych zemřel s vinou, že jsem ho kvůli nějakému pitomému předsudku zničil nás oba.