Ich Liebe Dich

Kapitola 34.

Z pohledu Kate:

Ještě to odpoledne po příletu do Prahy jsme ihned, po tom, co jsme se ubytovali v hotelu, šli projít po městě. Kluci si na sebe vzali sluneční brýle a kšiltovky, aby byli alespoň trochu k nepoznání. K tomu jsem jim napomáhala i já s Jackem na vodítku.

Ale jejich krytí moc nezabíralo. Stejně je někteří lidé poznali ale naštěstí k nám měli pochopení a nedělali z toho moc velký povyk. Jen se s klukama vyfotili, pronesli pár vět a šli si po svém.

Procházeli jsme se jednou ulicí a najednou se Richard, který šel v čele skupiny zastavil, div do něj Paul nevrazil. „Co se děje?" Zeptala jsem se nechápavě a přejela pohledem po zbylých pěti muzikantech, kteří moc dobře věděli, co se děje. Richard se otočil vpravo v bok a pohlédl do výlohy, ve které byli všemožné hudební nástroje.

„Tady to pro mě před několika lety všechno začalo." Řekl klidným hlasem, s rukami v kapsách kožené bundy a pohledem na výlohu. „Ano ten příběh známe." Řekl Till svým typickým tónem hlasu. „Jen jsem se sem chtěl podívat. Můžeme pokračovat." Řekl a pokračoval ve směru chůze.

Nic jsme neříkali a vydali jsme se za ním. Po dalších pěti minutách a proplétání se ulicemi Prahy jsme zavítali do Hospody u Fleků, kam nás Richard zatáhl, protože má na toto místo také několik skvělých vzpomínek. „Tady se to vůbec nezměnilo." Řekl s úsměvem, když jsme byli na odchodu.

Dále jsme si prošli všemožné památky, které tady v Praze jsou, jako například Karlův most, Tančící Dům, Staroměstské a Václavské náměstí a zakončili jsme to u světoznámého Orloje, který právě odbíjel devět hodin večer. Usoudili jsme, že bychom se měli vrátit na hotel a byli jsme vyčerpaní z cesty tak že jsme byli schopni si dojít pouze na večeři a jít spát.

*****

Další den ráno jsme se probudili poměrně pozdě. Ani Jackovi se po včerejší dlouhé procházce nechtělo vstávat. Richard už byl vzhůru a dával si na balkoně první ranní cigaretu. „Jdu ven s Jackem." Oznámila jsem mu mezi balkonovými dveřmi a ihned jsem se vytratila z pokoje v černé mikině a bílých teplákách, které se mi vážně hodily, protože už je konec léta a venku už není nejtepleji.

„Počkej!" Slyšela jsem Richardův ranní chraplák a ten mě donutil zastavit těsně před výtahem. „Jdu s tebou." Řekl s úsměvem a připojil se ke mně a Jackovi, který šel u mé levé nohy připnutý na vodítku za postroj, který mu kluci nechali vyrobit.

Šli jsme s ním jen na krátkou procházku, aby se vyvenčil a my se mohli rychle vrátit zpět na hotel. Po příchodu jsme potkali kluky, kteří měli namířeno na snídani. Já a Richard jsme odvedli Jacka zpět na pokoj, kde dostal svoji dávku granulí k snídani a sami jsme se rychlým krokem vydali za zbylými pěti členy kapely.

Po velmi vydatné snídani jsme se jako vždy vrátili na pokoje pro své věci a Jacka a za deset minut jsme se sešli dole na recepci, na které jsme počkali na dodávku, která nás dopraví do arény, kde už jsou přípravy na večerní koncert v plném proudu.

Již dlouho před naším příjezdem to tu žilo. Každý měl něco na práci a pilně pracoval. Každý si přál, aby koncert vyšel, jak nejlépe mohl a aby se nic nepokazilo, což bylo při přípravách ve zvyku.

Já osobně jsem neměla, co na práci, tak jsem si šla projít arénu, kde se normálně hraje fotbal. Byla jsem v hlavní chodbě, na které se nacházely, vitríny s různými trofejemi. Byli tu jak medaile, tak hlavně poháry. Stála jsem tam s Jackem a zasněně pozorovala poháry. Nikdy jsem žádný nevyhrála. Moje maminka ano, jelikož se závodně věnovala různým psím sportům.

„Tak tady jsi." Vytrhl mě z hlubokých myšlenek hlas mého přítele. „Co se děje?" Otočila jsem se na právě příchozího Reeshe, který byl už převlečený do kostýmu. „Nic se neděje, jen jsem se tě vydal hledat." Postavil se vedle mě a obtočil mi levou ruku okolo těla.

„Taky doma nějaké mám." Pousmál se s pohledem na poháry. „To bychom je mohli najít." Otočila jsem se na něj a podívala se mu do očí. „Ty jsou zahrabaný někde na půdě." Mávl nad tím rukou. „Sám si říkal, že bychom se měli podívat co se u tebe na půdě skrývá." Zazubila jsem se a políbila ho.

