Ich Liebe Dich

Kapitola 6.

„Kate vstávej!" Slyšela jsem ve snu jakoby z dálky Oliverův hlas. „Kate vstávej Richardovi je zle!" Zatřásl se mnou jemně za ramena a já si konečně uvědomila že to není sen. „Co?!" Vyhoupla jsem se do sedu. „Richardovi je zle!" Vyjekl Oliver. Nemotorně jsem se vyhrabala z postele a bosá běžela do pokoje kde Richard spal.

Zabrzdila jsem o futra a spatřila Richarda. Ležel na posteli a klepal se tak že ho musel Till a Doom držet za zápěstí a kotníky. „Kurva potřebuju dá-dávku!" Vykoktal ze sebe Reesh v záškubech se vzteklým tónem v hlase. „No tak na to zapomeň!" Křikla jsem na něj nazpět. On po mě na oplátku hodil jen naštvaný pohled.

„To bude absťák." Ozvalo se moje podvědomí. „Co s ním budeme dělat?" Zeptal se ustaraně Paul. „Kamarádka z Anglie je doktorka. Ta by mohla vědět co s ním, ale já bych ho vzala do nemocnice." Přejela jsem pohledem po každém v místnosti. „Do nemocnice nemůže. Víš, co by to bylo za průser, kdyby se to dozvěděl bulvár?! Richard by musel chodit kanálama." Zvedl na mě Till svůj hluboký hlas. „Fajn." Zavrčela jsem. „Jdu jí zavolat." Odporoučela jsem se do ložnice pro svůj telefon.

„Nazdar je osm ráno. Nečekala jsem, že si zavoláme tak brzo." Řekla arogantním tónem hlasu Lisa. „Čau prosím potřebuji pomoct. Kamarád má nejspíš absťák a potřebuju nějaký léky na uklidnění. Do nemocnice nemůže." Vysvětlila jsem jí a doufala že mi pomůže. „A má horečku?" Zamyslela se. „Jo kluci ho prý měřili má 39,7°C. A strašně se třese." Vychrlila jsem na ní. „Dobře do zpráv ti pošlu název léku, který by mu mohl pomoct, ale pokud se do večera nezlepší tak ho vezměte okamžitě do nemocnice." Ozvalo se z mobilu. „Díky moc."

Zavěsila jsem a během půl minuty mi přišla zpráva s názvem léku. Přeposlala jsem to Oliverovi, kterého jsem s Flakem poslala do lékárny. Ani ne po patnácti minutách se vrátili i s krabičkou léků. Sešla jsem dolů do kuchyně, natočila studenou vodu do skleničky, a i s lékem vyrazila za Richardem.

Seděl na posteli opřený o zeď zabalený v černé dece. Klepal se, ale už ne tak že by ho museli kluci držet, ale stále u něj pro jistotu byli. „Reeshi teď ti dám lék po kterém by se ti mělo udělat líp." Popošla jsem k té hromádce neštěstí. V mírných záškubech pokýval hlavou. „Otevřít." Rozkázala jsem mu. Otevřel tedy pusu a já mu do ní vložila tabletku a pomohla mu jí zapít vodou.

Po několika minutách usnul. „Já u něj pro jistotu zůstanu. Kdyby něco tak na vás zavolám." Vrátila jsem se do pokoje i se skicákem a penálem v ruce. „Dobře." Zvedl se Doom a s Tillem odešli dolů za klukama.

Sedla jsem si do křesla naproti posteli a dala se do návrhu na kostým pro Paula. Richard spal klidně jen sem tam sebou škubnul ale jinak nic. Po dvou hodinách mám nakreslený kostým pro Paula, který zrovna vešel.

„Tak co?" Řekl šeptem aby ho nevzbudil a opřel se pravým bokem o futra. „Dobrý spí klidně. A já mám alespoň klid a čas na návrhy." Zašeptala jsem nazpět. „Paule prosím postaráš se o Jacka." Udělala jsem na něho psí oči. „Jasně." Zazubil se a odešel z pokoje.

Za půl dne stráveného hlídáním spícího Richarda jsem stihla navrhnout kostým pro Flakea, Olivera, a dokonce i pro Schneidera. Bylo půl páté odpoledne a já jsem měřila spícímu Reeshovi teplotu bezkontaktním teploměrem. „Tak jak je na tom?" Ozval se za mnou Schneiderův hlas. Leknutím jsem sebou mírně cukla. „Tohle mi nedělej." Hlesla jsem a otočila se na smějícího se Dooma.

„Teplota klesla na 37,9°C. Takže se zdá že do nemocnice nebude nakonec muset." Řekla jsem mu, když jsem si přečetla naměřenou hodnotu na modře zářícím displeji teploměru. „Kde jsou kluci?" Pootočila jsem hlavu zpět na Richarda, který sebou znovu cuknul. „Till, Flake a Ollie už odjeli. Je tu jen Paul." Opřel se páteří o zeď.

„Aha tak to já taky pojedu." Sebrala jsem si své věci, ale Doom mi v odchodu zabránil tím, že mě chytil za zápěstí. „Zůstaň tu alespoň do večera. Prosím." Zahleděl se mi prosebně do očí. „Dobře ale stejně musím jít." Usmála jsem se na něj. „A kam?" Nadzvedl obočí. „S Jackem na procházku." Vyvlékla jsem se mu a odnesla své věci k sobě do batohu.

„Půjdu s tebou." Ozval se za mnou znovu Schneider „Paul to tady zvládne." Mrkl na Paula, který seděl v kuchyni a něčím se cpal. Navlékla jsem Jackovi kožený obojek a připnula k němu kožené vodítko. „Tak jo." Odpověděla jsem mu a vydala se i se Schneiderem ze dveří.

„Myslíš, že se to, co se dneska Reeshovi stalo bude opakovat?" Zeptal se mě Doom po chvíli chůze. „Myslím si že jo." Hlesla jsem a pokračovala v chůzi. „Jak dlouho myslíš bude trvat, než se z toho celkově dostane?" Zeptal se znovu. „To nevím. Někdo se z toho dostane za měsíc, někdo za půl roku a někdo taky vůbec." Když jsem řekla tu poslední část věty tak se Doom trochu zděsil.