loose your halo • destiel

32. Burgery a vzpomínky

Z pohledu Deana (stále):

Přijel jsem na parkoviště k vysoké škole a bez toho, abych vypl motor nebo zavřel dveře auta, jsem vyběhl směrem k telefonní budce, kde se měl nacházet Cas. Moc jsem to tam neznal, jen jsem čas od času Castiela vyzvedl z vyučování před vchodem do školy a dvakrát jsme spolu v tom parku byli na procházce, takže ještě ve tmě a sněhové bouři hledat malou a špatně osvětlenou telefonní budku, byla vcelku výzva.

Nakonec jsem se ale k cíli dostal. "Casi?" šeptl jsem do tmy a pokusil se nevnímat štiplavou bolest způsobenou mrazem na tvářích a konečcích prstů. Najednou mi došlo, že jsem tu bundu pro Case nechal v Baby, zklamáním nad sebou samým jsem zavřel oči a rty stáhl do úzké linky.

Nikdo se neozval, ale bylo mi jasné, že to nebylo schválně. Nemohl mě předtím slyšet. "Casi?" řekl jsem tentokrát o dost hlasitěji a srdce se mi najednou rozbušilo nervozitou. Nebyl jsem nervózní z Castiela jako nephilima, ale z Castiela jako bytosti, která má teď pravděpodobně větší strach ze mě než já z ní.

Zahleděl jsem se místa zahaléneho tmou, ve kterém jsem si povšiml nějakého pohybu. Určitě to byl Cas.

"Pojď sem, ať můžeme do auta," vybídl jsem ho. Tam aspoň nebude sněžit a foukat.

"Ty... Ty mi věříš?" zeptal se váhavě a já se opět začal proklínat. Ten hněv. Ten můj pitomý hněv. Kdybych býval držel jazyk za zuby, bylo by to v pohodě.

Vykročil jsem směrem ke zvuku. Nemohl jsem se dočkat až budeme v teple, protože ta zima byla příšerná. "Věřím ti. Pojď se mnou."

Castiel se najednou pohnul více než jsem čekal a padl mi kolem krku. Ztuhl jsem na místě, jelikož to pro mě bylo překvapení a ještě než jsem ho stihl obejmout nazpět, stál zase kousek ode mě s rukama podél těla.

"Pojď," řekl jsem rychle. Byla mi hrozná zima, nemohl jsem moc myslet na další věci a věděl jsem, že ani Casovi nemůže být po delší době strávené venku úplně teplo.

Cas ani neváhal, přijal mou ruku, kterou jsem natáhl jeho směrem a vyšli jsme spolu k Baby.

"Vezmi si tohle." Vtiskl jsem k hrudníku tlustou zimní bundu a otevřel dveře od spolujezdce. Všechno se dělo tak rychle, že jsem ani neměl šanci vyšilovat, jak neskutečně moc šťastný jsem byl, jelikož Cas byl konečně zpátky doma.

Vše se dostavilo až o několik hodin později. Poslal jsem ho do horké vany, připravil čisté oblečení, uvařil čaj a narychlo připravil pro Case dva burgery, jelikož je měl rád.

Seděl jsem v kuchyni a přihlížel si nějaké akční letáky, co jsem si donesl z obchodu pár dní zpátky. Problém ale byl, že jsem absolutně nevnímal, co je na jejich stránkách za produkty, jelikož jediné, co se mi hodilo hlavou, byl Castiel. Byl v mé hlavě stále, ale teď to bylo jiné. Konečně byl doma. Konečně jsem zase věděl, že je v pořádku a mohl se mu omluvit a začít od znova. Tři měsíce od sebe přeci nejsou až tak dlouho, ne? Už jsme to jednou překonali.

Vešel do kuchyně v jednom z mých starších triček a teplácích, které jsem mu půjčil. Sice byla v ložnici hromádka oblečení, která byla jeho, ale já měl tak nějak potřebu ho mít ve svém. Měl jsem tak větší pocit, že mi už třeba neuteče.

Vypadal tak zatraceně maličký. To tričko mu bylo hrozně velké, i přestože když ho měl naposledy, sedlo mu akorát. Venku v kabátu a pak bundě vůbec nevypadal tak křehce a zranitelně, takže jsem si toho nevšiml. Člověk by si ani zdaleka nepomyslel, že je nephilim. Okamžitě jsem tu myšlenku zahnal pryč. Nešlo o to, komu se narodil, ale kým byl. Jen o to šlo a já si to musel stále připomínat.