„Měli bychom se vrátit za klukama, aby se nás nevydali hledat." Řekl, když jsme se od sebe odtáhli. „Jo to bychom měli." Přikývla jsem, chytla ho za ruku, a i s Jackem po boku jsme se vydali zpět do šatny za klukama.

„Kde jste byli vy dvě hrdličky?" Rýpnul si do nás Paul, který si právě zavazoval tkaničky od bot. „Sklapni!" Zavrčel na něj Richard a šel se posadit vedle něj na židli. „Nebo zavolám Lise." Řekl polohlasně Richard, tak aby ho slyšel pouze Paul, ale já se svým dobrým sluchem to slyšela taky. Jen jsem to přešla mlčením a posadila jsem se vedle Olivera naproti Reeshovi a Paulovi, kteří mi stále připadali svým chováním jako puberťáci.

Po několika hodinách musel koncert začít, tak jsem se přesunula do zákulisí a posadila jsem se na černou přepravní bednu, ze které bylo skvěle vidět na pódium. Jacka jsem nechala v klidu odpočívat na šatně a sama jsem si užívala koncert plnými doušky.

„Všiml sis té malé holky v první řadě?" Zeptal se Richard Paula ve chvíli, kdy jim technici nasazovali rukávy, které mají při písničce Du Riechst So Gut. „Jo všiml. Něco mě napadlo." Zaslechla jsem přes bicí Paulovu rychlou odpověď a než se vrátili na pódium, tak ještě stihl něco sdělit svalnatému šéfovi všudypřítomné ochranky.

Byl tu konec koncertu, který si každý účastník náramně užil. Sledovala jsem šéfa ochranky, který vyčkával právě na tuto chvíli, kdy kluci zmizí z pódia a lidé se dají na odchod. Vyběhl na pódium a slezl z něj, aby se dostal k železným zábranám, u kterých stála ta slečna, o které se kluci bavili.

Ještě s jedním členem ochrany rozebrali zábrany a pustili k nim tu slečnu a s ní její doprovod, ale nikoho jiného nepustili. Šéf ochranky je vedl do zákulisí. Vydala jsem se za klukama do šatny, kam členové ochranky vedli ty dvě mladé slečny.

„Kluci už jsem jde ta mladá slečna a její doprovod." Vešla jsem do šatny, a ještě jsem stihla zavřít Jacka do jeho přepravky a posadila jsem se na kolečkovou židli u stolku se zrcadlem. „Kluci vedu vám ji." Oznámil šéf ochranky hlubokým hlasem a nechal vejít mladé brunetky.

Té mladší slečně, o které kluci mluvili mohlo být na nejvýš dvanáct a slečně, která byla nejspíš její doprovod mohlo být okolo dvaceti. Ihned, jak holky vešly do šatny, tak byly nadšené tak, že by se v nich krve nedořezal. „Ahoj." Pozdravil anglicky Till.

„Dobrý den." Promluvila ta starší, protože ta mladší stále nevěřila vlastním očím a nezmohla se na slovo, také angličtinou. „Prosím tykejte nám." Ozval se Oliver a popošel blíže k nim a nabídl jim ruku. Mladší slečna se jako by lusknutím prstu probrala.

„Já jsem Vendula." Potřásla si s Oliverem rukou mladší slečna se štěstím v očích. „Já jsem Adéla." Představila se nám ta starší slečna. Postupně se holky seznámily s celou kapelou, a dokonce i se mnou a Jackem, kterého jsem pustila z přepravky.

Holky tu s námi strávili hodinu, kterou vyplnili spoustou otázek směřovanými na kluky a samozřejmě se vyfotilo několik fotek a rozdaly podpisy. Dozvěděli jsme se, že Vendula poslouchá Rammstein téměř od malička a toto byl jejich první koncert.

Dostala od Schneidera jeho paličky, se kterými dneska hrál a nezlomily se a od Paula, Richarda a Olivera dostala jejich trsátka. Byla štěstím bez sebe, a dokonce tekly i slzy radosti. Byly to super holky skvěle se s nimi povídalo, ale bohužel museli po hodině odejít.

Nakonec se kluci už jen převlékli z kostýmů do něčeho pohodlnějšího a všichni jsme se přesunuli na hotel, kde už jsme byli po dnešku všichni vyčerpaní a nezmohli jsme se na nic jiného než si jít lehnout a pořádně se prospat.

Tak jo je tu po delší době nová kapitola.🤩 Ještě jednou se omlouvám, že nevydávám častěji, ale bohužel nemám poslední dobou čas💁‍♀️, ale přesto každou volnou chvíli věnuji psaní. Snad to pochopíte. Doufám, že se vám dnešní kapitola líbila a budu ráda za hvězdičku nebo komentář.