loose your halo • destiel

12. Policie

Leželi jsme na posteli, čely otočení k sobě, a spokojeně oddechovali.

"To bylo..." odmlčel jsem se. Neměl jsem ponětí, jak vůbec popsat míru mého štěstí v tu chvíli.

"Souhlasím," pousmál se Dean chápavě. Pak mi položil ruku na tvář a pomalu přejel palcem od koutu mého oka přes lícní kosti až skončil na spodním rtu. "Máš strašně hebký rty, víš to?" Sledoval je hladově, načež jsem se k němu natáhl a jemně ho políbil.

"Díky," poděkoval jsem, když jsme se od sebe odtáhli... Ale jen pár sekund na to náš moment vyrušilo vyzvánění Deanova mobilu.

"Sakra..."

Nic jsem neříkal a jen opřený o lokty pozoroval jeho měnící se výraz v tváři. Vypadal najednou tak smutně, že mě až píchlo u srdce.

"Táta," kostatoval nakonec zřejmý fakt. Už jsem si zase pomalu začínal lehat zpět do postele poražen Johnem, když tu vyzvánění rázem utichlo a Dean se na mě se smíchem převalil.

"C-co to děláš?"

"Co?"

"Měl jsi to vzít, Deane, mohlo to být přece důležitý."

Dean se uchechtl a jeho ústa zůstala zakroucená v nakažlivém úsměvu. "Ty jsi pro mě ale mnohem důležitější."

Koukal jsem na něj překvapeně a přehrával si v hlavě tu větu stále dokola. Měl jsem pocit, jako by moje srdce uvnitř hyperaktivně skákalo nadšením.

"Miluju tě." Nečekal jsem, že to řeknu. Aspoň ne tak rychle. Tak brzo... Srdce mi rázem nervozitou pár skoků vynechalo.

Dean mě sledoval a jeho rozničky se rozšířily ještě o něco více, než byly doteď, až skoro úplně pohltily zelenou kolem nich. "Taky tě miluju." I kdyby to tehdy býval neřekl, věděl bych to. V tu chvíli jsem si tím byl už stoprocentně jistý.

.......

Seděl jsem ve školní lavici a znuděně pozoroval minutovou ručičku na hodinách, která se ne a ne pohnout. Učitelka zrovna přepisovala na tabuli příklad na geometrické posloupnosti, kterou jsme zrovna opakovali. Byla to hrozná nuda a já se nemohl dočkat, až konečně zazvoní na konec hodiny a já budu moct za Deanem. Domluvili jsme se spolu totiž, že hned jak mi skončí škola, půjdeme spolu do kina.

Když jsem měl konečně padla, rychle jsem vyběhl ze školy. Jenomže tam na mě krom Deana čekalo i policejní auto. Snažil jsem se zachovat klid a sebejistě vykročil jejich směrem.

"Už jsem vám několikrát řekl, že ho máte nechat na pokoji. Nic neviděl, nic neví." Slyšel jsem Deana říkat zvýšeným hlasem k jednomu z policistů. Zněl dost naštvaně.

"Dobrý den, co se tu děje?" Hlavou jsem kývl k Deanovi na náznak pozdravu, načež on se mírně usmál. Aspoň trošku ho můj příchod uklidnil.

"Dobrý den, pane Novaku. Máme na vás jen pár doplňujících otázek. Dovezeme vás k nám na stanici, ať to tu neřešíme všem na očích, souhlasíte?" Chvíli jsem váhal... už jen kvůli Deanovi, ale nakonec jsem si nasedl. Ještě nikdy dřív jsem nejel policejním autem, takže to bylo strašně zvláštní.

"Tak to ani náhodou," namítl Dean a rukou zarazil dveře, které jsem se snažil zavřít. "Nikam nejede."

"Promiňte, pane, ale je to naše práce. Za pár hodin bude všechno vyřízeno a už ho otravovat nebudeme."

"To jste slibovali i minule a jak tak vidím, moc vám to nevyšlo." Byl vážně... vážně naštvaný a já si díky tomu připadal jako nějaký křehký poklad, který se snažil uchránit před popraskáním.

