Ich Liebe Dich

Kapitola 37.

O týden později:

Máme polovinu našeho pobytu na horách za sebou. Dnes je neděle a mají přijet poslední a nejnovější dva členové naší skupinky. Má přijet Lisa s Cooperem, kterou jsme neviděli od návštěvy v Londýně, která byla zapříčiněná turném.

Probudila jsem se a pokoušela jsem se nahmatat Richarda, ale jelikož jsem pod rukou cítila jen bavlněné ložní prádlo světle šedé barvy, tak jsem pomalu zvedla hlavu a otevřela oči. Reesh v posteli nebyl, tak jsem se přetočila na záda a těžce jsem vydechla.

Podepřela jsem se lokty a přes rozcuchané vlasy, které mi silně padaly do očí, jsem se rozhlédla po pokoji, abych alespoň zjistila, jestli tady není Jack. Nebyl. Pohled jsem přesunula na Jackovu látkovou přepravku, na které máme položené jeho věci.

Musela jsem pořádně zaostřit, abych si rozespalýma očima všimla, jestli tam je Jackovo vodítko. Taky nebylo. Proto jsem usoudila, že s ním šel Reesh ven. A v mojí domněnce mě ještě více utvrdilo to, že na věšáku nevisela Richardova černá zimní bunda.

Jen jsem si povzdychla. Znovu jsem si lehla na pravý bok, ještě více jsem se zakryla peřinou a pokračovala jsem ve spánku, který byl po včerejším dnu, který jsme celý strávili lyžováním na svahu, velice příjemný a potřebný.

Probudil mě až Richard s Jackem, kteří se podle Richardova tvrzení vrátili po dvou hodinové procházce v lesíku vedle hotelu, přes který se dá dostat po zasněžené pěšině k sjezdovce, která je označena černou barvou a na které jsme včera lyžovali.

„Jdeme na snídani?" Zeptal se mě Reesh, když Jackovi do nerezové misky nasypal dávku granulí. „Jo." Zívla jsem si a prohrábla jsem si zacuchané vlasy, které mi padaly do obličeje, na kterém byl výraz asi takový jako, když vás někdo o víkendu, kdy můžete spát klidně do 11:00, vzbudí před osmou hodinou a chce po vás abyste šli ihned něco dělat, nejlépe aktivitu, kterou nenávidíte.

„Nevypadáš moc nadšeně." Uchechtl se Richard, když mě sjel pohledem. „Kdybych neměla hlad, tak by mě nikdo z postele nedostal." Zamumlala jsem a vyhrabala jsem se z peřin. Pod kůži se mi ihned zaryla nepříjemná zima, proto mi nezbylo nic jiného než si rychle obléct červený pletený svetr s rolákem, který mi alespoň trochu nahradil vyhřáté peřiny.

Rozčesala jsem si vlasy a stáhla je do drdolu, ze kterého mi trčelo pár neposedných pramínků. Vyčistila jsem si zuby, nepatrnou vrstvou make upu zakryla kruhy pod očima a převlékla jsem se z pyžama do černých teplých legín a svého svetru, který jsem si tady po ránu tak oblíbila.

Jako každé ráno jsem se ve svých kotníčkových chlupatých papučích z černé ovčí vlny, které jsem dostala od Reeshe k Vánocům, vydala s Richardem po boku na chodbu, kde jsme potkali jako obvykle Schneidera a Olivera. „Dobré ráno." Zívla jsem si, a ještě v polospánku jsem se vypravila k výtahu. Tuto trasu z pokoje jsem se za ten týden naučila nazpaměť, takže už jsem chodila téměř poslepu.

V jídelně už byl i zbytek kapely, kromě Paula, který odjel na letiště pro Lisu a Coopera, jak jsem se později od Flakea dozvěděla. Dneska jsem se potřebovala pořádně probrat, proto jsem si ke stolu donesla hrnek silné černé kávy, která by mě mela nakopnout, tak, že bych měla fungovat celý den.

„Taky se po včerejšku nemůžete hnout?" Zaskuhral Till. „Jo." Odpověděla jsem mu, když jsem se zhluboka napila teplé kávy, která mi přišla vhod. „Už se příště nebudu pokoušet předstihnout tě." Pokračoval Till směrem na mě. Včera jsme si totiž s Tillem dali menší závod o to, kdo z nás dvou bude dole první. Samozřejmě jsem vyhrála já na plné čáře.

„Jsi opravdu rychlá." Drkl do mě loktem Schneider. „Léta praxe." Řekla jsem mírně egoisticky. „Musíme si dát odvetu." Mrkl na mně Till, ale k němu se okamžitě přidal Richard, kterého jsem porazila před třemi dny. „Nebojte dáme, ale dneska ne. Dneska se sotva hýbu." Vystřídala jsem pohled mezi soutěživými muzikanty, kteří nemohli přenést přes srdce, že jsem je porazila v dětinském závodu na lyžích.

