loose your halo • destiel

24. Domov a rodina

"Už nikdy takhle necestuju!" křikl jsem na anděla, zatímco jsem se snažil opět naleznout rovnováhu. Byla to ta nejhorší cesta mého života... Můj otec mě totiž celou dobu, co letěl, musel nést v náručí jako nějaké mimino a jeho přílišná blízkost se mi nelíbila ani trochu.

"Ale však ty si to jednou zamiluješ."

Stál jsem s mým otcem před vchodem do nějakého bunkru. Prý to mělo být to dokonalé "hnízdo" plné andělů s překrásnými křídly a nephilimů s nebeskou sílou, ale vypadalo to spíš na nějakou zapomenutou skládku odpadu. Každopádně jsem se poslední dobou dost dobře naučil, že to, jak budova vypadá zvenku, neznamená, že takový bude i její interiér.

"Počkej tady," nařídil mi a vešel dovnitř. Celé se mi to nějak nezdálo, ale vážně už jsem neměl co ztratit a hlad byl příšerný. Jediné, co jsem chtěl (a bylo možné to dostat), bylo jídlo, voda, vana a postel.

Po pár minutách se otevřely dveře do bunkru a vyšly z nich dvě ženy. Jedna z nich měla menší šedohnědá křídla, ta druhá vypadala docela úplně obyčejně, ale čekal jsem, že bude nephilim.

"Ahoj," promluvila ta bez křídel. "Já jsem Jo." Podala mi ruku a já ji přijal. Byla pěkná... Delší blond vlasy, milý úsměv. Tmavě hnědé oči v kombinaci se světlými vlasy připomněly Meg. Věděla o tom, kým jsem? Nenáviděla mě taky tak jako Dean?

"Já jsem Castiel."

"Ano, já vím. Všichni tady o tobě ví díky Chuckovi... Byl jsi naším hlavním cílem poslední tři roky."

O tom, že po mně pátrali, jsem věděl, ale i tak jsem se na chvíli nad něčím zarazil. "Chuck?"

"Tvůj otec přece," vložil se mezi nás anděl. Trochu jsem si zanadával, že jsem se mého otce po čtyřech dnech plných jeho promlouvání do duše nedokázal zeptat na jméno. "Jinak já jsem Anna." Hnědovlasá žena s měděnými odlesky, které její vlasy pod slunečními paprsky měnily spíše na zrzavou, si se mnou potřásla rukou a usmála se. Mohlo jí být tak dvacet, což byl na anděla neobvykle nízký věk.

"Máme tady s Jo za úkol tě provést po areálu a ukázat ti, kde budeš bydlet, jíst a tak."

Obě dvě se jako jakési robotky ve stejnou chvíli otočily na patě a vešli dovnitř. Šel jsem v závěsu za nimi.

Jak jsem očekával, bunkr uvnitř měl pofobný, ne-li ještě větší "wow efekt" jako Deanův dům nebo základna lovců. Dokonce jsem měl i teorii, že to původně lovecká základna byla, oni jí našli a předělali si jí sami pro sebe.

"Fíha..." uniklo mi z úst, když jsem se z něčeho, co připomínalo balkón, rozhlédl dolů po hlavní místnosti. Bylo tam možná více postav bez křídel než s nimi, avšak záře některých andělů působila, jako kdybych se ocitl v nebi. Pochopil jsem, že čím krásnější a zářivější měl anděl křídla, tím měl i vyšší postavení v hnízdě a byl celkově mocnější... Můj táta byl v tom hnízdě nejzářivější anděl ze všech.

"Všechno ještě není úplně dokonalé, ale díky plánu, který nám připravil Chuck, dokážeme společnými silami tohle místo řídit jako firmu," vysvětlovala Anna s rukou napřaženou do prostoru. Vypadala dost hrdě.

"Jak dlouho to budujete?"

"Něco kolem pěti měsíců. Musíme celé hnízdo hodně často stěhovat, aby nás lovci nevystopovali."

Kývl jsem hlavou a v doprovodu žen jsem sešel ze schodů dolů, kde na nás čekala skupinka pravděpodobně nephilimů.

"Tak ty jsi ten Castiel, co?" Přišel ke mně jeden z nich. Byl to vysoký muž s delšími blond vlasy.

Usmál jsem se na něj a pozdravil ho: "Ano, to js- au!" zakřičel jsem, když mi najednou přistála na tváři jeho pěst. "Za co to bylo?!" Anna s Jo už ode mě toho blonďáka odtáhli. Bylo jisté, že z toho bude mít problémy.

"Kvůli tobě umřel Samandriel, ty kreténe!"

Zmateně jsem se ohlédl kolem sebe na výrazy ostatních a mnul si při tom neskutečně bolavou čelist. Nikdo v okolí už však naštěstí nepřátelsky nevypadal.

Anna vzala paralyzér, přiložila ho nephilimovi ke krku a spustila. Nephilim se na místě složil k zemi jako hadrová panenka. "Jo, proveď tady Castiela," přikázala ženě, která opět stála po mém boku.

"Pojď radši odsud, Castieli, tohle vidět nemusíš."

Jo mě držela za zápěstí, zatímco jsem se ohlížel za nás na Annu a nephilima. Cítil jsem vůči němu lítost.

"Kdo byl Samandriel?" zeptal jsem se zvídavě, když jsme se procházeli jídelnou. V ruce už jsem držel burger, který byl do půlky spořádaný... Měl jsem hrozný hlad. Jo se na mě smutně podívala... Hned mi došlo, že Samandriela musela také znát.

"Samandriel byl tvůj bratr, Castieli. Byl úžasný bojovník, trochu takový nešika, ale neskutečně milý," odmlčela se. "Ten muž, který tě před chvílí praštil, byl jeho snoubenec... Dost ho ztráta Samandriela zasáhla."

Píchlo mě u srdce, jelikož jsem věděl jak moc dokáže ztráta takhle blízké osoby vyrvat srdce z těla ven. Vzpomněl nsem si, jak táta říkal něco o mých sourozencích, které zabili lovci, když mě hledali... Byl i on mezi nimi? "A jak zemřel?" optal jsem se pro jistotu.

"Když tě hledal. Byl vyslaný jako třetí... Tušil, co ho čeká, ale i tak tě chtěl mermomocí dostat domů." Takže jsem si to myslel správně... Vážně umřel kvůli mně.

"Hele... Jo?" oslovil jsem ji.

"Mhm?"

"Kolik mám vůbec sourozenců celkově?"

Jo odpověděla téměř okamžitě. "Dohromady tři vlastní a osm nevlastních s tím, že jeden vlastní bratr, dvě nevlastní sestry a jeden nevlastní bratr zemřeli v uplynulých několika měsících." Wow... Tolik sourozenců? Přišlo mi to divné, ale tahle celá situace a místo se jevily jako totálně jiný svět.

"A všichni mí sourozenci vyrůstali tady? Jsou tady?"

"Ne," řekla krátce a nic víc nedodala.

"A... Řekneš mi k tomu něco? Nevíš, kde by mohla být moje biologická máma? Nemám někde třeba svou lidskou rodinu?" popobídl jsem jí. Chtěl jsem se o své rodině dozvědět víc... Byli to jediné, co jsem měl a už tak kvůli mě trpěli dost. Navíc jsem potřeboval kohokoliv, kdo by mě obejmul a vyslechl.

Jo ale stále nic neříkala a nakonec místo toho začala vyprávět nějaké nudné nesmysly o založení hnízda a jak je důležitá spolupráce v týmu. Chvílemi jsem si tam přišel jako za období komunismu.