loose your halo • destiel

31. Neznámé číslo

Z pohledu Deana:

"Už to je čtvrt roku... Musíš přestat pátrat, Deane. Pochop, že-"

"Hele, Sammy, pokud mi nechceš pomoci, nemusíš... Já to klidně zvládnu sám."

"Poslouchej mě!" zakřičel přes mobil a já si pozvdechl. Vůbec nechápal mojí situaci. Neviděl Casovu mámu, která se mi rozbrečela před očima a padla do náruče. Neslyšel Maiu, jak mi říkala, že její máma dala výpověď a teď nikdy není doma a její vlastní táta jí začal zavírat do sklepa, protože brečela strachy a on kvůli tomu nemohl spát. Sam nevěděl, že všechno to byla jenom moje vina a jedinou možností, jak navrátit věci do pořádku, bylo přivést Case zpátky.

"Nenechám tě se takhle zničit. Policie po něm pátrá, dělají to nejlepší, co dokáží."

Protočil jsem očima. Policie za tři měsíce nezjistila vůbec nic, já jsem aspoň věděl, že Castiel byl... vlastně jsem taky nic nevěděl. Byl jsem takovej idiot za to, co jsem mu řekl a jak jsem se zachoval. Kdyby nebylo mé agrese, Cas mohl být v klidu doma s jeho mámou a Maiou a s Meg by po telefonu drbali o mně a jejím novém objevu. Ano, možná byl Cas nephilim, ale já ho přece znal. Nebyl jako ti ostatní. Měl rád umění, byl neskutečný introvert, hodný na všechny kolem sebe, starostlivý a pečlivý, jeho nejoblíbenější pizza byla sýrová a miloval černý čaj a rád pozoroval včelky. Nebyl žádná vraždící příšera nebo "andělská stvůra" jakou jsem ho nazval. On by nikomu na světě neublížil záměrně. Nikdy.

Chvíli bylo na druhé straně hovoru ticho, ale nakonec Sam promluvil: "Tak dobře... Zjistím ti ty informace o starých loveckých základnách, pokud mi slíbíš, že dneska nepůjdeš v noci nikam ven, zůstaneš doma a vyspíš se konečně."

Oddechl jsem si. Kvůli mojí hádce s tátou jsem naopak od Sammyho neměl k těmto záznamům přístup a nabourat se tam by bylo vcelku obtížné. Táta mě teoreticky úplně vyškrtl z rodiny a lovci mě mezi sebe přestali brát... A to ještě nikdo z nich nevěděl, že víc než na nich mi záleželo na nephilimovi. "Jo, jasně. Dneska půjdu spát klidně hned v šest, když to pro mě uděláš."

"Deane..." vydechl moje jméno Sam unaveně.

"Hmm?"

"Už je deset."

Podíval jsem se na hodiny. Bylo už dokonce čtvrť na jedenáct. "No tak já půjdu spát hned teď, bereš?" Přišel jsem si jak mimino... Vážně jsem teď s mým mladším bratrem smlouval nad tím, kdy půjdu spát?

Sam mi to odsouhlasil, rozloučili jsme se a já si zašel do koupelny. Otevřel jsem skříňku a vyndal z ní kartáček na zuby, který byl stále ve stejném kelímku jako ten Casův. Nedokázal jsem na něj jen tak zapomenout a vyhodit jeho věci... Potom jsem si vyčistil zuby, opláchl si obličej studenou vodou, rukama se opřel o umyvadlo a podíval se na svůj odraz v zrcadle. Sam měl pravdu, potřeboval jsem se vyspat a odpočinout si.

Problém ale jako obvykle nastal v noci s další noční můrou. Míval jsem je skoro pořád. Jednou byly o Casovi, potom o mém nebo jeho tatovi a nebo třeba andělech, lovení a tak... Střídalo se to a nebo se naopak všechno událo v jednom snu. Nechápal jsem to. Už odmala mě táta učil lovit a vyrovnávat se se ztrátou nebo strachem. Postavil jsem si kolem sebe zeď a nepouštěl k sobě nikoho, abych pak nebyl při lovení rozptýlený nebo nevykazoval nějaké zbytečné pocity nebo tak... Tolikrát se stalo, že Sammy nebo nějaký civilista či lovec byl v nebezpečí a já to i přes všechny problémy, strach a stres zvládal úplně v pohodě... avšak teď...? Bylo to jiné.

Přibližně v pět hodin ráno jsem vzdal další pokus o spánek, vzal do rukou mobil a znuděně projížděl sociální sítě. Najednou mi ale začal mobil vyzvánět. Neznámé číslo. Svraštil jsem obočí a zkontroloval čas. Kdo by mi volal v takovou dobu? A navíc neznámé číslo?

Hovor jsem přijal a mobil si opatrně přiložil k uchu. "Halo?" promluvil jsem jako první, ale nikdo mi neodpověděl. "Haló?" zopakoval jsem tentokrát hlasitěji než předtím. Pořád nic. Řekl jsem si, že to asi byla jen nějaká chyba a tak jsem hovor ukončil a opět se vrátil do virtuálního světa.

Po pár minutách mi však začal mobil zvonit znovu. Rychle jsem to přijal a zeptal se kdo volá. Žádná odpověď. "Hele, tohle není vtipný. Kdo to je?" Pořád ticho. Už jsem chtěl hovor zase típnout, když se ozval známý, i když zároveň v něčem úplně jiný hlas.

"Deane?"

Ztuhl jsem, nevědomky zadržel dech a cítil jak se mi srdce mínilo zbláznit rychlostí tepu. Castiel? Ne... Nemohl to být on. Jak by...?

"Promiň, že jsem předtím nic neřekl, já... Bál jsem se."

Vydechl jsem všechen zadržený vzduch z plic a rty nechal pootevřené. Byl to on. Stoprocentně. Nějak se změnil, ale přec to byl on. Čeho se ale bál? Bál se mě? Jasně, že se bál mě...

"Kde jsi?" Snažil jsem se, aby můj hlas zněl co nejjemněji a nejmileji. Nechtěl jsem, aby měl jakékoliv pochyby.

"V parku u vysoké školy. Volám z budky," odpověděl téměř okamžitě Cas a potom na chvilku utichl. "Přijedeš pro mě? Neublížím ti, přísahám. Nikomu neublížím." Zněl tak strašně moc vystrašeně. Určitě byl unavený, hladový, žíznivý a promrzlý, jelikož venku byla pořádná sněhová vánice.

"Hned tam budu."

Rychle jsem vyskočil z postele, hodil na sebe nějaké random oblečení, boty, kabát a ještě s sebou vzal jednu teplou bundu pro Castiela na zahřátí. Utíkal jsem k autu, jak nejrychleji jsem mohl. Naštěstí jsem se, vzhledem k tomu, že byl prosinec a všude hromady sněhu, rozhodl s Baby zajet až skoro k domu. Už to šlo, protože po asi měsíci a půl, co byl Cas pryč, jsem konečně nechal udělat provizorní příjezdovou cestu a parkoviště, ale i tak je využíval jen ojediněle.

Nevěděl jsem, co přesně se bude dít, až ho uvidím. Byl jsem si však jistý, že to nějak zvládneme a že je především důležité, aby byl Castiel v teple a v bezpečí. Bůhví, čím si musel za toho čtvrt roku projít.

Už mi nezáleželo na tom, jako co se narodil a kdo byli jeho rodiče. Záleželo mi jen na něm. Na jeho duši a na jeho srdci. Byl jsem vážně idiot, že mi to nedošlo hned tehdy večer.