Ich Liebe Dich

Kapitola 40.

Naše auto po, pro mě, velmi bolestivé cestě konečně zastavilo na zasněženém parkovišti před nedalekou nemocnicí. Schneider mi stroze zafixoval ruku jeho mikinou ještě před odjezdem od hotelu.

Richard zastavil před hlavním vchodem do nemocnice, abych já se Schneiderem mohli vystoupit a jít rovnou dovnitř a sám se vydal zaparkovat. Pomalu jsem kulhala se svou zdravou paží okolo Schneiderových ramen na recepci.

Richard se za tři minuty přiřítil k nám. „Posaď se." Ozval se starostlivě Schneider, který mě dovedl k lavičce u zdi rozlehlé ambulance, ve které byla typická vůně desinfekce. Bolest se rozlévala do celého těla a každý sebemenší pohyb mě neskutečně bolel.

Ujala se mě mladá zrzavá doktorka s výraznýma hnědýma očima. „Jak se vám to stalo?" Zeptala se mě doktorka, která se mi představila jako Ursula Töpfer. „Dávali jsme si s přítelem závod na lyžích, nevšimla jsem si hrbolu a už jsem ležela." Převyprávěla jsem stručně pár vteřinový okamžik, který se odehrál před necelou tři čtvrtě hodinou.

„Předpokládám, že přítel vyhrál." Zvedla oči od mé ruky, kterou opatrně prohmatávala. „Shodli jsme se na tom, že to je nerozhodně." Pokusila jsem se přes bolest o úsměv. Doktorka se pouze zasmála.

„S tou rukou Vás pošlu na rentgen a tu nohu Vám pouze zalepím. Rána není velká, tak to nebudu muset šít." Řekla a poukázala na moji nohu, kterou vyšetřovala před necelými dvěmi minutami. Jen jsem mlčky přikyvovala a snažila si na tváři udržet neutrální výraz i přes neskutečnou bolest nohy a ruky, kterou mi doktorka každým dotykem způsobovala.

Znovu jsem se s pomocí sanitáře posadila na kolečkové křeslo a ten mě převezl přes dlouhou chodbu na rentgen, kde mě okamžitě vzali dovnitř. Po rentgenu jsem se vrátila zpět na lehátko, kde mě doktorka vyšetřovala a s pohledem na snímek mého předloktí z rentgenu na tabletu usoudila, že budu muset mít sádru.

Doktorka si ještě skočila pro vybavení na sádrování a mezitím ke mně přišli i kluci. „Tak co?" Posadil se ke mně na postel Richard a chytl mě za ruku. „Je to zlomené, ale budu mít jen sádru." Vydechla jsem unaveně a prostřídala jsem pohled mezi dvěma muži, kteří měli na tváři ustaraný výraz.

Po hodině jsme konečně všichni opustili urgentní příjem místní nemocnice, kde jsme strávili dvě hodiny. Pro mě tímto moje dovolená na horách končí. Momentálně už s předloktím v sádře, v šátku sedím na místě spolujezdce a s Reeshem a Schneiderem jedu zpět na hotel, kde už čeká jako na trní zbytek naší party.

Okamžitě po příjezdu na hotel se u nás na pokoji všichni sešli a vyzvídali. „Ruku mám zlomenou a na noze mám menší řeznou ránu, nejspíš od hrany lyže, kterou mi doktorka pouze vyčistila a zalepila." Vyprávěla jsem jim a při tom hladila svojí zdravou rukou Jacka po hlavě.

Po půl hodině se všichni dohodli, že si půjdou zahrát nějakou další deskovou hru, ale já s nimi nešla. Byla jsem celkem unavená, tak jsem si lehla s knížkou do postele a myslela jsem si, že budu číst, ale během pěti minut mi spadla hlava a já usnula.

Při pondělku nová kapitola, i když trochu kratší. Ale přece jen.