Po snídani jsme se všichni vrátili na pokoje, kde byl plán jasný. Na chvíli jsme si dali klid a potom jsme šli do hotelového bazénu. Teplota vody byla oproti venkovní teplotě, která byla několik stupňů pod nulou, velice příjemná. Z krytého bazénu se dalo dostat přes pár schůdků do venkovní části, ze které byl krásný výhled na sjezdovku, les a překrásnou horskou krajinu.

„Tobě není zima?" Připlaval ke mně Schneider, kterému byla zima, až mu o sebe drkotaly bílé zuby. „Ne není." Zakroutila jsem hlavou a dále jsem u kraje po ramena ve vodě sledovala lidi, jak sjíždějí středně náročnou sjezdovku, přímo naproti nám, kteří z té dálky vypadali jako mravenci.

Přibližně po dvou hodinách jsme se vrátili zpět na pokoje, kde jsme se převlékli a jelikož se zatím nikomu nechtělo nic dělat, tak jsme se s Reeshem a Jackem uvelebili v posteli a na notebooku jsme si pustili první film ze série Harry Potter, protože to byla moje velice oblíbená filmová série v dětství.

Po první půlhodině filmu se ozvalo zaklepání na pokojové dveře. „Dále." Zareagoval Richard pohotově. „Ahoj!" Vběhla nám do pokoje Lisa a ihned za ní rozdováděný Cooper. „Nazdar!" Vyskočila jsem z postele a okamžitě jsem se vrhla své blonďaté nejlepší kamarádce okolo krku.

Richard nemohl být pozadu a také se šel s Lisou přivítat. „Jaká byla cesta? Jak zvládl Cooper letadlo? Jak je v Londýně?" Vychrlila jsem na Lisu několik otázek, ale Reesh mě zastavil. „Nech ji chvíli vydechnout. Vždyť teď přijela. Na otázky bude dneska ještě dost času." Řekl a měl pravdu.

Jack a Cooper si chtěli hrát, ale já s Lisou jsme je přerušili, aby si Lisa mohla v klidu vybalit své věci. I když není tajností, že spolu Paul s Lisou chodí, tak to ví zatím jen kapela a naši příbuzní. Bulvár a fanoušci zatím o ničem nevědí.

Šli jsme se s Richardem se podívat za Lisou a Paulem na jejich pokoj. A nebyli jsme sami, koho to napadlo, když jsme po zaklepání vešli, tak už tam seděli všichni z kapely a povídali si. „Kate přivezla jsem ti to." Řekla Lisa, pohotově vstala z postele a šla se hrabat k sobě do kufru.

„Chytej!" Řekla a hodila po mě bílou igelitovou tašku smotanou do malého balíčku. Všichni mě s nedočkavostí sledovali, co z tašky vytáhnu. Úplně jsem zapomněla, že jsem to po Lise chtěla přivést. „Jo! Super! Díky." Řekla jsem nadšeně, když jsem z tašky vytáhla světle zelený tažný postroj, odpružené vodítko, a nakonec i sedák pro mě, za který si Jacka připnu.

„Co je to?" Zeptal se Richard s jedním obočím zvednutým. „To je tažný postroj pro Jacka." Řekla jsem s nadšením v hlase a předala mu postroj, aby si ho prohlédl. „Myslela jsem, že bych si půjčila běžky a Jacka si zapřáhla." Objasnila jsem všem můj plán.

„A nebudeš sama." Ozvala se Lisa a vytáhla z kufru ještě jednu sadu, akorát s menším postrojem tmavě modré barvy. „S Cooperem už nějakou dobu běháme, tak to chci vyzkoušet na běžkách." Řekla a pohladila Coopera, který ležel vedle ní na posteli, po zádech.

Ihned jsem musela Jackovi postroj vyzkoušet. Seděl perfektně a šíleně mu to v něm slušelo. „Je skvělej." Uznala jsem s radostí.

Povídali jsme si ještě hodinu a zdaleka jsme si neřekli všechno, ale museli jsme vyrazit na oběd. Po obědě jsme se rozhodli, že kluci půjdou na svah a já s Lisou si půjčíme běžky a půjdeme pořádně vyzkoušet ten Jackův nový postroj. 

Ahoj. Tak tu máme novou kapitolu. Znovu po dlouhé době za kterou se vám omlouvám, ale bohužel na wattpad poslední dobou nemám čas, i když se vážně pokouším každou volnou chvíli psát. Tahle kapitola je trochu delší, ale myslím, že to nevadí.