"Udělal jsem ti něco k jídlu a na zahřátí." Popostrčil jsem talíř s jídlem a hrnek směrem k němu. Bylo mezi námi hrozně zvláštní napětí a nevěděl jsem, co si mám myslet o faktu, že Cas skoro vůbec nemluvil. Byl rád, že je zpět? Chtěl být vůbec se mnou? A čím si asi musel projít, když vypadal tak, jak vypadal?

Castiel si sedl naproti mně ke stolu, vzal do rukou burger a krátkou chvíli si ho prohlížel, než do něj kousl. Při žvýkání se na ale tvářil, jako by snad právě konzumoval staré ponožky.

"Nechutná ti?" zeptal jsem se smutným tónem, i když jsem nechtěl, aby to tak vyznělo. Možná jsem za ty tři měsíce zapomněl, jak ho měl Castiel rád nebo jsem něco pokazil.

"Ne... Je... Je dobrý." Určitě bylo něco špatně, ale nechtěl jsem ho vyslýchat, pokud o tom sám nechtěl mluvit. Na všechno jsem teď musel jít opatrně.

Opět si kousl jídla, avšak tentokrát o něco pomaleji. Všiml jsem si, že se mu v očích leskly slzy a netušil, jakým způsobem se mám zachovat.

"Casi?" začal jsem a jeho bouřkově modré oči se střetly s mými. Něco se s ním za tu dobu pryč stalo. Něco hrozného. "Nejez to, pokud nechceš." Snažil jsem se znít co nejvíc neutrálně.

"Ale mně to chutná, jen... Na něco jsem si vzpomněl ve spojitosti s burgrem." Pousmál se, a i přestože to byl první úsměv po zdánlivě nekonečné době, neměl jsem z něj ani trochu radost. Vyzařovala z něj taková bolest a strach. Stále jsem měl trochu obavy, jestli to nezpůsobuji já, ale potom tu byla chvíle, jako když mě před několika desítkami minut náhle objal.

Castiel už měl slzy opravdu na krajíčku. "Promiň." Natáhl jsem směrem k němu ruku. Kupodivu neucukl a tím mi dal o něco větší naději. "Hned to napravím." Převzal jsem do rukou několikrát nakouslý burger a potom ještě talíř s tím druhým a odnesl obojí do kuchyně. Po cestě jsem se ještě jednou ohlédl směrem ke Casovi, který vypadal ublíženě jako stěně, když mu ukradnete hračku.

"Takhle to snad bude o něco lepší. Kdybych měl nějaké jiné jídlo tedy, tak ti ho hned dám, ale žiju tak nějak ze dne na den a tohle jsem udělal z posledních pár potravin, co byly na zítřejší oběd a snídani."

Cas se chvíli díval na hromadu směsi z potrhaného masa, zeleniny, kečupu, sýra a opečené bulky. Vypadalo to jak kdyby to už někdo před ním snědl a já měl chuť se jít zahrabat. Chtěl jsem jen, aby mu to nepřipomínalo burger a přitom to ale burger byl, ne, abych ho obral o jeho jídlo. Pak se ale Castiel podíval na mě a hodně mírně, ale zato zcela upřímně se pousmál a mně díky tomu spadl obrovský kámen ze srdce. Nic už potom neříkal, jen vzal do ruky vidličku, která ležela vedle talíře a začal do sebe ládovat... Směs.

Pozoroval jsem ho. Věděl jsem, jak moc to nenávidí, ale nemohl jsem jinak. Za prvé to bylo úplně poprvé, co jsem ho pozoroval naživo s vědomím, že je jeho otec anděl a za druhé (a to bylo mnohem důležitější) z toho důvodu, jak vypadal. Propadlé tváře, slabé tělo, kruhy pod očima větší než kdy jindy a to, co vyzařoval bylo... jako kdyby byl ztělesněním smutku.

A při vzpomínce na toho stydlivého introvertního kluka, který měl jednu kamarádku, svou mámu a sestru, o které se staral jako kdyby to byl jeho životní úkol. Když si vzpomenu, jak zářil pozitivismem, i přes to všechno, co se stalo v jeho životě... A pak, když jsem toho kluka srovnal s Casem, který právě seděl přede mnou, měl jsem spíš naopak strach, aby se každičkou vteřinou nerozpadl jako domeček z karet.