"Jinak to nejde, omlouvám se," vložil se do hovoru i druhý z policistů a když už jsem viděl Deana, jak otevíral pusu, aby něco řekl, rychle jsem ho předběhl: "Deane, budu v pořádku. Slibuju. Za chvíli to dořešíme a pak ti zavolám, ano?" Natáhl jsem ruku k té jeho, jež stále ještě držel dveře tak, abych je nemohl zavřít.

"Přijde mi to celý na hlavu. Však stejně ani nic nezjistí."

"Tak o to lepší bude, abych už byl zase u tebe, ne?" zašeptal jsem. Nechtěl jsem, aby nás kdokoliv slyšel. Dean byl ve městě dost oblíbený a kdyby se někdo náhodou dozvěděl o našem vztahu, zničilo by ho to.

Ještě chvíli se rozmýšlel, a nakonec dveře pustil. "Kdyby cokoliv, volej, ano?" Jeho starostlivost mě vždycky děsně udivovala. Nikdy dříve jsem neslyšel lovce, aby takhle mluvil na kohokoliv... Natož na někoho, jako jsem byl já.

"Samozřejmě." Usmál jsem se a s ránou zavřel dveře. Byly sice opatřeny kouřovou fólií na okno, takže mě Dean nemohl vidět, ale i tak jsme si nějakým zázrakem koukali přímo do očí. Náš oční kontakt se přerušil až když jsme zahnuli za roh do další ulice.

......

"Tak je to váš mobil, nebo ne?!" křikl jeden z mužů, který očividně hrál zlého poldu s černou spálenou krabičkou v průhledném sáčku v ruce. Mé tělo se opět zachvělo strachem. Aspoň, že se z toho černého kusu hmoty, slité dohromady, nedalo očividně nic vyčíst nebo zjistit.

"Já nevím, možná!"

"A co tedy dělal uprostřed místa činu?!"

Okolní svět se pro mě najednou zastavil. Místo činu?

"Cože?" nekřičel jsem. Můj hlas teď připomínal spíše pištění. Někde hluboko uvnitř jsem už dávno věděl, že ten muž zemřel, jelikož neměl šanci to... něco... přežít, ale i tak to bylo jiné, slyšet a znát pravdu.

"Našli jsme v lese ohořelé ostatky a soudní lékař po pitvě zjistil, že šlo o může kolem padesáti let. Nemohl by to být pachatel, který střílel na Deana Winchestera?" Hlas toho muže byl sice mnohem klidnější, ale i tak jsem se začínal potit víc a víc. Proč tam muselo být takové vedro?

Po chvíli, co jsem jen zíral před sebe, ke mně přišel ten "hodný polda". "Řekněte nám, prosím... Opravdu jste nic neviděl?"

Nemohl jsem nic říct. Vyšetřovali by mě. Zavřeli by mě někam do vězení a bůhví, jestli bych se vůbec kdy dostal na světlo. Zabil jsem člověka... A ani nevím jak. Celé noci jsem nad tím od toho dne přemýšlel. Nespal jsem, nejedl. A jediná odpověď, co mě pokaždé napadala, nebyla ani zdaleka přijatelná a tak jsem jí raději vždycky ihned zazdil.

"Nic jsem neviděl. Byla tam tma. Omlouvám se."

Oba dva muži se mě ještě několikrát zeptali, jak je možné, aby se můj mobil našel jen kousek od mrtvoly spálené skoro na popel, když jsem všem tvrdil, jak jsem nic neviděl. Ale já jim stále dokola jen odpovídal, že opravdu nic nevím, nic jsem neslyšel a ani neviděl. Že jsem byl v šoku a ten mobil ani nemusí být můj.

Pustili mě ven až po dvou vysilujících hodinách.

Sedl jsem si na schody před policejní stanici a vyhledal si v kontaktech Deanovo číslo. Jestli jsem zrovna něco potřeboval, byl to on.

........

Tak dneska jsem si před spaním hezky přečetla detailní článek o průběhu pitvy... Jen abych mohla napsat, že na soudním zjistili pohlaví a věk oběti... (ale bylo to zajímavýyy) A furt nevím, jestli to mám dobře 😂. Ale kdo to řeší vůbec 😂🥱? (*ehm* já *ehm*)