Ich Liebe Dich

Kapitola 36.

Během pár minut, které jsem strávila povídáním s Reeshem a Tillem na sedačkové lanovce, jsem se ocitla na vrcholu středně náročné sjezdovky, kterou jsme si vybrali a která byla zasněžena desítkami centimetry prašného sněhu.

„Tak jedeme?" Zeptal se nadšeně Schneider, když si několika plastovými pásky připnul černou mohutnou botu ke svému snowboardu. Nasadila jsem si na oči lyžařské brýle a připravila se. „Můžeme." Kývla jsem a hůlkami jsem se odpíchla od kraje a jako první z naší skupiny jsem se vrhla dolů.

Po hodně dlouhé době jsem stála na lyžích a znovu jsem si potvrdila pravidlo, že lyžování se nezapomíná. Studený vzduch mě ve vysoké rychlosti i přes černou lyžařskou kuklu šlehal po tvářích. V momentě, když jsem, už menší rychlostí, projížděla asi 4 metry širokou cestu mezi několika jehličnatými stromy jsem necítila strach. Byl to skvělý pocit.

Ticho narušil zvuk, který je typický pro člověka, který brzdí na lyžích. Vmžiku se vedle mě objevil Richard. „Ty jsi ale rychlá." Vydechl překvapeně Reesh. „Tak pardon. Já nemůžu za to, že ty a kluci si dáváte na čas." Řekla jsem se smíchem, protože se za mnou objevil i zbytek skupiny.

Jezdila jsem do doby, než se začalo stmívat. I když sjezdovky ozářily silné reflektory usoudila jsem, že už jsem toho měla dneska dost a vrátila jsem se na pokoj, kde už na mě čekal Jack, který chtěl jít ven.

Napadlo mě zajít za Paulem, jestli by nechtěl jít se mnou a Jackem ven. Převlékala jsem se z mokrých lyžařských věcí do své teplé bundy a tlustých legín a s Jackem na vodítku jsem vyšla na chodbu a zaťukala na první dveře z leva. „Dále." Ozvalo se a já vešla.

Paul ležel v teplácích a tričku na posteli a koukal do notebooku. „Ahoj Paule." Pozdravila jsem kytaristu, který vypadal mnohem lépe, a dokonce měl na tváři už svůj typický úsměv. „Ahoj. To už jste zpátky?" Odtrhl pohled od notebooku a přesunul ho na mě. „Jenom já. Kluci jsou ještě na svahu." Odpověděla jsem mu a okamžitě jsem na něho vyklopila otázku, kvůli které jsem přišla.

„Nepůjdeš se mnou a Jackem ven?" Vychrlila jsem na něj nadšeně. „Jo jasně. Rád." Odložil notebook a vstal z postele. Vzal si ze židle svoji zimní bundu a čepici a vyrazil za mnou na chodbu.

Zvolili jsme trasu okolo hotelu a cestou zpátky jsme se chtěli zastavit pod sjezdovkou a počkat na kluky.

„Je ti líp?" Zeptala jsem se Paula po tom, co jsme vyšli z hotelu. „Jo je." Odpověděl prostě. „Ale takhle špatně mi už dlouho nebylo." Přiznal a podrbl se na zátylku.

Po půl hodinové procházce v lesíku nedaleko hotelu jsme se přesunuli pod svah, kde jsme si dali horký ovocný čaj, který nám čekání na kluky alespoň trochu zpříjemnil.

A nečekali jsme dlouho. Během tří minut jsem zahlédla na svahu Schneidera, kterého jsem poznala podle jeho snowboardu a modrých kalhot, které zářily na bílém sněhu a z ním Olivera. „Už jedou." Řekla jsem s pohledem na snowboardisty, kteří se řítili vysokou rychlostí naším směrem.

Museli si nás všimnout, protože nezatočily doprava k turniketům, přes které by se díky skipasu dostali znovu na lanovku, ale trochu si přibrzdili a mířily rychle k nám.

„Nazdar!" Pozdravil nás Schneider, který právě dosedl na lavičku vedle Paula, ještě s nohami připnutými k snowboardu. „Ahoj." Pozdravili jsme s Paulem nazpět a pozorovali Olivera, který se k nám na snowboardu snažil doskákat.

„Už končíte?" Předklonila jsem se, abych na Schneidera přes Paula viděla. „Pro dnešek jo." Odpověděl mi a při tom si odepínal snowboard. „Kde jsou kluci?" Zeptal se Paul na otázku, kterou jsem měla připravenou.

„Támhle jsou." Řekl Oliver a ukázal na tři lyžaře, které jsem na tu dálku rozeznal pouze podle lyžařského oblečení. V čele jel Till za ním Flake, ale Reesh nikde.

Kluci viděli, že tu my čtyři sedíme a také mířili k nám. I přes dlouhou rovinku, která byla mezi koncem svahu a nám museli prudce brzdit. Zastavili zhruba tři metry od nás, odepli si lyže a přesunuli se k nám.

Chtěla jsem se zeptat, kde je Reesh. Ale naštěstí jsem spatřila jeho černou bundu, na kterou jsem mu na levý rukáv přišila pro něj typickou rudou pásku. Vůbec nezpomaloval.

Až na posledních pěti metrech prudce zabrzdil, tak že na nás šest dopadl sníh. „Richarde!" Zavrčel Paul a oprašoval si sníh z tepláků, ale Reesh se jen vítězně usmál.

Další část je tady. Přesně tak jak jsem slíbila.