Ich Liebe Dich

Kapitola 1.

Poslední tři roky jsem trávila v Anglii, konkrétně v hlavním městě Velké Británie Londýně. Našla jsem si práci v jedné nejmenované firmě, jako návrhářka. Moje práce mě baví i když je to někdy celkem nuda.

Včera večer jsem obdržela nepěkný telefonát. Volali mi z Berlínské nemocnice, že rodiče měli autonehodu a jsou ve velmi vážném stavu.

V práci jsem si zařídila volno. Na poslední chvíli jsem si koupila letenku na nejbližší let do Berlína. Odlétám zítra v 11:00.

*****

Ráno mě vzbudil otravný zvuk mého budíku, který mi oznamoval že je půl sedmé ráno. V noci jsem toho moc nenaspala. Musela jsem pořád přemýšlet nad rodiči.

I když se mi nechce, tak vylézám z vyhřáté postele. Kufr mám zabalený již od včerejšího večera. Jediné oblečení, které jsem v něm neměla bylo to, co si dneska obléknu na sebe.

Roztáhla jsem závěsy a do mého pokoje vstoupilo alespoň trochu světla. Jako klasicky v Londýně pršelo a bylo zataženo. Jindy mi to nevadilo ale dnes mě to přivádělo ještě do větších depresí.

Mé nohy si to rovnou od okna namířily do koupelny, kde jsem si dala sprchu a vyčistila si zuby.

Z koupelny jsem vylezla zabalená v bílém ručníku. Šla jsem zpět do ložnice a oblékla si komínek několika kousků oblečení, které jsem nechala včera večer na černém kufru. Dnešní outfit byl celkem obyčejný, ale pro mě pohodlný. Skládal se z černých džín, bílého trička a bílých Converse tenisek. Své dlouhé tmavě hnědé skoro až černé vlasy jsem stáhla gumičkou do vysokého culíku.

Zašla jsem do kuchyně, kde jsem si dala k snídani pouze jablko. Sedla jsem si ke stolu a projížděla na svém telefonu sociální sítě. Dojedla jsem a telefon nechala v kuchyni na stole. A šla si do své ložnice pro kufr a koženou bundu.

Připravila jsem si to ke dveřím a teď už jen čekat na telefonát od taxikáře. Jen co jsem na kufr položila bundu, tak se bytem rozezněla písnička Headlong od Queen. Běžela jsem do kuchyně, kde jsem telefon nechala a chtěla to zvednout dřív, než tóny písničky probudí i moji spolubydlící Lisu.

Na displeji se zobrazilo cizí číslo a já to zvedla. Byl to taxikář. Oznámil mi, že je tu do pěti minut. „Ty už odjíždíš." Ozval se za mnou rozespalý hlas mé spolubydlící. „Ano za pět minut je tu taxík." Otočila jsem se na blondýnku s rozcuchanými vlasy. „Aha." Zívla si a posadila se na židli.

Vzala jsem svoje klíče, mobil a hodila to do kabelky. Šla jsem si obléct bundu, kterou jsem nechala na kufru u dveří, následována Lisou. „Kdy se vrátíš?" Opřela se Lisa svým pravým loktem o botník. „Nemám tušení." Hlesla jsem. „Hodně štěstí." Popřála mi a objala mě. Musela jsem se hodně držet abych znovu nepropukla v pláč. „Díky." Řekla jsem, vzala do rukou madlo od kolečkového kufru a vyrazila ze dveří.

Sjela jsem výtahem do přízemí a prošla dlouhou chodbou, kterou osvětlovalo několik zářivek. Sešla jsem pět nízkých betonových schodů a otevřela prosklené dveře s železným rámem.

Před domem stálo černé auto s nápisem TAXI na střeše. Doslova jsem proběhla tím slejvákem. Řidič mi vzal zavazadlo a uložil ho do kufru, já se mezitím posadila na sedačku spolujezdce potaženou černou kůží.

„Kam to bude?" Zeptal se milý pán, když usedl za volant. „Letiště Heathrow." Řekla jsem smutným tónem. Řidič kývl hlavou a šlápl na plynový pedál. Cesta raním Londýnem byl úmorná. Lidi vyrážejí do práce, a proto je vždy všude tolik aut. Na letiště jsme se dostali za půl hodiny.

„Díky moc." Předala jsem řidiči peníze, vzala si od něj svůj kufr a v hustém dešti vyrazila směr letištní hala.

Za nějaké dvě hodiny sedím v letadle směr Berlín. Do uší jsem si dala sluchátka a pustila si do nich písničky z mého play listu, který převážně obsahoval písničky od Rammstein a Queen. I pře můj velký strach z létání se mi podařilo usnout.

Vzbudila mě až letuška, která mi oznámila ať si zapnu bezpečnostní pásy, že budeme přistávat. Udělala jsem tak a každým kouskem svého těla si vychutnávala ten příšerný strach z přistávacích manévrů.

Naštěstí jsme dosedli na zem bez úhony a já si to z letadla s ostatními lidmi namířila pro svůj kufr. Hned co přijel po dopravním páse jsem ho vzala a táhla ho za sebou ven před halu letiště. Chytla jsem první taxík, který jel kolem. Nadiktovala jsem řidiči adresu domu mých rodičů.

Celou cestu jsem se koukala na míhající se věci za okýnkem taxíku. Přejeli jsme přes celý Berlín a konečně zastavili před mým rodným domem. „Tady se to téměř nezměnilo." Pomyslela jsem si, když jsem vystoupila a šla si pro kufr. Cestou ke dveřím jsem hledala v kabelce klíče.

Ulevilo se mi, když jsem odemkla. Proti mně se vyřítil pes mých rodičů Jack. Byl to dvouletý Belgický ovčák Malinois. Naštěstí si mě pamatoval z dob, když jsem jezdila za rodiči na víkendy. Moc jsem se tu nezdržela, odložila jsem si kufr, pohladila Jacka po hlavě a vrátila se zpátky do taxíku.

Nadiktovala jsem řidičovi adresu nemocnice kde by měli být moji rodiče. Cestu tam jsem s řidičem prohodila pár slov. Poznal na mě, že jsem nervózní. I když toho by si všiml i slepý.

Dojeli jsme před nemocnici, zaplatila jsem řidičovi a propustila ho ze svých služeb. Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila do haly urgentního přijmu. Za velkým stolem seděla mladá zrzavá sestřička. Sebrala jsem všechnu odvahu a rozešla se k ní.

„Dobrý den jsem Kate Richter. Měla bych tu mít rodiče." Modrooká sestřička upíchla svůj pohled do monitoru a ihned zpět na mě. „Ano manželé Richterovi, přivezli je včera podvečer po autonehodě ve velmi vážném stavu. Prosím běžte se posadit." Pokynula rukou k několika šedým křesílkům. „Pošlu za vámi jejich ošetřujícího lékaře." Dodala a já si šla sednout.

„Vy jste slečna Kate Richter?" Ozvalo se vedle mě a já se postavila proti postaršímu pánovi v bílém plášti. „Ano jsem." Podala jsem mu pravou ruku. Předpokládal jsem, že to je ten ošetřující lékař. „Vaši rodiče byli ve velmi vážném stavu. Bohužel váš otec zemřel ihned po nárazu a vaše matka nezvládla operaci." Oznámil mi. Zatemnilo se mi před očima a podlomila se mi kolena. Znovu jsem se posadila do šedého křesla a propukla v nekontrolovatelný pláč. Doufala jsem, že je to jen hodně špatný sen a že se každou chvíli musím probudit. Bohužel to je realita. Doktor se posadil vedle mě a dal mi ruku na rameno.

„Dáme vám něco na uklidnění." Naznačil sestře ať to donese. „Teď by bylo nejlepší, kdybyste se jela domů vyspat." Poučoval mě. Já zapila nějaký prášek, co mi sestra donesla. „Máte někoho, kdo by vás tam odvezl?" Zeptal se starostlivě a já mu s pláčem přikývla. 

Tak jo je to můj první příběh a vím že tato kapitola byla taková nezáživná ale prosím čtěte dál.